Alena Zemančíková

Příznaky krize

V době absolutní bytové nouze v 70. letech minulého století koupili rodiče půl domku na okraji Prahy. Matka se vrátila do Prahy, kde se narodila, z maloměsta, odkud ji vyštvaly normalizační čistky, v Praze si našla nenápadné zaměstnání a ztratila se tady z očí. Její život v reálném socialismu se stal mnohem konvenčnějším a všednějším, než byl v šedesátých letech. Obrátil se do soukromí a s tím souviselo i to, že se vdala, ačkoliv do té doby říkala, že jeden rozvod s mým otcem jí stačil, a že koupila se svým mužem tu polovinu domku. Tehdy ještě nejezdilo metro, ale těšili jsme se, že poloha toho bydliště se ohromně zlepší, až otevřou stanici Kačerov. Pak jsme se těšili, že provozu pod okny ubude, až se postaví dálniční přípojka, na jejíž stavbu se valily náklaďáky s betonem jeden za druhým a halily dům do oblaků prachu. Současně se ale stavěla také obrovská sídliště, takže náklaďáky jezdily dál. Někdy se dům třásl tak, že nebylo poznat, jestli to dupou moje malé děti, nebo duní projíždějící buldozery a bagry. A když byla sídliště konečně dostavěna, pod okny začaly do nich jezdit autobusy městské dopravy: pokud jde o dopravu po městě, dálniční přípojka nic neřeší. Všechny ty změny, postupná zhoršení, která se odehrávala za nepřetržité víry ve zlepšení, až to či ono bude dokončeno, nebyly však v životě mé matky na prvním místě. Chodila do práce, vedla domácnost, starala se o zahradu, hodně jsme ji zaměstnávali svými průšvihy my, dospívající děti, a později naše malé děti, matčini vnuci. Měla novou rodinu a v každém ohledu novou existenci. A musela šetřit a shánět kdejaký přivýdělek, protože si na dům půjčila.

Když se naši do domu nastěhovali, měli tam ještě bývalí majitelé některé své věci a postupně si pro ně přijížděli. Dům byl postaven těsně před druhou světovou válkou, původně v něm byl koloniál, a během času majitelé uskutečnili v domě různé drobné přestavby a vylepšení, způsobem tehdy obvyklým, tedy diletantsky, svépomocí a podle tehdejšího vkusu a názoru na bydlení. Výsledkem jejich úprav byly různé přihrádky a přepážky a vložená okénka, kde pravý úhel byl spíše výjimkou, předělali verandy na kuchyně a kuchyně na dětské pokoje. Vodní a elektrické instalace byly udělány amatérsky. Když si teď přicházeli pro zbytky svého zařízení, dům nato reagoval silou, která byla odvozená od příbuzenství k rodině předchozích majitelů. Když přijel doktor Nádvorník, který se do domu přiženil, praskly pojistky (tehdy to ještě byly skutečně pojistky, porcelánové s drátkem). Když přišla jeho žena, dcera domu, vyhořela celá instalace v suterénu, dokonce na Štědrý den. Naštěstí pro nás se nedostavovala stará paní, jíž domek původně patřil, protože kdoví, co by se dělo. V jejím vdovském bytečku v suterénu jsem bydlela já s dětmi. V té době neexistovaly běžně dostupné služby instalatérů ani elektrikářů a každá havárie byla rovnou katastrofa. Když si po čase doktor Nádvorník přišel vyzvednout z půdy lyže, už jenom popraskaly na chodbě žárovky, což se dalo napravit bez sekání do zdi a tísňového volání do elektrárny. A pak se dům uklidnil, Nádvorníkovi si všechno odnesli a my jsme tam začali být doma. V bytě však dodnes zůstala jedna elektrická zásuvka, která z nepochopitelných důvodů náhle vypadává a působí zkrat v celém domě, a nikdy se nepodařilo přijít na to, kam od ní vedou dráty, co přesně zkraty způsobuje a jak tomu předejít.

Za třicet let naši většinu věcí uvedli do pořádku, několikrát podstoupili výměnu vedení, spojenou s rozsekáním stěn a následným úklidem a malováním. Takový už je úděl majitele a moje matka, které bylo zakázáno intelektuální povolání, se v starostlivou majitelku docela proměnila.

Mezitím se postupně proměňovalo okolí. Ubytovna, v níž po dlouhá léta bydleli budovatelé metra a jiných pražských staveb, zůstala opuštěná, z původně zamýšlené nóbl restaurace nad samoobsluhou se stala diskotéka, ale také vzniklo v okolí několik příjemných slušných hospod. Pak přišel převrat s rozvojem malých obchodů, pekárna otevřela v neděli v podvečer pro ty, kteří si při návratu z výletu chtějí koupit čerstvé pečivo, vedle vznikla drogerie a skvělé řeznictví. Po létech odkázaných na otřesnou samoobsluhu Včela se celá čtvrť rozžila veselým nakupováním, chodilo se se džbánem pro pivo a s krabičkou pro zákusky a ráno pro noviny, které se konečně daly číst. Hluk v ulici poněkud ustal, automobily byly tišší, jen když se člověk chvíli díval z okna, uviděl, že aut je ve skutečnosti nepřetržitý proud. V té době matka po výměně kyčelního kloubu začala chodit o holi a při přecházení zjistila, že zelená na semaforu nikdy nesvítí tak dlouho, aby se stačila bezpečně a v klidu dostat na druhou stranu. Bouračky na křižovatce byly každodenní událostí a s nimi houkání sanitek a policejních aut. Přestali jsme sedat na zahradě, nebylo to příjemné.

Za několik let přišly developerské společnosti. Západní obzor se začal uzavírat liniemi nově vznikajících paláců, usídlilo se tam ředitelství spořitelny a pobočky několika dalších bank, areály, které tam byly za socialismu, byly přestavěny a osídleny nadnárodními společnostmi, místní sportoviště se stalo fitcentrem. Pekárna zkrátila prodejní dobu a v neděli má zavřeno, z cukrárny je zastavárna, trafiku zavřeli. Objevily se supermarkety, ale všechny jsou daleko na to, aby si tam člověk doběhl pro něco, co zrovna potřebuje. Jezdí se do nich autem. Na rohu, tam, co byla drogerie, si otevřeli Vietnamci nonstop smíšené zboží a zeleninu. Když stavby proti západnímu obzoru dokončili (samozřejmě, že tam nepřetržitě jezdily náklaďáky, jen to všechno netrvalo tak dlouho), zaleskla se proti zapadajícímu slunci jejich zrcadlová okna a na střechách se naježily zelené lesíčky exotických křovin. Takové výškové parky pro nikoho. Matka to denně pozorovala, když v dopoledních hodinách zalévala na parapetu okna obývacího pokoje muškáty. Po čase začala říkat, že vysoké stavby na západní straně způsobily změnu klimatu, že od té doby, co je dostavěli, v té části Prahy, kde stojí náš dům, přestalo pršet. Skutečně, v létě, kdy Praha vysychá na troud, vyschla zahrádka mé matky dvojnásobně, a pršelo-li v centru nebo třeba na Jižním městě, na naši zahradu nespadla ani kapka. Matka měřila srážky poměrně objektivně, dešťovou vodu jímala do sudů s vědomím, že zalévat pitnou vodou z hadice je plýtvání, takže poznala, kolik napršelo (pokud vůbec). U stanice metra, tam, kde stojí vysoké budovy bank, se nápadně změnilo povětří, koridorem vzniklým zastavěním plochy se honí nepřetržitý průvan, který člověku, vracejícímu se z města a čekajícímu na autobus, proniká až do kostí a činí z výpravy na koncert nebo do divadla výpravu málem polární.

To všechno nevidí ten, kdo tam nebydlí, mladí muži v oblecích a bleděmodrých košilích i jejich kolegyně vnímají výhodu nového nákupního centra, zlepšených spojení, nových parkovišť a různých atraktivních restaurací a kaváren v nových areálech. Moje matka ze svého okna v domě z třicátých let dvacátého století však viděla zahrazený obzor, hluk na ulici, průvan u metra a vyschlou zahrádku, na níž už ani nebylo příjemné pobývat. Největší užitek zahrada poskytovala při pohledu z okna kuchyně, obrácené na východ, kdy z výšky vypadaly krásně oranžové květy afrikánů i záhon růží u plotu. Matka, která si barvila vlasy hennou, vypadala na zahradě při pohledu z okna sama jako hnědorezavý afrikán, správně aksamitník. Byla už v důchodu a změny v okolí se jí dotýkaly víc než kdysi, tím spíš, že měla artrózu, závratě a anginu pectoris.

V roce, kdy nejfrekventovanějším slovem v českých médiích bylo slovo „poplatek“, matka vážně stonala. Ke svému zdraví přistupovala podobně jako k domu, který měla na starosti: potíže řešila, haváriím se nažila předcházet, ke svému organismu se chovala šetrně. Slova o zneužívání zdravotní péče se jí dotýkala osobně: teď, kdy náhle potřebovala zdravotní péči každou chvíli, kdy ji jímaly závratě a selhávalo srdce a náprava byla možná jenom několikerou operací, jež, podobně jako ve starém domě, by opravila různá vedení, spoje a trubky, se jí každý den na stránkách novin i z rozhlasu a televize říkalo, jak je to všechno drahé a obtížné a že si nesmí myslet, že to je zadarmo. Jako by to nevěděla, ona, která celý život nakupovala v partiovém zboží, která ten dům, o němž tu vyprávím, splácela až do své penze a nikdy nedostala žádnou restituci ani dividendu, jako by právě ona nevěděla, že zadarmo není nic, ale že rozhodnout, zač budeme platit, je otázka uspořádání, žebříčku hodnot. Ona, která trvala na osobní eleganci za cenu domácího šití a každý den vařila, aby ušetřila, která chodila každý týden plavat do Podolí, aby procvičovala ochabující svaly, která pracovala do sedmdesáti let, protože teprve po převratu mohla konečně zase dělat to, co uměla a od čeho ji za normalizace odstavili, moje věcná, praktická a zodpovědná matka teď každý den četla a slyšela o tom, jak je placení zdravotního pojištění za důchodce pro stát neúnosné. Moje matka, která s odporem chodila na kontroly k internistovi, který měl v ordinaci nahlas puštěné rádio, takže své pacienty buď neslyšel, nebo na něj museli křičet, najednou četla o tom, jak si staří lidé chodí k lékaři jen tak popovídat. Matka, která několikrát zažila, že diagnózy její obvodní lékařky musely být zásadním způsobem opraveny při akutním ošetření v nemocnici, pak najednou jméno téže lékařky uviděla mezi těmi, kteří privatizovali část polikliniky. A teď, když přišla k obvodnímu lékaři s jednou konkrétní obtíží, musela zaplatit údajně regulační poplatek hned u několika specialistů, k nimž ji obvodní posílal rovnou, aniž by se na ni jen podíval. Její tělo bylo najednou posuzováno jako ten dům, jako chátrající stavba, kde se každá oprava musí zaplatit, a jako ten dům i tělo bylo obklopeno hlukem, šíleným provozem, průvanem a suchem, prachem a otřesy. Moje věcná a optimistická matka zalévala dopoledne muškáty na parapetu okna obývacího pokoje, na tom okně, které bylo obráceno na západ k obzoru zarovnanému sídly nadnárodních firem, a náhle řekla, že by snad bylo lépe, kdyby umřela.

No to byl samozřejmě hořký vtip, ještě absolvovala závažnou cévní operaci, z níž se zotavila, ještě jsme v bytě vymalovali kuchyň, předsíň a koupelnu, aby se jí tam líbilo, až se vrátí z nemocnice, zahradu jsme připravili na zimu. Měli jsme na mysli, že když je člověk celý den doma a nemá už ty starosti a zájmy, jako když byl v produktivním věku, pociťuje daleko víc nepořádek v každém detailu. Navzdory snaze a péči nás, dětí a vnuků, kteří už vyrostli ze všech průšvihů, se to na konci roku stalo.

Když matka zemřela, dům se neotřásl, ani zahrada nezvadla. Jen v malé proluce v západním obzoru, tam, kde byla ještě jakási perspektiva, kde horizont nebyl uťat přímkou ploché střechy, začala růst betonová konstrukce výškového domu. Brzy nato přišlo oznámení o stavebním řízení, které obnáší také rekonstrukci blízké křižovatky. Její součástí má být – ku prospěchu všech, kteří do těch sídel jezdí auty – rozšíření silnice kolem našich oken, zúžení chodníku, zrušení zeleného (ubohého, ale přece) pruhu, takže provoz se dostane ještě blíž k oknům na západní straně a výfuky do těsného sousedství suterénního bytečku, kde vyrostly mé děti. Stavba je ve veřejném zájmu, protesty nemají smysl, když všichni podepsali, betonový skelet na obzoru vyrostl do výše a začal se obalovat stěnami a okny.

Po čase začal dům truchlit: v suterénu praskla trubka ve zdi a promáčená přepážka celou noc ronila slzy, než se na to přišlo, a o pár dnů později se z uvolněného těsnění v bytě v podkroví lila voda několik hodin proudem, takže promáčela a zmařila veškeré naše loňské malování kuchyně, předsíně a koupelny. Ty havárie byly nepochopitelné, dnes je proti minulým časům v domě klid, na jeho zařízení není žádný nápor, není důvod, aby trubky praskaly a voda se lila stropem.

V den matčiných nedožitých narozenin, necelý rok po její smrti, jsme rozptýlili popel, který byl do té doby s urnou uložen v jejím pokoji. Přestěhovali jsme ji do přírody, na křižovatku cest v kraji, odkud pocházeli naši předkové a kde už splynula s přírodou i její starší sestra. Poslední zbytky jejího nemocemi zkoušeného těla opustily to zhoršující se místo v Praze – a znamená to snad, že nad ním přestala držet ochrannou ruku?

Na křižovatce začaly pozemní práce, silnice se rozšiřuje.

Aby byl provoz bezpečnější, objevily se na rohu dva gigantické billboardy, ty největší, jaké ve městě mohou být, svírají spolu tupý úhel a v době, kdy ve sdělovacích prostředcích nejfrekventovanější slovo „poplatek“ bylo nahrazeno slovem „úspory“, celou noc několika halogenovými reflektory svítí. Na obrovité ploše, která je obrácena směrem k oknům obývacího pokoje, kde sice ještě kvetou muškáty tak, jak to měla matka ráda, ale ona už je nezalévá, na velkém plakátě, který musí nalepit několik lidí a potřebují k tomu jeřáb, je reklama na nový film a na ní nápis, název filmu: Hanebný pancharti.

Alena Zemančíková (1955) pracuje v literárně dramatické redakci stanice Vltava ČRo. Je autorkou divadelních a rozhlasových her, rozhlasových dokumentů a prozaických textů. Naposledy vydala soubor povídek Bez otce (Mladá fronta, Praha 2008) a pro děti knížku Mařenka a Čenda (Brkola, Praha 2009). Žije v Praze.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Příznaky krize

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu