Blanka Kostřicová

Kratochvilovo vypravěčství

Právě vydaný román Jiřího Kratochvila Slib jako by se poněkud vzpíral atributu nový: U tohoto autora sice není nic neobvyklého, že jeho knihy jsou v mimořádně vysoké míře spřízněny motivicky a tematicky, formálně i způsobem narace, avšak Slib je koncentrátem těchto prvků. Objevuje se tu většina Kratochvilových erbovních motivů – od těch nejpodstatnějších až k téměř hravým.

K těm prvním patří jistě motiv hledání (nejpropracovanější a nejnaléhavější v autorově románové prvotině Urmedvěd – respektive Medvědí román –, a také ve druhém jeho románě Uprostřed nocí zpěv), hledání smyslu, pochopení, cesty, pravdy, skutečnosti; hledání všezahrnující a neustále provázené dalším symptomatickým prvkem – pochybnostmi. Pochybnostmi o hledaném, o hledání samém, o vlastní identitě... o čemkoli, o všem. Pochybnostmi úzkostnými, drásavými, cynickými, blasfemickými.

S těmito dvěma motivy samozřejmě úzce i volně souvisí řada dalších aspektů, jež se pro autora staly charakteristickými. Takovýmto „aspektem“ je v recenzovaném románě již sama doba děje jeho hlavního pásma: padesátá léta dvacátého století, období pro autora i jeho tvorbu fatální. A ačkoli román je zprvu veden ve zcela realistické linii (drobný prvek mysticko-magický, speciální pátrací metodu soukromého detektiva, lze snad ještě do „realistické linie“ zahrnout), přece se posléze přesmykne, a to zcela plynule, i do polohy fantaskně-bizarní (autorovi vlastní), jež však zcela odpovídá stavu mysli jedné z hlavních postav, architekta Modráčka, a samozřejmě též celé tehdejší společensko-politické situaci. Obraz padesátých let Kratochvil podává svým antipatetickým, avšak nikoli snad plytce žertovným způsobem – naopak, právě díky odlehčenému tónu vyprávění působí leckdy některé detaily či pasáže mrazivou hrůzou.

Z těch „hravějších“ symptomatických autorových prvků najdeme ve Slibu zejména značné množství aluzí, parafrází, citací i autocitací. Jak je ovšem u Kratochvila též obvyklé, hravost i vážnost, podstatné a podružné si nejen často mění místo, ale též přecházejí – překvapivě a nápadně, anebo naopak nepostřehnutelně – jedno v druhé.

Např. architekt Modráček si v souvislosti s estébáckými výhrůžkami, že zavřou jeho sestru, představuje „svou sestřičku ve vězeňské kobce“, tak jak ji znal „z původních dřevořezů provázejících Vilímkovo vydání románu Hrabě Monte Christo“. To by jistě mohlo být považováno za – snad až „nemístně“ – žertovný detail, který je navíc možné (alespoň při prvním čtení) přehlédnout. Poté, co sestra je estébáky (patrně) zavražděna, objeví však Modráček ve sklepení poklad a – začne se mstít...

Román je napsán s též typickou autorovou vypravěčskou lehkostí a zručností, jež tentokrát jistě není bezobsažná. Přesto však Slib stěží může přinést něco nového či podstatně obohacujícího čtenářům dřívějšího Kratochvilova díla. Těm ostatním snad může podat některá autorova fatální témata ve „čtivější“, přístupnější podobě.

Jiří Kratochvil: Slib, Druhé město, Brno 2009, 209 s., doporučená cena 310 Kč.

Blanka Kostřicová (1961) je literární kritička a příležitostná prozaička; žije v České Třebové.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kostřicová

Kratochvilovo vypravěčství

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu