Tomáš Tichák

Krajina podél cesty

Janu Šimsovi k osmdesátým narozeninám

Oslavy listopadových výročí mě nejen utvrdily v tom, že vyrovnání s minulostí není možné, ale začal jsem dokonce pochybovat, zda je vůbec možné její věrné zaznamenání. Co měly všechny ty veselé fronty na banány s onou dobou společného? Co měly obrněné transportéry společného s mrtvolným tichem normalizace? Všechno bylo jinak, každý detail i celek!

Pár dnů po dvacetiletí pádu zdi procházím po Unter den Linden. Smráká se, vánoční osvětlení mění lípy v placaté kulisy. Prodejny suvenýrů na konci ulice nabízejí úlomky zdi v celofánových pytlíčcích a symbol symbolů, „trabi“ ve všech možných měřítcích. A taky plné pulty literatury na nostalgické téma NDR, například tlustou a výpravnou knihu o východoněmeckých hračkách.

Zjevuje se Braniborská brána. Nepůsobí už ponuře. Před čtyřiatřiceti lety jsem tady zastavil, dál už byla válka. Ve vzduchu se vznášel strach. Ten už dnes není ani v úlomcích k dostání. Branou od západu táhne ledový vítr, jak duch procházím zdí k opravenému Reichstagu, táhne se před ním nedozírná fronta turistů. Ne, na banány ne.

Jeli jsme tehdy s kamarádem Evženem na Rujanu. Výlet neskončil slavně, ale nebyla to vina totalitního režimu, spíš našeho nekňubovství, že jsme nesehnali ubytování a vrátili se nevyspaní domů. Přivezli jsme si plno zážitků a kromě toho, že mi při vyklonění z okénka vlaku vítr serval těsně před Rujanou brýle, neutrpěli jsme žádná příkoří. Jen záchvěv berlínské úzkosti zůstal někde v pozadí.

Nedávno jsem dostal legrační otázku, z čeho prý pramenil můj nekompromisní postoj vůči režimu. Namítl jsem, že můj postoj byl velmi kompromisní – kvůli legalizaci naší rockové skupiny jsem vstoupil do SSM, kvůli dokončení vysoké školy skládal úspěšně zkoušky z marxismu-leninismu. A že tento kompromisní postoj pramenil z čirého prospěchářství. Pokud jsem narazil na nějaké problémy, tak jen proto, že ochota ke kompromisům měla jistou – velmi nízkou – mez. Kdo v sobě ale takovou hranici neměl, mohl žít klidným a spokojeným životem.

Pochyby o tom, zda je možné popsat minulost, přerůstají v nejistotu, umím -li vysvětlit, proč ji nelze popsat. Co nám vadí na filmech z nedávné historie? Že jsou barevné, jejich postavy mají nažehlené šaty a mluví současným jazykem. Že se příliš snaží působit dobově a současně pro dnešního diváka přirozeně. Minulost přitom byla vybledlá, umorousaná a hlavně nesnesitelně naivní.

Jenže to je ten klam: ona se tak zpětně jeví. Ve skutečnosti ale, ještě jako přítomnost, září novotou, je plná očekávání i v temných dobách. A takovou ji nelze věrohodně reprodukovat, protože BYLA, a být je možné jen jednou.

Albert Einstein sdílel názor svého kolegy Kurta Gödela, že naše cesta časem je jako putování krajinou, kterou jsme prošli, a ta nezaniká, ale kdesi zůstává. A že tedy nic, ani veškeré děje, ani lidé nepřestanou existovat. To je naděje, samozřejmě chabá. Ale proti nicotě je sebemenší útěcha nekonečně velká.

Ačkoli jsem skládal zkoušky z marxismu, nakonec jsem málem v Brně nedostudoval. některé mé kulturní aktivity a někteří přátelé byli policejně shledáni závadnými. Leč od té chvíle jsem ve škole cítil tichou podporu, a ač jsem rozhodně nebyl výtečný student, najednou šlo vše hladce. Stála za mnou i předsedkyně SSM, možná za odměnu, že jsem jí půjčoval samizdatovou literaturu, nebo činovník Svazu československo-sovětského přátelství, proslulý prohlášením, že budeme-li milovat Sovětský svaz, můžeme jezdit zadarmo do vinného sklípku. Samozřejmě jsem je politicky a morálně odsuzoval, ale jinak jsem je měl rád.

Po Brně, v němž mi kdysi bývalo úzko, se mi dnes často stýská. Mimochodem, Kurt Gödel se v něm narodil.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Krajina podél cesty

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu