Za poslední tři staletí se vystěhovali lidé, kteří se nechtěli podrobit rekatolizaci. Odcházeli po Bílé hoře do Saska nebo do Polska, později v podpalubí parníků odplouvali do Ameriky. Minulé století zaznamenává dva odchody, jimi statisíce občanů odpověděly na události roku 1948 a na vpád v osmašedesátém. Souhrnně, včera jako dnes, je nazýváme emigranty. Byl však Jan Ámos Komenský nebo Tomáš G. Masaryk emigrant? Jako by se z našeho chápání i slovníku vytratilo slovo exil. Exulant odchází, aby zachránil ivot, ale vdy s předsevzetím, e ze světa, který mu to umoní, bude pomáhal lidem, s nimi ho spojuje úsilí o lepší budoucnost národa. Domov tyto své vyslance zná a očekává od nich činy.
Tímto číslem si připomínáme výročí jednoho činu: Listy vstupují do 40. ročníku; v roce 1971 vydal Jiří Pelikán poprvé dvouměsíčník s podtitulem Časopis československé socialistické opozice a úvodníkem Proč nesmíme mlčet. Od té doby vycházejí v dvouměsíčních intervalech, jene nebylo vdy snadné deklarovaný závazek dodret. Především z finančních důvodů. Vydání prvního čísla umonil prodej obrazu Soudruh Kriegel, jím italská levice vzdala poctu Krieglovu statečnému postoji v Moskvě, prostředky na další čísla poskytli převáně posrpnoví exulanti, třebae jejich začátky nebyly snadné. Skromné zdroje nebyly jedinou překákou. Těko si představit, e sazeč, převádějící psané texty do kovové sazby, neuměl ani slovo česky – a přece zásluhou dobrovolných redaktorů ani v prvních ročnících nenajdete literní chybu.
Listy odebírali, četli a vytvářeli především lidé v exilu, tedy lidé s volným přístupem k informacím. Vydavatelé ovšem věděli, e vlastní poslání splní dvouměsíčník, jen stanou-li se čtenáři a spolutvůrci především lidé v Československu. Přes váné zábrany se záměr uskutečnil. Listy s dalšími exilovými tiskovinami vozili přes hranice západoevropští studenti, oceňující příklad Praského jara. Vozili je ve skrýších automobilů, a pouze jednou (karavan francouzských studentů v dubnu 1981) se zásilka dostala do rukou StB. Podobně i zasílání domácích textů. Represivní sloky se snaily kontakty znemonit a pouívaly různé prostředky. Od korumpování italského technika, který redakci zcizil seznam zahraničních odběratelů, a po známý pokus o zastrašení Jiřího Pelikána balíčkem s hořlavinou. Ve druhé polovině 80. let s postupujícím rozkladem systému a jistým ohledem na zahraničí přestaly být Listy objevené při domovních prohlídkách jmenovitým důvodem k policejnímu obvinění.
Pelikánův dvouměsíčník československou opozici nejen informoval, ale také sjednocoval. Časopis, který nemohl vycházet jinde ne v demokratické zemi, byl v maximální míře spojen s domácím zázemím. Nikoho kromě jednotlivců z poúnorového exilu nepohoršoval podtitul, hlásící se k socialistické opozici. To spíš ve druhé, domácí polovině dosavadní existence, v letech, kdy se kyvadlo smýšlení i praxe vychylovalo doprava, mnozí toto vlastní určení chápali jako překonané. Nebylo anachronické. Kdy i mezi těmi, kdo Listy autorsky vytvářeli, převládl názor, e Československo nemůe jen navázat na proces, který se odehrával za Praského jara, e sloení a smýšlení obyvatelstva je u jiné, zčásti poučenější, zčásti zkaenější, Listy směřovaly ke změnám, které přinesl Listopad. Důkazem nad jiné zřetelným je prostor a pozornost, které Listy věnovaly Chartě 77. S výjimkou relací Ivana Medka ve druhé polovině 80. let ádný jiný zahraniční zdroj nepřinášel víc informací o Chartě.
První, exilovou polovinu vydávání Listů s nadhledem politologa, s pečlivostí kronikáře a za pomoci své manelky zaznamenal Dušan Havlíček v knize Listy v exilu. Druhou, současnou polovinu jejich existence čtenáři znají.
Listy před dvaceti lety naštěstí ztratily monopol časopisu, v něm svobodně smýšlející lidé svobodné vyslovují své názory. Přesto obětavost prvních dvaceti let, hledání vývojových alternativ a neúplatnost vůči kadé myšlenkové korupci zůstávají naší devizou i pro léta, která je čekají.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.