Kdy jste byl v Rusku naposled?
Teď koncem listopadu jsem se vrátil ze západní Sibiře. V Jakatěrinburgu jsem měl taky vernisá výstavy.
Jak obtíné je dnes cestování v zemi, v ní k tomu bývalo dřív i pro vlastní občany nutné povolení?
V turisticky navštěvovanějších oblastech lze cestovat bez potíí, například na Bajkal, po transsibiřské magistrále. Vlak je v Rusku úasná výhoda, nepřijde draho – 1000 kilometrů za 500 a 1000 korun – a navíc je to docela zábava. Aspoň ze začátku. Potřicáté to, přiznám se, člověku trochu leze na nervy. Horší je, chcete-li do okrajových oblastí, jako jsou Kurilské ostrovy. K tomu je potřeba spousty povolení, musíte si taky zaplatit doprovod a řešit problémy s pohraničníky. Potíe jsou ale třeba i s pohybem po západní Sibiři, kde se těí ropa. Jel jsme tam za jedním pastevcem sobů a naráel na kontroly Lukoilu. Průvodci mi doporučili, abych se skrčil na sedadle a sundal si brýle, protoe vypadají příliš západně...
Zdá se vám, e se Rusko za těch deset let, co je navštěvujete, nějak mění?
Těko říct, měním se taky já – vdyť poprvé jsem tam byl v sedmnácti letech. Taky toho stále víc poznávám a seznamuji se s novými lidmi. Celkově bych ale řekl, e zatímco ve městech se zlepšuje ekonomická situace, lidé jsou sytí, mají televizi a internet, vesnice se úplně vytrácejí před očima, zůstávají jen ti, co nedokáí odjet, a pomalu se upíjejí. Svým způsobem to ale platí pro celou zemi: perspektivnější odjídějí do zahraničí a doma zůstává vrstva, která přijímá vše, co jí předkládá televize. Televize ji vychovává a vychovává ji špatně. Take necítím, e by to šlo k lepšímu kulturně.
Jak se líbí vaše snímky tamnímu publiku?
Po vernisái v Jekatěrinburgu se místní fotograf podivil, e fotím to, co jim připadá běné, a co by je tudí fotografovat nenapadlo. Pomyslel jsem si, e by měl na oplátku někdo z tamních dokumentaristů přijet k nám, protoe jsou věci, které určitě zase nevidíme my. Ale ohlasy byly kladné, jeden návštěvník mi řekl, e se na Rusko dívám dobrosrdečně. To mě potěšilo.
Jak se tedy na Rusko díváte?
Je potřeba dívat se jinak na ruskou vládu a Rusko jakoto zemi, která si dodnes neprošla určitou reflexí vlastních dějin a rozhodně tam neproběhla taková myšlenková změna jako u nás po roce 1989, a jinak na konkrétní lidi, které potkáváte na cestě. Do Ruska se vracím především díky lidem které potkávám, se kterými se přátelím a kteří mi pomáhají.
-tt-
Martin Wágner (1980) fotografii studoval ji na praské střední škole, nyní navštěvuje Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Od konce 90. let je jeho ústředním tématem Rusko a další země bývalého SSSR. V sibiřském městě na řece Angaře si našel i enu. Samostatně nebo ve skupině v Rusku víckrát vystavoval, např. v Moskvě, Niním Novgorodu nebo na Sachalinu. V poslední době měl samostatné výstavy v Košicích (2008), Horní Bečvě, Dněpropetrovsku a Jekatěrinburgu (2009). V letech 2007 a 2009 získal ve fotografické soutěi Štíty Viléma Heckela 1. cenu v kategorii Člověk a ivotní prostředí. Loni i letos jeho snímky ze Sibiře uspěly rovně v soutěi Czech Press Foto (2. a 3. cena v kategorii Kadodenní ivot).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.