A. J. Liehm

Překvapení

Po roce s osmičkou přišel rok s devítkou, na jehož konci spadl režim v Československu. Krátce předtím i zeď v Berlíně. Což o dvacet – nikoli deset – let později znamenalo spoustu oslav a samozřejmě konferencí po celé Evropě. Jinde dohromady nic, ačkoli to byla přece událost světová. Ale neevropský svět má dnes zřejmě jiné starosti a také vlastní zdi.

Navzdory věku, ale možná právě proto, jsem z těch konferencí, kolokvií, debat absolvoval nejednu a zažil první překvapení. Řeč totiž byla většinou o tom, co přišlo potom. Jak se dělalo z rybí polívky akvárium s živými rybičkami (Michnik), každý jinak, ale podle podobného receptu i mapy, na které se hledala cesta ven. Jenže nikoli dopředu, ale spíš nazpátek: k takovému kapitalismu, který sám musel začít hledat cestu jak dál. A protože šlo o Evropu, přišlo se nakonec vždycky na to, jak a proč si rozšířená část Evropské unie ne a ne rozumět s tou nerozšířenou, která má s předkrizovým kapitalismem svou zkušenost a něco o něm věděla. Po dvaceti letech má dnes svou zkušenost i ta rozšířená a přestává si myslet, že to prostě ví líp, a bude muset hledat podobným směrem jako ti, co si jednu chvíli taky mysleli, že rozšíření jim pomůže vyřešit vlastní problémy. Čím se vlastně, jak onehdy napsal Rupnik, možná pomalu začíná odstraňovat řada nedorozumění a vzájemných nepochopení. To bylo, v těch debatách, první překvapení.

Druhé přišlo vlastně až nakonec a souvisí s historií. Starší si vzpomenou a mladší se možná doslechli, že Jan Masaryk řekl v osmačtyřicátém po návratu z Moskvy, že se nic nezmění, pokud se věci nezmění v Rusku. Maďaři, Poláci i Češi a Slováci to prověřili na vlastní kůži dávno před tím, než Gorbačov řekl v Berlíně, že se střílet nebude, čímž vyslovil ortel nejen nad zdí.

Ti starší a staří si zase vzpomenou: v pětaosmdesátém Gorbačov (v Rusku se něco mění!), v srpnu 1989 Mazowiecki ministerským předsedou v Polsku, hned nato otevírají Maďaři hranice, v Praze odjíždějí východoněmečtí turisté do NSR, Gorbačov: Kdo se opozdil, přijde pozdě, 9. listopadu padá berlínská zeď... Podle Havla disidenti nic netušili, neměli projekt (Klaus zřejmě ano) ani koncept, až „17. 11. vyšli studenti do ulic a druhý den bylo všechno jinak“. Havlovi věřím, žil a žije v pravdě. Ale je to přece jen zvláštní. Byla nás hrstka, říká, kdo o nás věděl, kdo nás znal (jen ze zahraničního rozhlasu a z Rudého práva, myslím), kdo za námi šel? Po dvaceti letech normalizace je ten rozdíl proti osmašedesátému obrovský – projektů čili konceptů bylo tenkrát taky málo, ale přece jen o tolik víc: konec vlády jedné strany, začátek tržního hospodářství, statisíce lidí v ulicích, zlato a šperky na obranu demokracie. V osmašedesátém nás na Východě ani na Západě nikdo nechtěl, kolem dokola málo, skoro nic, mysleli jsme si, že to dokážeme sami. V devětaosmdesátém jsme byli ve Střední Evropě poslední, Listopad chtěli všichni, malí a hlavně velcí, Jan Masaryk měl pravdu, v Moskvě už leta neseděl Brežněv. A z ničeho nic vyšli studenti do ulic. Další překvapení.

Ale buďme spravedliví: Kdo v srpnu 1968 počítal se sovětskou invazí? Ne dnes, tenkrát? Jak říká Havel, po bitvě je každý generál. Takže ten sovětský vpád překvapil, ne ve světě, ale doma, trochu jako ti studenti po dvaceti letech.

Historikové budou mít co dělat, až konečně vymřou všichni, co si to pamatují. Tam totiž začíná historiografie.

A. J. Liehm

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Překvapení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu