Petr Šafařík

Neoliberalismus v hledáčku kritických dokumentaristů

Nedávno skončený 12. ročník Mezinárodního filmového festivalu dokumentárních filmů Jihlava potvrdil, že jeho dramaturgové upřednostňují snímky stylově originální a tematicky závažné. Mimo jiné bylo na festivalu k vidění hned několik pozoruhodných nových dokumentů o krizových jevech souvisejících se samotnou podstatou současného kapitalismu. Některé tyto filmy přinášejí ostrou kritiku neoliberalismu – ideologie, která hlavně po přelomu let 1989/1990 velmi silně ovlivnila vládní politiku mnoha zemí a skrze mezinárodní ekonomicko-politické organizace také světový řád. Ideologie, mezi jejíž škodlivé plody patří i současná hospodářská krize. Ideologie, která ve středoevropských zemích někdejšího východního bloku dosud utváří dominantní vzorce uvažování značné části zdejších politických, hospodářských a masmediálních elit.

Když nevadí mluvící hlavy

Kanadský dokument režiséra Richarda Brouilletta Obklíčení – demokracie v osidlech neoliberalismu (2008) vyjadřuje svou hlavní tezi již názvem. V deseti kapitolách film popisuje zrod neoliberální doktríny, její hlavní prvky a způsoby, jimiž se její ideologemata šíří. Zde se zaměřuje hlavně na roli think tanků a na pronikání neoliberálních konceptů do školství a masmédií. Některá stanoviska doktríny ve snímku pronášejí její vyznavači, výrazně větší prostor ale dostávají její kritici, mezi nimi i věhlasní Naom Chomsky, Michel Chossudovsky či Ignacio Ramonet, jehož eseje z Le Monde diplomatique režiséra v mnohém inspirovaly. Onen „nevyvážený poměr“ lze tvůrcům sotva vyčítat – jednak nejde o publicistiku, jednak právem předpokládali, že hlavní argumenty i hlasatele neoliberalismu všichni dobře znají. Ano, jsou to privatizace, deregulace, snižování sociálních výdajů, Milton Friedman...

Přestože je snímek Obklíčení – demokracie v osidlech neoliberalismu černobílý, povětšinou zabírá jen „mluvící hlavy“ a trvá plných sto šedesát minut, nepůsobí nudně ani dogmaticky. Brouillette z jednotlivých výpovědí složil pronikavý esej, což mu nepochybně usnadnila jak stále zjevnější závažnost tématu, tak myšlenková a vyjadřovací brilantnost většiny dotazovaných intelektuálů.

Čím hůře, tím lépe?

Britský dokument Doktrína šoku (2009) od režisérů Michaela Winterbottoma a Mata Whitecrosse se inspiroval stejnojmennou knihou kanadské novinářky Naomi Kleinové. Snímek se soustředí na to, jak neoliberální doktrína především silným vlivem na politiku USA spoluvytváří hluboké společenské krize. Dokonce prostřednictvím násilných převratů, jak tomu bylo například v Chile. Pojednává i o tom, jak zastánci neoliberalismu k prosazení svých zájmů zneužívají přírodní katastrofy – dokument to dokazuje hlavně v místech zasažených v roce 2005 hurikánem Katrina. Doktrína šoku účinně pracuje s archivními materiály a rozhovory, místy sleduje Naomi Kleinovou při jejích poutavých přednáškách a na cestách do oblastí, v nichž sbírá podklady k analýzám „katastrofického kapitalismu“.

S vydáním českého překladu zmíněné autorčiny knihy – pod názvem Šoková doktrína – má politováníhodné zpoždění nakladatelství Argo. Je škoda, že se dvě uznávané kulturní instituce v překladu názvu rozešly, festival měl použít starší verzi z edičního plánu Arga. To hodlá podtitul Šokové doktríny, znějící v originálu „disaster capitalism“, přeložit zmírňujícím spojením „kalamitní kapitalismus“, což je v rozporu s českým územ dosud hlavně internetových zmínek o knize. Snad eufemismus „kalamitní“ není projevem konformistického obrušování polemických hran, které je v českém mainstreamu tak hojné i v obdobných málo nápadných formách.

O neoliberalismu satiricky

Ke společenské kritice lze i v případě vážného tématu, jakým jsou škodlivé dopady neoliberální doktríny, objevně přistoupit také s pomocí humoru, respektive satiry. Je dobré, že se jihlavský festival u tohoto žánru neomezuje jen na Michaela Moora. Letos byl na programu i čerstvý počin americké skupiny umělců, intelektuálů a aktivistů Yesmeni (The Yes Men). Dva její přední členové, programátor a literát Jacque Servin spolu s profesorem nových médií Igorem Vamosem, ve svém režijním debutu Yesmeni opravují svět (2009) navázali na snímek Yesmeni (2003), v němž byli hlavními aktéry. I nový film je postaven na zachycení tzv. culture jammingu – aktivisticko-uměleckých praktik, které pomocí různých mystifikací odhalují především hegemonii a cynismus velkých korporací a pokleslost masmediálního a reklamního provozu. Yesmeny nyní vidíme kupříkladu při tom, jak coby falešní mluvčí chemického gigantu Dow Chemical ve vysílání BBC konečně přiznávají odškodnění obětem havárie továrny v indickém Bhópálu z roku 1984. Nebo jak coby vládní úředníci na konferenci v New Orleans, stále zdevastovaném hurikánem Katrina, překvapí prohlášeními, která hatí plány investorů využít katastrofu na úkor sociálně slabších obyvatel města.

Jednou z dalších brilantních akcí, jejichž záznam přináší snímek Yesmeni opravují svět, bylo rozdávání 80 000 kusů mystifikační napodobeniny New York Times, které proběhlo jednoho listopadového dne loňského roku. Bezplatné vydání, datované z tehdejšího pohledu do budoucna – července 2009, obsahovalo překvapivé množstí dobrých zpráv, například o ukončení války v Iráku nebo o tvrdé sebekritice G. W. Bushe. Aktivistické noviny tak neobyčejně lapidárně vystihly palčivé problémy americké reality a jejích křivých masmediálních zrcadel.

Snad tento převelice vtipný a chytrý film, otevřený svou komikou i velmi širokému publiku, nalezne pohotovějšího distributora než Yesmeni z roku 2003, kteří českými kiny proběhli až s ročním zpožděním.

Volnotržně s jídlem i mědí

Také další americký dokument, který byl k vidění na letošním MFDF Jihlava, by mohl na dlouho patřit k tomu nejzajímavějšímu, co nám přinášejí celuloidové pásy zpoza Velké louže. Filmař Robert Kenner, uznávaný autor historických dokumentů především z produkce americké (kvazi)veřejnoprávní televize PBS, ukazuje filmem Jídlo, akciová společnost (2008) škodlivé důsledky silné industrializace a kartelizace potravinářského průmyslu USA.

Informačně bohatý, divácky velmi přístupný film s dávkou didaktičnosti obvyklou pro angažované velkorozpočtové americké dokumenty v závěru věrohodně zdůrazňuje, že v dané oblasti můžeme k nápravě poměrů téměř všichni každodenně přispívat coby konzumenti – budeme-li se snažit zohledňovat společenské souvislosti svých stravovacích a zákaznických návyků. Jeden ze svých motivů sdílí dokument Roberta Kennera s mnoha ostatními snímky kritickými ke korporátnímu establismentu, stačí si vzpomenout na dokumenty Michaela Moora. Jde o neochotu představitelů velkých společností diskutovat o sporných tématech v prostoru, který nemají pod svou výhradní kontrolou. Jejich jednání je o to pochybnější, že tytéž firmy zpravidla přijímají veliké dotace z veřejných peněz.

Česká dokumentaristika po filmu Martina Marečka Zdroj z roku 2005 v žánru kritických pohledů na problematiku globalizace vně České republiky příliš nepokročila. V Jihlavě měl ale premiéru snímek Iva Bystřičana Doba měděná, který reportážně sledoval, jak dopadly prostředky Evropské investiční banky, tedy i českých daňových poplatníků, poskytnuté v Zambii jedné těžařské společnosti. Podpora měla zprostředkovaně přinést i zlepšení života tamní komunity. Filmaři však nacházejí scény a stopy jejího vykořisťování: po privatizaci měděných dolů to v regionu šlo se zaměstnaností, školstvím, bydlením, veřejnou dopravou i životním prostředím k horšímu. Po přínosu evropských peněz více lidem než jen majitelům dolů zkrátka ani vidu. Místo toho se Bystřičanův malý štáb opakovaně setkává s agresivní ochrankou těžařské firmy i s tím, jak policie téže korporaci posluhuje.

Dotázaný bankéř v lusacké pobočce Světové banky, jednoho z hlavních činitelů neoliberalizace světového hospodářství, je ovšem plně přesvědčen o správnosti uplatněných hospodářských konceptů... Škoda že tvůrci nesledovali své téma také v Evropské investiční bance, bylo by to v logice jejich přístupu. Ale třeba se dočkáme Doby měděné 2. „Jednička“ je velmi cenná tím spíše, že vznikla v zemi, jejíž elity z velké části stále razí klíčovou neoliberální zásadu „privatizace zisků, socializace ztrát“. Laskavého čtenáře nechť netíží pochybnosti, zda předchozím souvětím míním Českou republiku nebo Zambii. Ohledně vlivu neoliberální mantry se obě země bohužel liší méně, než se může zdát.

Jsem zvědav, kolik z výše představených dokumentárních filmů se objeví v programu České televize.

Petr Šafařík (1973) působí na Fakultě sociálních věd UK.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Šafařík

Neoliberalismus v hledáčku kritických dokumentaristů

Když nevadí mluvící hlavy

Čím hůře, tím lépe?

O neoliberalismu satiricky

Volnotržně s jídlem i mědí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu