Ladislav Šenkyřík

Vlastnictví duše

Společnost Google, která má jednu ze svých sídelních poboček i v mém počítači, přišla s veskrze americkým projektem. Jak známo, za velkou louží má každý v torně maršálskou hůl, a ostatně hlavně proto nám byla ta velmoc po celou dobu komunismu tak sympatická a jedině ten, na koho onen ohromný rozměr svobody nedýchne už cestou z Kennedyho letiště na Manhattan (a to New York vůbec není Amerika, jak vědí cestovatelé), může pak chodit do Brd přivazovat se ke stromům s transparenty proti americkým imperialistům. Že obsah své torny ti dva kalifornští studentíci, kteří firmu založili, tak zázračně využili, jim ze srdce přeju, jen jejich pocity při jízdě z Kennedyho letiště si přestávám být jistý.

S úvahou, že co není zakázáno, je dovoleno – což už je ovšem myšlenka spíš klausovská než americká, řekl bych –, se pustili do skenování a zpřístupňování zpočátku jen „nedostupných“ knih (tedy takových, které se v Americe nedají koupit) a vědomě tak zkoušejí prolomit stagnující autorské právo, k jehož respektování se civilizované (a dokonce i některé „necivilizované“) státy světa zavázaly v první polovině minulého století, aniž by cokoli tušily o internetu, Kindlu nebo Googlu. Myšlenka na první pohled bohulibá (zpřístupnit kulturní dědictví lidstva!) má základní trhlinu v nemravnosti používání oné maršálské hole. Zaprvé, podle návrhu, který právě zkoumá americký soud, se autoři zmíněných knih zařazených do googlovské databáze (jenže „zmíněné“ knihy, ať již naskenované, nebo dosud ne, jsou prakticky všechny knihy světa, neboť Google plně využil pochopitelné ochoty světových knihoven podělit se o kulturní bohatství svých národů) musejí sami do určitého termínu Googlu přihlásit a požádat o finanční kompenzaci (ve výši pár dolarů za knižní titul) za naskenování jejich autorského díla nebo případně obchodování se svými knihami zakázat. Hlavní nemravnost pak spočívá v nenápadném bodě návrhu „vyrovnání“ s autory, skrytém ve více než stostránkovém textu. Společnost Google totiž hodlá autorům platit pouze tehdy, bude-li projekt ziskový. Tedy žádné riziko s „vydáváním“ knih, žádné napjaté očekávání, jestli to náhodou nezkrachuje; zaštítěni bohulibou snahou zpřístupnit zajímavé myšlenky z knih veškerému lidstvu (nebo alespoň majitelům počítačů, iphonů a kindlů) snaží se ti dva odrostlí študenti využít svých současných toren (projekt jistě v první fázi spolykal nemalé peníze) k pohodlnému a bezpečnému byznysu, k pověstnému sbírání peněz ležících na ulici (neadresné zdroje, říká se tomu v odborné hantýrce autorských agentur).

A tady – třebaže se mi odedávna líbí postřeh Davida Thompsona, že veškerá hudba se dělá pouze kvůli tomu, aby se líp prodávaly hadry – se už spolu se zkostnatělou Evropou, která podobně jako já nezná řešení, musím bouřit. Vytrácení slušnosti z obchodních, ba i mezilidských vztahů je obzvlášť nebezpečné v éře tak těsné propojenosti lidstva. „Hello Ladislav Senkyrik,“ vítá mě jedno webové rozhraní od doby, kdy jsem si tam prohlížel pár jazzových titulů, „myslíme si, že byste se mohl zajímat o tohle nebo toto. Naposled jste si koupil a prohlížel támhleto, takže byste měl určitě zvážit...“ A nakladatel, jehož jsem přemluvil k vydání knihy, které se z obchodního hlediska bál a na níž posléze vydělal milion, mi při druhém vydání pravil: „Víš, já jsem si nemyslel, že bych ti měl jako autorovi z druhého vydání ještě něco platit...“

Kam se před nimi schovat? Je opravdu jediným řešením zavřít se v chaloupce v lesích s tužkou a sešitem a mobilní telefon pro jistotu hodit do odkalovacího rybníčka? (Půlnoční SMS od nejmenovaného operátora: „Podělte se o zážitky, vyfoťte a pošlete přátelům třeba jak sjezdujete na horách.“ – No to by to dopadlo, třeba.)

A tak se duševní vlastnictví plíživě mění v éře dočasného blahobytu ve vlastnictví duše. Neubráníme-li se, nejvyšší čas začít se učit čínsky.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Vlastnictví duše

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu