Adam Szostkiewicz

Stát a náboženství

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vydal rozsudek ve prospěch italské občanky, která se dožadovala, aby veřejná škola respektovala její práva jako rodiče a nevěřící osoby. Šlo o kříže visící v každé třídě, znamení privilegovaného postavení katolické víry, k níž se hlásí většina, na úkor jiných věr a hodnotových systémů, jako je humanismus nebo ateismus, k nimž se hlásí menšiny. Rodičům takových žáků záleží na tom, aby škola – a tedy i stát, protože je to škola veřejná, nikoliv soukromá nebo konfesní a navštěvují ji stejně tak věřící, jako nevěřící – respektovala jejich vůli a právo na výchovu vlastních dětí tak, jak to považují za správné a dobré pro ně – tedy světskou. Kříže jim vadí. A přece italská ústava zaručuje světonázorovou neutralitu státu, což snad můžeme chápat tak, že ve veřejné škole není místa ani pro kříž, ani pro náboženské symboly islámu či judaismu. Sedm soudců – většina pochází ze zemí kulturně katolických – ve sporu dalo za pravdu rodičům, a ne státu, vládě a škole. Italce, jejíž protest roky odmítaly všechny stupně justiční mašinérie, přiznali 5 tisíc eur odškodnění za morální újmu. Rozsudek se roznesl po světě. A tady začíná absurdita. Tou ovšem není rozsudek, ale lavina odsouzení, jaká na soudce dopadla v Itálii, ale taky například v Polsku. Mám dojem, že pro kritiky se rozsudek stal záminkou k bitvě kultur, té, která se soustředí na konzervativně katolické pravověří, s liberální kulturou otevřené společnosti a lidských práv. Když poslouchám palbu z nejtěžších zbraní, onen rádobypatos, ve skutečnosti však demagogii, fráze o sebevraždě Evropy, dnu apokalypsy, blížícím se zhroucení Evropské unie (Evropský soud pro lidská práva ostatně není unijní instituce, je nezávislý a střeží evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a občanských svobod), mám silný pocit, že snad nikdo z pobouřených si nepřečetl obsáhlé francouzské znění rozsudku. Soud vydal rozsudek ve věci právní, ne ideologické. Všestranně analyzoval žalobu z hlediska úmluvy o lidských právech a vysvětlil, ve kterých bodech byla konvence narušena. Text rozsudku se soustředí na krucifix, tedy zobrazení Krista na kříži, jak se používá hlavně v katolické církvi (někdy k adoraci, ale také ke strašení dětí), nikoliv na znamení kříže. V polemikách tento odstín nikdo nebere v úvahu. Stále slyšíme o kříži. Krucifix lze stěží považovat za znamení univerzální, historické a kulturní, prosté konkrétního náboženského a konfesního obsahu. Tribunál i připomněl, jak se měnilo místo katolické církve v dějinách italského státu od státního náboženství za krále i za Mussoliniho po nynější „měkkou“ odluku, přijatou ještě za dob Jana Pavla II. Zaznamenává argumenty italského státu i vlády proti žalobě. Odmítá je přesvědčivě a představuje vlastní právní výklad. Dokument lze přímo číst jako malý traktát o důležité právní, ale také kulturní otázce. Jenže při troše intelektuální poctivosti v něm nelze nalézt nějakou protikatolickou nebo protináboženskou fobii. Což právě autorům rozsudku chtějí připsat někteří publicisté, biskupové a učenci. Soudní dvůr nevyhlásil válku křížům ani do ní nemobilizoval. To je mírně řečeno nadsazené. Křížům ve svobodné a demokratické Evropě nic nehrozí. Jsou a zůstanou bezpečné v domácnostech a institucích, chrámech, konfesních školách, muzeích, uměleckých dílech, oprávněně chráněny týmiž lidskými právy, unijními i národními zákony, což hlasití kritikové soudu cynicky zamlčují. Protestující ignorují podstatu věci. Tou je právní obhajoba světonázorové plurality před opěvateli katolického italského – či polského – národa. Skandalista Berlusconi jako obránce krucifixu? Maestro Fellini se v nebi dobře baví.

Polští obhájci kříže mlčí jako ryby – o minaretech. Ale vždyť by měli Švýcary za odmítnutí minaretů, jedno z nejhloupějších demokratických rozhodnutí roku 2009, kritizovat. Ovšem, katolíci se ozvali sympaticky: švýcarští biskupové vydali prohlášení, že výsledek referenda může zbořit mezináboženský soulad ve Švýcarsku a „strach je špatný rádce“, postavili se tedy na stranu náboženské svobody (což je samozřejmé, vždyť přece právě tato katolická církev jí využívá). Stojí za připomenutí, že roku 1995 byla v Římě (tedy hlavním městě světového katolicismu) otevřena největší mešita s minaretem v Evropě, financovaná Saudskými Araby. Tehdejší papež Jan Pavel II. to uvítal v krátkém vystoupení v podobném duchu jako švýcarská biskupská konference: muslimové využívají svého práva na svobodu svědomí. A dodal, že v některých islámských zemích bohužel křesťané nemohou náboženskou svobodu využívat podobně. V církevní diplomacie se to jmenuje očekávání ,,vzájemnosti“ či symetrie: ať se křesťané ve světě islámu těší téže svobodě vyznávání své víry jako muslimové na Západě. Nu ano, ale to bylo před válkou s terorismem a švýcarským referendem. – Upřímně řečeno myslím hlavně na polské katolíky, tak angažované při obraně kříže jako náboženského a kulturního znamení. Prozatím mlčí. Jistě, ti naladění konfrontačně jako obvykle toho moc nevědí a nechápou. Po prohlášení švýcarských biskupů mají k rozlousknutí tvrdý oříšek. Ale jak je znám, oni ho spíš zahodí.

(Podle blogu na www.polityka.cz; pro Listy aktualizováno)

Adam Szostkiewicz

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam Szostkiewicz

Stát a náboženství

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu