Pavel Kopecký

Aliance, republika a perspektivy

Na co NATO? Tuhle klíčovou otázku si položili státníci, novináři, a samozřejmě vojáci po konci studené války. Měli k tomu pádný důvod, neboť byla rozpuštěna konkurenční Varšavská smlouva, jíž se ve středovýchodní Evropě pojednou začalo říkat Varšavský pakt; Severoatlantický pakt, dosavadní zavilý nepřítel, byl přepólován na Organizaci severoatlantické smlouvy. Rozprava o smyslu uskupení se přirozeně vede dodnes, ale počátkem 90. let si někteří vlivní naivně mysleli, že není obdobného vojenskopolitického spolku více zapotřebí. Velmi ironicky proto vyznělo, jak proti jeho další existenci vystupoval Václav Havel, jelikož po letech získal pověst zcela protipólnou, skoro nimbus občas méně o podstatě věci informovaného jestřába.

Washingtonská smlouva z roku 1949 přečkala krátkou etapu uvolnění, platí a zdá se, že systém kolektivní obrany v roce výročí formace smysl má. Ačkoli na příkladu atmosféry v ČR, kde z relevantních sil jedině komunisté Atlantickou alianci odmítají, vidíme, jak relativně přesvědčivé zajištění zpohodlňuje veřejnost. Pro ni je rázem obrana státu vlastními silami poměrně okrajovou, a tudíž málo diskutovanou. Přitom uplynulo pouhých deset let od českého začlenění, kolem něhož mimochodem nebylo vše úplně čisté. – Rozhodnutí o inkorporaci nepadlo v referendu a tehdejší souhlasnou mediální masáž svérázně rozporoval vývoj na Slovensku. Původní termín zahrnutí do bezpečnostního společenství totiž programově pozdržely na Východ orientované politické elity. Leč to už je naštěstí minulost, byť nedávná, a Bratislava před krátkou dobou hostila neformální rokování ministrů obrany členských zemí, jemuž předsedal „zánovní“ generální tajemník, Dán Anders Fogh Rasmussen. Neočekávalo se sice žádné průlomové řešení anebo světoborný projekt, ani pozvaný slovenský předseda vlády Robert Fico kritikou protiraketového systému či obsazení Iráku neřekl nic nového. Čímž není řečeno, že by Severoatlantická aliance neměla aktuálně co řešit.

Vedle finančních otázek vyvstaly velké potíže s ozbrojeným angažmá v Afghánistánu, které se dostalo do slepé uličky, takříkajíc uličky vietnamizace, stejně jako v tomtéž prostoru právě před třiceti lety zahájená invaze Sovětského svazu. Kmenoví náčelníci jsou proto znovu upláceni jako kdysi barbarské kmeny před branami Římského impéria. Případně mu – díky své síle – stále více pronikají pod kůži a stávají se nepostradatelnými v boji proti nezávislejším bratřím...

Palčivými otázkami jsou moderní kaperství, stále důmyslnější útoky v kyberprostoru aj. Samostatnou kapitolou se staly perspektivy rozšiřování společenství anebo hledání pro Ruskou federaci přijatelných alternativ k obrannému systému umístěnému v Polsku a Česku, co zašel na úbytě společně s odchodem neoblíbeného George W. Bushe. Něco podobného přijel ostatně nastínit do Prahy i americký viceprezident Joseph Biden. K této problematice, také v reakci na plačtivé poznámky psaní do Washingtonu o zradě a opuštění milovaným spojencem, dodal vzápětí vlivný americký politolog, rodák z Varšavy a dvojnásobný poradce Bílého domu Zbigniew Brzezinski: „Pořád neočekávejte, že za vás vaše problémy vyřeší někdo jiný.“ – K mínění jednoho ze strůjců zatažení SSSR do Afghánistánu dodávám, že za tato tvrdá, leč trefná slova, naznačující dětinství nekritických obdivovatelů USA, jsem vděčný. Mj. proto, že mám čerstvou zkušenost s domácí kritikou svého od počátku nadsázkového přirovnání pisatelů onoho dopisu ke „cool kůlům v plotě dvacet let poté“.

Jednoduše se zrodilo mnoho nových otazníků kolem perspektiv NATO, bezpečnosti Západu a politického směřování obou částí bývalého Československa. A to generaci od sametové revoluce, jejíž analýzy dosud začasté poznamenává ideologičnost. Zatím máme bohužel jen nejisté nástřely možných budoucích řešení.

Pavel Kopecký

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kopecký

Aliance, republika a perspektivy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu