Jan Novotný

Činitel a podnikavec

V minulých Listech jsem vylíčil, jak se stalo, že jsem někdy v polovině perestrojkové éry doprovázel soudruha z aparátu do hospody, kde měl přimět vedoucího, aby se v jeho zařízení mohly i nadále konat výroční členské schůze tělovýchovné jednoty. Nepochyboval jsem, že soudruh prosadí svou mocenskou převahu, zajímalo mě však, jakých prostředků použije. Očekával jsem, že po konfliktu, který měl s výborem tělovýchovné jednoty, nesáhne již k ideologickému hardvéru a nechá ideový význam tělovýchovy stranou. Nabízí se mu dobovému ovzduší přiměřený softvér: naše Jednota skýtá zejména mládeži ušlechtilou životní náplň, odvádí ji od drog a jiných neřestí, a proto si zaslouží podporu i za cenu ztrát na tržbě. V každém případě jsem však předpokládal, že budu svědkem střetnutí dvou zcela rozdílných světů.

Ale nic takového! Činitel a podnikavec si potřásli rukama jako staří známí. Nebylo třeba žádných argumentů, protože dohoda mezi nimi se odedávna zakládala na nepsané zásadě: Dnes ty mně, zítra já tobě. U jejich posezení jsem byl vlastně zbytečný, ale neodmítl jsem pozvání jak ze zdvořilosti, tak ze zvědavosti. Po nalití koňaku mi už nevěnovali pozornost a nepociťovali žádný ostych z toho, že si přede mnou jako páni před kmánem vyřizují záležitosti, které se mi zdály být na hraně legality. Ne že bych jejich rejdy zvlášť sledoval, ale to mi neuniklo, že činitel svými duševními kvalitami za podnikavcem zřetelně zaostává a že podnikavec je si toho vědom. Vybavila se mi – tohle vím přesně – památná slova: „Kapitalistická slupka se jim stává nesnesitelnou. Slupka puká. Odbíjí poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.“ Čtenář tuší, že mi okamžitě napadla náhrada: kapitalistický ? socialistický; soukromý ? státní. Je-li však mladší, možná ani nepozná, že jde o kdysi slavná slova ze závěru prvního dílu Marxova Kapitálu.

Právě jsem odpověděl na otázku položenou v minulém čísle Listů: Kdy poprvé? Právě tady a tehdy, u stolu se dvěma polomafiány jsem si uvědomil, že podstatná změna poměrů je ve vzduchu a že touha lidí po svobodě nemusí být její jedinou ani hlavní příčinou. Radost ze změny, když za nějaký rok přišla, sice toto vědomí poněkud oslabila, ale nikdy zcela nevytěsnila, a proto jsem ledačím nebyl tolik překvapen ani zklamán. Ovšemže se vynořili podnikavci, kteří už nemuseli předstírat socialistickou skromnost, a jejich kamarádi činitelé se dílem úspěšně a dílem neúspěšně přidali, pokud se nerozhodli vrátit ke svým skromným kořenům. Využil jsem možností, jež dává informatická revoluce, a pátral po osudech svých činitelských vrstevníků: Mohorita, Poledník, Ulčák, Varholík... Je to docela pestré a poučné.

Odstup to však ode mne, abych se oddával jubilejnímu bědování! Revoluce uspěje, když znamená přechod ke všednímu životu i s jeho všedním kalem. Je to mnohem lepší vyústění než vláda neúplatného Robespierra s gilotinou, která ostatně takovému přechodu nezabránila.

Ovšemže se poutníci k Betlému musí cítit zklamáni, když, jak říká můj milovaný básník Toman, místo spasitele čeládku chlévní najdou. Chci si verš ověřit a nacházím v Tomanovi Vítězi, který vjíždíš do pražských bran, adresované v říjnu 1918 Masarykovi. O pouhých pět let později si básník stěžuje Šaldovi, že řemesla zlaté dno se rozeznělo a drze zvedlo se poplužní čelo.

Není i zde trochu neúměrné bědování? Proč by řemeslo nemělo mít zlaté dno? Nebylo to lepší, než když má zlaté dno pouhé přesypávání peněz? Byla tak beznadějná doba, kdy činitelem byl Masaryk a podnikavcem Baťa? Ani Tomanovi se beznadějná nejevila: mladé osení pod sněhem čeká. Dozrát mu nebylo souzeno, ale snad stále bludnou spletí cest jdou snové budoucnosti, jitřně zrosení. Jsme pořád na cestě, i když do Betléma patrně nikdy nedojdeme.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Činitel a podnikavec

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu