Krzysztof Lisowski

V Řecku a jinde

Básníci a jejich místa (6)

Bratr Sisyfos

Dosti dávno se u nás lidé zajímali o esejistiku a povídkovou tvorbu Alberta Camuse, toho mladého a atraktivního laureáta Nobelovy ceny, usmrceného vlastním nakladatelem, právě když dosahoval největšího úspěchu. Vedle závěrů, které vyplývaly z četby Dostojevského a Kafky, se mu pro poznávání jevila jako užitečná četba Řeků, uvažování o mytologii. Svou úvahou vyzvedl jednoho Řeka, vlastně antihrdinu, Sisyfa, původem z Korintu, krále-dělníka.

Četl jsem kdysi zvědavě jeho Mýtus o Sisyfovi a teď se k tomu příběhu vracím. Snad právě v okamžiku pro podobná rozvažování „optimálním“.

Byli tři hrdinové negativních mytologií, negativních, protože oni se možná nejvíc dotkli bohů přečinem, chytrostí, troufalostí, nedodržováním zákonů, indiskrétností, chválou přemíry: obr Tityos a dva smrtelníci, Tantalos a Sisyfos.

Když Odysseus sestoupí do podsvětí, spatří tam děsivé výjevy a tak zneklidňující obrazy, že se ho v jedné chvíli zmocní hrůza, „až ledový děs mi po hrdle sahal“ (přel. Vladimír Šrámek). Když vidí Sisyfa, může s ním jenom soucítit: „Se svahu valí se nezadržitelně příšerný balvan. A znovu Sisyfos pracuje, znovu se opírá marně, a pot se s něho jen řine a na spáncích lepí se v prachu.“ Tak dokáže syn vzpomínat na již stárnoucího otce. Bezradně, bez možnosti mu ulevit.

Na mysli tane oblíbené slovo existencialistů „absurdita“ a charakteristika francouzského spisovatele – „Sisyfos, proletář bohů, bezmocný a vzpouzející se ...“ (přel. Jaroslav Janík). Pamatujme však, že Sisyfos byl předtím králem, vlastníkem rozsáhlých pozemků, majitelem stád, strážcem vodního pramene za chrámem Afroditiným, zakladatelem města, o jehož existenci se dovedl důmyslně postarat. Camuse náš odsouzenec zajímá v okamžiku, kdy se vrací na úpatí hory, následuje valící se kámen, který je zřejmým dokladem pohrdání a krutosti bohů. Nač nyní myslí? Povznáší se skutečně v každé z těch chvil, které přinášejí okamžik oddechu, „nad svůj osud. Stává se silnějším nad svůj balvan.“? Nevíme. Tak se to pouze jeví současnému mysliteli ve 20. století.

A jak se to jeví tobě? Když ráno vycházíš, potkáváš ženu s kamennou tváří, po mrtvici, kterou táhne po sněhu černý pes; pak se objeví bezdomovec s dlouhým plnovousem a první plechovkou piva, dále hlupáček, zdravící drmolivě stromy a domy, mladý Minótaurův příbuzný na cestě do školy. Po prvním telefonátu víš, že maminka zapomněla, o čem jste včera mluvili, a tak to bylo i dne předcházejícího, i v ten ještě předešlý. Šéf nemá ani tentokrát chuť poslouchat tvé argumenty. Když dokončíš hodnocení práce lidí, kteří se zarytě chtějí stát spisovateli, přinášejí ti další stoh strojopisů plných iluzí. Víš, že to nikdy neskončí, dokud na světě nedojde papír, dokud se nevytratí naléhavé sny o bytí někým jiným.

Sisyfos měl zajímavý život, hodně šikovnosti a štěstí, ale i neúspěchů. Založil isthmijské hry. Učil svého syna Glauka řídit pohřební vůz, ale co z toho vzešlo: hrozná havárie a vozataj, kterého koně sežrali. Jinému, slavnějšímu synovi dal jméno Odysseus čili Hněvivý.

Někteří se domnívají, že Sisyfův kámen znamená Slunce a zaměňují ho s Héliem, jeho stáda se dny v roce, zjevováním a západy vysokého světla.

Co dělá Sisyfos, aby unesl trýzeň opakování? Někdy si vybírá jinou stezku na vrchol oné podzemní hory. Vybavuje si světlejší dny po boku Meropy, jedné ze sedmi Plejád. Snaží se docenit to, co má: samotu a hluboký dech temných světů, mlčení nitra země. Cvičí obraznost, aby zaznamenal rozdíl mezi repeticí a repeticí, mezi sčítáním a multiplikací opakování.

Bohové nadále straší Sisyfem jiné smrtelníky, ty drzejší. Pravda je však taková, že i Sisyfos, odsouzený kdysi k věčným mukám, konečně umírá. Jeho hrob je skrytý ve skalách blízko rodného města.

Korinťané před námi zprávu o tomto místě ukrývají.

Leden 2009

Z knihy Řecké zrcadlo (Greckie lustro), připravované pro nakladatelství Pogranicze v Sejnách.

Pražské Lasičce

Kde je naše láska,
jestliže nelze vydržet její krásu...

tys viděla Lasičko
jak strašlivě jsme
v bouřlivém plameni

nad Bílou horou krouží vítr zkázy
letadla s mrtvými
se chystají přistát

miluju tě
Lasičko
na hřbitovní zdi

J. sražen mrtvící
M. v okovech šílenství
další ozářeni paprsky vzteku
v netrpělivosti zapomínání
staří rodiče ponechaní v úschovně
blízko jatečních bran

důkladně si prohlížíme Bruegelovu
Sklizeň sena
dům vystavený na skále
se odtrhuje
ještě chvilku
a začne se vznášet v prostoru
v chaosu mizení

u svaté Markéty
Karel Kryl ještě zpívá o
zabitém Beránkovi

je březen a zase přijdou vojáci

Bratříčku
zavírej vrátka

12. března 2008

Řecká vlaštovka

nad našimi dveřmi oranžová lampa
okrouhlá tvář Měsíce
nad ní obrácený kopeček
vlaštovčí domov

totéž černé křídlo
tenký nožík k řezání modra
na oné váze

a druhé v oduševnělých promluvách kyslíku
na pozadí zeleného rámu
v minojském okně plném hroznů

a ještě ta jejíž stín
bydlí tak zlehka v porfyru lávě
na mramorovém schůdku
chrámu zasypaného popelem
zasvěceného
bohům stesku
bohům odloučení

naposledy jsem ji viděl včera
nad zahradami moře

a nyní mi zbývá nepřečtené písmo
její tísně a letu
výš nad střechami hrajícími
v modrobílé
milujícími oheň

když i mě
zlaté ruce
nadnášejí mezi ostrovy

Krakov, 31. července–11. srpna 2008

Byzanc stále dnes

dvě noci jsem strávil
na březích Byzance

spal jsem ve vysokém domě
pod hvězdami Asie

k ránu mě unášel
temný zpěv

ze všech světových stran
chválil jediného boha
věřících a nevěřících

co to je nevěra –
ptal jsem se za denní pouti
mezi svatyněmi
mezi řekou a městem

Byzanci ó Byzanci
zelená a zlatá
vkovaná do strakaté oceli
každého večera i zde lidé čekají
na příchod Mesiáše

každý den čerstvě
povlékají lůžko

pokoj je světlý
prázdný
okna otevřená ku
svatému větru

27. září 2009

Pánbůh v Efesu

Pánbůh jako veliký jeřáb ve svátek
vykloněný do modři
nad amfiteátrem v Efesu

těžko říci odkud se objevuje
a na čem v neděli
pracuje co v nás
nedokončil

3./4. července 2009

Zátočina Visly

za oknem zelený
keřík táhne nízký komín k nebi
mladý kouř dubnového jitra

a už hned na břehu oné chvíle
v zátočině Visly s dědečkem tam kde
na pohřebišti mamutů
pan Malczewski měl svůj ateliér

mezi travami a pomněnkami
na břehu řeky kvapem zouváme
boty shazujeme ponožky a
noříme bledé nohy do

proudu, který splaví naše stopy i
zimu do moře

2009

Přeložil Václav Burian.

Krzysztof Lisowski (1954) je významný polský básník a literární kritik. Od roku 1977 pracuje v Krakově v jednom z největších polských nakladatelství, která se věnují náročné literatuře, Wydawnictwo Literackie. Platí za čelného představitele generace označované jako Nowa prywatność (Nová intimita či Nové soukromí). Podnětem k jeho básním jsou často zdánlivě všední či neefektní zážitky, které ho inspirují k otázkám po smyslu života, lásky a krásy; zároveň jako by se i ty nejvšednější situace odehrávaly v kontextu lidské civilizace, ale i kontextu kosmickém. Česky vyšly jeho básně dosud jen časopisecky a ve sbornících (Weles aj.). Je překládán mj. do ruštiny, němčiny a angličtiny.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Krzysztof Lisowski

V Řecku a jinde

Básníci a jejich místa (6)

Bratr Sisyfos

Pražské Lasičce

Řecká vlaštovka

Byzanc stále dnes

Pánbůh v Efesu

Zátočina Visly

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu