Miloš Balabán, Antonín Rašek

Budoucnost bezpečná a nebezpečná

V úvahách o bezpečnostní budoucnosti ČR je nutné pozorně vnímat geopolitický vývoj v širších politických, ekonomických, sociálních a bezpečnostních souvislostech. Jsme svědky „geopolitického“ závažného zlomu: po čtyřech až pěti stoletích se přesouvá těžiště světové politiky a ekonomiky z transatlantického prostoru do východní, jižní a jihovýchodní Asie. Tento proces začal před třiceti lety zahájením čínských ekonomických reforem. Nyní se nacházíme uprostřed děje, který potrvá dalších 20–30 let. Podle ekonomické prognózy banky Goldman Sachs se má Čína stát v roce 2030 v objemu HDP nejsilnější ekonomikou světa. Řada indikátorů vypovídá o její sílící ekonomické, a tím i geopolitické moci. Disponuje 25 procenty světových devizových rezerv (v červenci 2009 to bylo 2,13 biliónu dolarů), přičemž téměř polovina je alokována v dluhopisech americké vlády, a tak je Čína největším věřitelem USA.

Rozvíjející se země vedou růst

S Čínou budou podle prognóz sílit i další asijské státy jako Indie, Vietnam, Jižní Korea, Singapur nebo Indonésie. Zároveň bude narůstat ekonomický a politický vliv tzv. „nezápadních aktérů“, jako jsou Brazílie, Argentina, Jižní Afrika, Turecko a Írán. Politický a ekonomický vliv si nadále uchová i Rusko.

Změny v přesunu „světového těžiště“ zvýrazní dopady globální finanční a ekonomické krize. Pod jejím vlivem se podíl Spojených států a Evropy na celkovém objemu světové ekonomiky, který nyní dosahuje přibližně 60 %, výrazně sníží. Podle americké studie o perspektivách NATO v 21. století v roce 2009 poprvé v historii globální hospodářský růst zajistí výhradně ekonomiky rozvíjejících se zemí.

Ekonomický růst Číny a dalších nezápadních aktérů bude doprovázen jejich vzrůstajícím mezinárodním politickým vlivem. Budou více prosazovat vlastní pohledy na řešení mezinárodních problémů, jakými jsou řešení ekonomické krize, klimatické změny, terorismus, rozšiřování zbraní hromadného ničení apod. Budou také rozvíjet vlastní politické a bezpečnostní platformy k ovlivňování politického rozhodování na globální úrovni. Výrazným příkladem je uskupení BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), které se de facto politicky institucionalizovalo summitem nejvyšších představitelů v Jekatěrinburgu v květnu 2009, či Šanghajská organizace spolupráce. Západ již přiznal legitimitu podílu nezápadních aktérů na globálním politickém rozhodování v uskupení G20 a nedá se vyloučit ani transformace G8 minimálně na G10 (+ Čína a Indie) nebo jen udržení G20 či – podle nového návrhu USA G4 – (USA, EU, Čína, Japonsko).

Přesun těžiště

Přesun těžiště bude mít protikladný charakter: na jedné straně poroste ekonomická spolupráce mezi Spojenými státy a Čínou v rámci tzv. Strategického a ekonomického dialogu, resp. i spolupráce mezi Evropou a Čínou, ale na straně druhé i silnější soupeření o energetické zdroje, především o ropu a plyn na Středním východě, ve střední Asii, Africe i Latinské Americe. Spotřeba ropy v Číně roste sedmkrát rychleji než v USA. Čínská snaha o zajištění energetických zdrojů se může dotýkat i energetické bezpečnosti ČR, protože jedním z potenciálních zdrojů dodávek plynu pro EU, které mají být vedeny mimo území Ruska, má být střední Asie, totiž Turkmenistán.

Rusko má obrovské nerostné bohatství, což v dohledné době bude velká komparativní výhoda. Podle expertních odhadů nyní disponuje využitelnými zásobami ropy v objemu 10–20 miliard tun. Při současné úrovni těžby je to zásoba na 22-45 let, u zemního plynu – při 47 biliónech kubických metrů – na 75 let. Objem prognózovaných zásob ropy a plynu je ještě větší.

Význam technologií

Se zajišťováním energetické bezpečnosti souvisejí i perspektivy zavádění nových technologií, které by byly schopny být reálnou alternativou fosilním palivům, což by mělo geopolitické důsledky – především na země, jejichž ekonomika je jednostranně orientována na jejich těžbu. Podle studie Národní zpravodajské rady USA vývoj nových technologií k širšímu použití bude trvat asi 25 let, tudíž zahájení přestavby tradiční energetické architektury je reálné v horizontu roku 2030.

V klimaticko-zeměpisně-geologických podmínkách ČR lze energetickou bezpečnost budovat a posilovat sedmi způsoby:

kvantitativním posílením role jaderné energetiky; přednostním využíváním domácích zdrojů (nejbezpečnější zdroje jsou doma); podporou energetických úspor (je efektivnější než podpora obnovitelných zdrojů); preferencí obnovitelných zdrojů, jejichž role bude v ČR řadu let pouze doplňková; posilováním energetické přenosové soustavy; diverzifikaci zdrojových oblastí u surovin, kterými ČR nedisponuje, tj. zejména ropy a zemního plynu (jako dodávek plynu z oblasti Kaspiku prostřednictvím plánovaného plynovodu Nabucco); využíváním potenciálu EU k udržování korektních, oboustranně výhodných vztahů s Ruskem a budováním vztahů se státy majícími dostatek zdrojů.

Institucionální zajištění bezpečnosti

Bezpečnost České republiky je zajištěna členstvím v NATO a EU. Obě organizace dvacet let po skončení studené války hledají nové strategické vize a priority, aby ovlivnily geopolitický proces; bude zajímavé, jak se nové geopolitické reálie a trendy odrazí v připravované Nové strategické koncepci NATO, která má být přijata na summitu v Lisabonu.

Propojení vztahů mezistátní a vnitřní koheze, behaviorálních vazeb a forem institucí prostřednictvím acquis communautaire v EU–27 nemá ve světě obdoby. Například obchodní výměna mezi členskými zeměmi EU v oblasti zpracovatelských statků představuje zhruba 70 % veškeré obchodní výměny těchto zemí. Politická a ekonomická stabilita, jednotná měna, funkční sociální stát, důraz na zajištění čistého životního prostředí, možnost volného pohybu v rámci schengenského prostoru jsou pak dalšími výraznými projevy existence EU jako významné geopolitické síly, někdy označované jako první soft power mocnost. Posilování takového charakteru EU je v současné době pro EU jako celek i jednotlivé členské země kategorickým imperativem. Zároveň je nutné i v návaznosti na přijetí Lisabonské smlouvy řešit otázku, zda může být EU mocností, aniž by byla státem. Bez toho bude role EU jako globální mocnosti ve srovnání s USA, Čínou a Ruskem stále více či méně neurčitá.

Pozice ČR v EU vyplývá z toho, že závislost ČR na EU je jednou z nejintenzivnějších v Unii. Více než 85 % zahraničního obchodu, tj. 60 % HDP, závisí na vztazích s EU. Z toho vyplývá, jaký význam pro nás zajišťování bezpečnosti v prostoru EU má.

Hrozby

Evropská bezpečnostní strategie, přijatá před šesti lety, definovala pět hlavních bezpečnostních hrozeb: terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, zhroucení státní moci a organizovaný zločin. Dynamika bezpečnostního vývoje v Evropě vyžaduje, aby spektrum bezpečnostních hrozeb bylo pojato šířeji. Podle výstupu 5. pracovní skupiny Foresight and Scenarios European Security Research and Innovation Forum, která pracovala na základě zadání Evropské komise na identifikaci priorit a cílů evropského bezpečnostního výzkumu, k pěti zmíněným hrozbám bylo přiřazeno dalších dvanáct: degradace životního prostředí nevratnými klimatickými změnami; omezený přístup k energetickým zdrojům, hrozba energetické krize; přírodní katastrofy; epidemie, resp. pandemie; stárnutí populace; ilegální migrace; ohrožení evropského sociálního modelu; radikalizace části společností z etnických a sociálních příčin; korupce a praní špinavých peněz; technologické havárie; selhání, resp. kolaps počítačových technologií; humanitární krize.

Ne všechny hrozby se mohou bezprostředně dotknout území EU. Je však mezi nimi propojenost a následky mohou ovlivnit bezpečnost občanů Unie. Z dvanácti nově identifikovaných hrozeb věnujme hlubším pozornost alespoň třem: degradaci životního prostředí, ilegální migraci a stárnutí populace.

Životní prostředí

Degradace životního prostředí je jednou z klíčových globálních bezpečnostních hrozeb. Ve vztahu k Evropě, resp. ČR, je možné uvést, že v první polovině 21. století budou závažným problémem emise skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého, ale také oxidů dusíku z dopravy, případně metanu ze zemědělství. Závazky z Kjótó (snížení emisí oxidu uhličitého o 5 – 7% do roku 2010 oproti hladině z roku 1990) nebudou splněny (nesplní je ani EU jako celek) a potřebné snížení emisí o 70 % do roku 2050 zůstane v oblasti science fiction. ČR sice emise CO 2 oproti hladině z roku 1990 snížila o více než 10 %, nicméně v množství jeho emisí na obyvatele za rok patří (s Belgií) k největším znečišťovatelům – 12 tun / obyvatele / rok, (průměr EU je 8,5 tuny).

Scénáře vývoje podnebí naznačují, že v Evropě bude pokračovat oteplování, v zimě větší na severu a v létě na jihu. Oteplování spolu se zvýšenou proměnlivostí srážek zesiluje tání ledovců a zmenšuje rozsah ploch trvale zmrzlé půdy; častější budou zimní a jarní záplavy. Ve střední Evropě se klimatické změny budou projevovat především častějším výskytem extrémnějšího počasí, mj. vyšší frekvencí záplav a vichřic. Změny ve srážkových režimech se odrazí v mnoha dimenzích, v prvé řadě na zásobách a kvalitě vod, což bude mít výrazný vliv na zemědělství, lesnictví a energetiku. Zvýšení teplot ovlivní i zdravotní stav populace, např. zvýšením patogenů. Klimatické změny ovlivní i turistický ruch. Bez turistů se mohou ocitnout turistická střediska v horách, která budou trpět dlouhodobým nedostatkem sněhu, nedostatek turistů může pro dlouhodobá extrémní horka postihnout i letoviska v jižní Evropě. Bude proto nutné hledat pro regiony, které jsou dnes výrazně či úplně závislé na turistickém průmyslu, nové alternativy ekonomických aktivit.

Extrémní výkyvy počasí budou představovat značnou zátěž pro oblast tzv. kritické infrastruktury v náročnějším zajišťování dostatku elektrické energie a udržování energetické infrastruktury v extrémním horku, suchu či chladu. To má přímou souvislost s energetickou bezpečnosti EU, která je a bude výrazně závislá na dodávkách energií z regionů mimo EU. Na nové reálie evropského podnebí se musí připravovat i bezpečnostní systémy jednotlivých zemí a EU jako celku, zvláště pokud jde o investice do účinných varovných a záchranných systémů.

Nelegální migrace

Výzvu pro Evropu bude představovat schopnost čelit předpokládané zvýšené ilegální migraci z oblastí silně postižených degradací životního prostředí v bližším či vzdálenějším okolí (Blízký východ, severní Afrika, subsaharská Afrika). V těchto regionech se změní v pouště rozsáhlá území, vyčerpají se zdroje pitné vody, poklesne zemědělská produkce, bude nedostatek potravin či poroste jejich cena. Dopady, podvýživa a chudoba, zradikalizují populaci a způsobí sociální nepokoje a násilí. Navíc demografická exploze ve zmíněných regionech začíná vytvářet svého druhu začarovaný kruh. Dokumentuje to pár čísel z prognóz OSN: v Egyptě počet obyvatel vzrostl za poslední dvě dekády o dvacet, v Sýrii o šest a v Libyi o více jak dva miliony. V expertní studii španělského ministerstva obrany Strategic Panorama 2005/2006 se uvádí, že v jižních středomořských zemích je polovina populace mladší 25 let a počet lidí v zaměstnaneckém věku stoupá v této dekádě o 4,2 milióny ročně. Většina je jich frustrována neuspokojivou společenskou a ekonomickou situací ve svých zemích, kterým vládnou převážně autokratické režimy. Emigrace do Evropy je existenčním východiskem. Na obzoru jsou spontánní masové migrační vlny, mnohem větší než ty, se kterými jsou dnes konfrontováni naši jižní spojenci v EU; mohly by zasáhnout i ČR.

Kriticky mohou být zatíženy systémy zásobování potravinami a vodou, může se hroutit i azylová péče jako součást veřejné správy. S migračními vlnami může být spojena i potřeba větší epidemiologické ochrany obyvatelstva. Podceňovat nelze nebezpečí vzrůstající etnické nesnášenlivosti a intolerance ze strany původní populace. Navíc je zřejmé, že početné migrační vlny mohou narušit vnitřní bezpečnost i prosté zajišťování veřejného pořádku, které by státní moc mohla udržovat jen zvýšeným úsilím, v krajním případě vůbec ne. Stačí jako příklad uvést nepokoje v Paříži i v jiných francouzských městech

Stárnutí

Další hrozbu představuje stárnutí populace. Prognostická studie Mapping Global Future hovoří o Evropě (s Japonskem) jako o „stárnoucích mocnostech“, což dokládá i úrovní plodnosti, která dosahuje úrovně 1,4, přičemž prostá reprodukce vyžaduje úroveň 2,1. Nadcházející populační úbytek v Evropě tak může mít bezprecedentní důsledky. Již v současnosti zaznamenávají některé členské státy EU ve střední a východní Evropě populační pokles a další země je budou dříve či později následovat.

Zpomalování populačního růstu je nevyhnutelně spojeno s populačním stárnutím. Podle prognóz dosáhne věkový medián v EU v roce 2025 45 let a již po roce 2010 se začne snižovat počet a podíl obyvatelstva v produktivním věku 15–64 let, počet starších neaktivních osob připadajících na jednoho ekonomicky aktivního začne prudce narůstat. Pro evropské stárnutí bude nutné zvyšovat výdaje na zdravotní a sociální péči a služby, což vážně zatíží veřejné rozpočty, ve kterých může pak být, i pod tlakem veřejnosti, alokováno méně prostředků například na vojenské rozpočty. Stárnutí populace negativně ovlivní i rekrutační potenciál nejen armády, policie, ale i dalších součástí bezpečnostního systému. Kvůli stárnutí populace pět vojensky nejsilnějších evropských států (Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Španělsko), které se dohromady podílejí asi 70 procenty na obranných výdajích EU, přijde do roku 2025 o 8 milionu občanů povolatelných k vojenské službě.

V ČR poklesne mužská populace ve věku 18–30 let do roku 2025 o zhruba 350 000, skupina mužů i žen ve věku 18–30 let bude v roce 2025 o přibližně 700 000 slabší než v roce 2006. To se dotkne všech klíčových složek bezpečnostního systému – ozbrojených sil, policie, hasičského záchranného sboru, ale například i zdravotnictví.

Jednou z uvažovaných cest jak udržet nebo zmírnit pokles počtu ekonomicky aktivních obyvatel v EU je kontrolovaná migrace z mimounijních oblastí. Očekávaný kontrolovaný migrační příliv 650–850 tisíc osob ročně však v dalších dvou dekádách může populační úbytky a stárnutí pouze zmírnit. Navíc vyvstávají dva problémy. Prvním je integrace imigrantů do evropských společností, což rozhodně není, jak vidíme na příkladu řady západoevropských zemí, jednoduché. Druhý problém spočívá v tom, že potřeba získávat kvalifikovanou pracovní sílu z oblastí mimo Unii (Afrika, Blízký východ) může vyústit v únik mozků, tedy transfer odborníků z rozvojových zemí, který tyto země politický a ekonomicky poškozuje, což není nakonec bezpečnostně výhodné ani pro Evropu.

V EU je tedy potřebná vážná politická diskuse jak lépe reflektovat stávající i potenciální bezpečnostní hrozby. Signálem je deklarovaný cíl Španělska vypracovat v roli předsednické země Evropskou strategii pro vnitřní bezpečnost, neboť Unii tato strategie chybí. Měla by se stát doplněním stávající Evropské bezpečnostní strategie. Je to dobrá idea a ČR by měla tuto iniciativu podpořit a podílet se na jejím vypracování. Mohl by to být zároveň impuls k přípravě novelizované Bezpečnostní strategie ČR, neboť verze z roku 2003 současným potřebám strategického rozhodování v bezpečnostní politice neodpovídá.

Miloš Balabán (1962) je vedoucím Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK, specializuje se na bezpečnostní politiku Ruské federace, prognózování bezpečnostní situace a politické, ekonomické a bezpečnostní trendy globálního vývoje.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, publicista a spisovatel, spolupracuje se Střediskem bezpečnostní politiky; stálý spolupracovník Listů.

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů