Timothy Snyder

Holocaust: Opomíjená skutečnost

Třebaže Evropa vzkvétá, její spisovatelé i politici se stále zabývají smrtí. Masové vyvražďování evropských civilních obyvatel ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století jsou referenčními body současných zmatených diskusí o historické paměti a prubířským kamenem toho, jestli Evropané dnes mohou sdílet nějaké společné mravní základy. Úřady nacistického Německa a Sovětského svazu proměnily jedinečné lidské životy v masovou smrt, konkrétní lidi v kvóty určené k zabití. Sověti skrývali hromadné zabíjení popravčími četami v hlubokých lesích a falšovali úřední statistiky z oblastí, kde nechali lidi vyhladovět; Němci nechávali otrocké nádeníky vykopávat mrtvoly svých židovských obětí a pálit je na obrovských roštech. Historikové musejí, jak nejlépe dovedou, osvětlit tato temná zákoutí a tyto jevy už kvůli těmto lidem objasnit. Dosud jsme to neudělali. Osvětim, obecně považovaná za přiměřený, ne-li krajní symbol zla v podobě masového vraždění, je ve skutečnosti pouhým počátkem našich vědomostí, náznakem opravdového zúčtování s minulostí, které teprve musí přijít.

Samotné příčiny toho, že máme povědomí o Osvětimi, deformují naše porozumění holocaustu: víme o Osvětimi, protože zůstali ti, kteří přežili, a ti, kteří přežili, přežili, protože Osvětim byla vedle továrny na smrt také pracovním táborem. Tito přeživší byli převážně západoevropští Židé, protože Osvětim byla místem, kam se Západoevropané obvykle posílali. Po druhé světové válce západoevropští Židé, kteří přežili, mohli svobodně psát a publikovat, zatímco přeživší východoevropští Židé, kteří zůstali uvěznění za železnou oponou, svobodně psát nemohli. Na Západě se tak mohly (třebaže velmi zvolna) vzpomínky na holocaust stát součástí historického a společenského povědomí.

Tato podoba dějin podle přeživších, z níž nejproslulejší jsou zřejmě díla Prima Leviho, zachycuje však jen velmi nedostatečně realitu masového vyvražďování. Deník Anny Frankové se týká asimilovaných evropských židovských společenství, holandských a německých, jejichž tragédie, byť jakkoliv hrůzná, představovala jen velice nepatrnou součást holocaustu. Ten totiž do značné míry proběhl dříve než v letech 1943 a 1944, kdy se odehrála nejpodstatnější část vyvražďování západoevropských Židů. Dvě třetiny Židů, kteří byli během války zavražděni, byly po smrti už na konci roku 1942. Hlavní oběti, polští a sovětští Židé, byli zabíjeni kulkami nad otevřenými hromadnými hroby nebo kysličníkem uhelnatým vyráběným spalovacími motory a vháněným do plynových komor v Treblince, Bełżci a Sobibóru v okupovaném Polsku.

Osvětim jako symbol holocaustu vylučuje ty, kteří byli v centru této dějinné události. Největší skupina obětí holocaustu – nábožensky ortodoxní polští Židé mluvící jidiš neboli poněkud opovržlivým německým výrazem Ostjuden – byla západním Evropanům kulturně cizí, a to včetně západoevropských Židů. Do jisté míry jsou tak i nadále v památce na holocaust marginalizováni. Vyhlazovací zařízení v Osvětimi a Březince bylo vybudováno na území, které je dnes součástí Polska, ale tehdy patřilo přímo do německé Říše. Osvětim je tudíž spojována současnými návštěvníky s dnešním Polskem, ale zemřelo zde relativně velmi málo polských Židů a téměř žádní Židé ze Sovětského svazu. Tyto dvě největší skupiny obětí nejsou v symbolickém památníku téměř zastoupeny.

Adekvátní pohled na holocaust by musel do centra historického dění položit Operaci Reinhard, vyvraždění polských Židů v roce 1942. Polští Židé představovali největší židovskou komunitu na světě, Varšava byla nejvýznamnějším židovským městem. Toto společenství bylo vyhlazeno v Treblince, Bełżci a Sobibóru. V těchto třech zařízeních bylo zavražděno přibližně 1,5 milionu Židů, z toho jen v Treblince 780 863. Z těchto třech vyhlazovacích táborů přežilo jen několik desítek lidí. Bełżec, třebaže šlo po Osvětimi a Treblince o třetí nejvýznamnější dějiště holocaustu, kde probíhalo vyhlazování, je téměř neznámý. V této továrně smrti přitom zahynulo 434 508 Židů a přežilo jen pár. Přibližně milion polských Židů zemřelo jiným způsobem, někteří v Chełmnu, Majdanku nebo Osvětimi, ale většina byla zastřelena během operací ve východní části země.

V součtu to znamená, že stejné množství, ne-li víc, Židů zahynulo kulkou jako plynem, ale zastřelení většinou pocházeli z míst na východě, která zůstávají pouze v nejasných a zamlžených vzpomínkách. Druhou nejdůležitější součástí holocaustu je masové vraždění zastřelením ve východním Polsku a v Sovětském svazu. Začalo to střílením židovských mužů komandy SS Einsatzgruppen v červnu 1941, pokračovalo vražděním židovských žen a dětí v červenci a rozrostlo se ve vyhlazování celých židovských komunit v srpnu a v září téhož roku. Do konce roku 1941 Němci (společně s místními pomocníky a rumunskými jednotkami) vyvraždili milion Židů na území Sovětského svazu a pobaltských států. To je stejné číslo jako celkový počet židovských obětí zavražděných v Osvětimi během celé války. Do konce roku 1942 Němci (opět s vydatnou místní pomocí) postříleli dalších 700 000 Židů a sovětská židovská populace na územích pod jejich správou tak přestala existovat.

Existovali sovětští židovští svědci a kronikáři, jako byl např. Vasilij Grossman, kteří o tomto dění psali. Ale jemu i dalším podobným svědkům bylo zapovězeno vykreslovat holocaust jako výrazně židovskou událost. Grossman objevil Treblinku jako novinář u Rudé armády v září 1944. Možná díky tomu, že věděl, jak Němci zacházeli se Židy na jeho rodné Ukrajině, dokázal odhadnout, co se zde dělo, a napsal o tom krátkou knihu. Nazval Treblinku „peklem“ a položil ji do centra válečných událostí a jako milník celého století. Jenže podle Stalina se muselo na masové vyvražďování Židů nahlížet jako na utrpení „obyvatelstva“. Grossman přispěl k sestavení Černé knihy německých zločinů spáchaných na sovětských Židech, kterou sovětské úřady později utajily. Pokud nějaká skupina pod Němci obzvlášť trpěla, trval mylně na svém Stalin, pak to byli Rusové. Tímto způsobem nám stalinismus zabránil nahlédnout Hitlerovo masové vyhlazování v patřičné perspektivě.

Stručně řečeno měl tedy holocaust následující průběh: Operace Reinhard, šoa prováděné střelbou, Osvětim; neboli Polsko, Sovětský svaz, ostatní. Z přibližně 5,7 milionu zavražděných Židů byly zhruba tři miliony předválečných občanů Polska a další milion předválečných sovětských občanů: když to sečteme, jde o sedmdesát procent všech obětí. (Po polských a sovětských Židech byly dalšími největšími skupinami zavražděných Židů rumunská, maďarská a československá židovská komunita. Jestliže vezmeme v úvahu i tyto lidi, vyvstává východoevropský rozměr holocaustu ještě zřetelněji.)

Ale dokonce i tento opravený obraz holocaustu sděluje jen nepřijatelně neúplný rozsah německé politiky masového vyvražďování v Evropě. Konečné řešení, jak tuto politiku nacisté nazývali, představovalo původně pouze jeden z vyhlazovacích projektů, které se měly realizovat po vítězné válce proti Sovětskému svazu. Kdyby šly dějiny cestou, kterou očekával Hitler s Himmlerem a Göringem, německé síly by provedly v zimě 1941–1942 v Sovětském svazu tzv. Hladový plán. Zemědělská produkce z Ukrajiny a jižního Ruska měla být odvedena do Německa a přibližně 30 milionů lidí v Bělorusku, severním Rusku a sovětských velkoměstech mělo zemřít vyhladověním. Hladový plán měl být pouhou předehrou k akci Generalplan Ost, kolonizačního plánu pro západní část Sovětského svazu, který předpokládal vyhlazení přibližně padesáti milionů lidí.

Němcům se opravdu podařilo uskutečnit koncepce, které do jisté míry tyto plány připomínají. Ze zabraných území připojených k Říši vyhnali půl milionu nežidovských Poláků. Netrpělivý Himmler nařídil ve východním Polsku provést první etapu akce Generalplan Ost: bylo zavražděno deset tisíc polských dětí a vyhnáno sto tisíc dospělých. Wehrmacht cílevědomě vyhladověl přibližně milion lidí při obléhání Leningradu a kolem dalšího sta tisíc během plánovaných hladomorů v ukrajinských městech. V německých zajateckých táborech zemřelo hlady na tři miliony zajatých sovětských vojáků. Tito lidé byli záměrně povražděni: podobně jako při obléhání Leningradu se i zde se záměrem nechat lidi vyhladovět počítalo. Kdyby nedošlo k holocaustu, byly by tyto události bezesporu považovány za nejhorší válečné zločiny v moderních dějinách.

Pod rouškou protipartyzánských opatření Němci zabili kolem tři čtvrtě milionu lidí, z toho 350 000 jen v Bělorusku a trochu menší ale srovnatelné množství v Polsku a Jugoslávii. Němci zabili přes sto tisíc Poláků při potlačení varšavského povstání v roce 1944. Kdyby nedošlo k holocaustu, byla by tato „odvetná opatření“ rovněž považována za jedny z největších válečných zločinů v historii. Ve skutečnosti jsou však mimo přímo dotčené země jen zřídka zmiňovány, podobně jako vyhladovění sovětských válečných zajatců. Německá okupační politika zabíjela nežidovské civilisty i dalšími způsoby, například za pomoci nelidské dřiny v pracovních táborech. Opět šlo v první řadě o lidi z Polska a ze Sovětského svazu.

V největších masových vyvražďovacích akcích v dějinách Němci zabili přes deset milionů lidí, z nichž přibližně polovina byli Židé a druhá polovina nežidé. Tito Židé i nežidé pocházeli převážně ze stejné části Evropy. Projekt vyvraždění všech Židů byl v podstatě realizován; projekt zničení slovanské populace byl uskutečněn jen z nepatrné části.

Osvětim je pouhou předehrou k holocaustu, holocaust jen náznakem Hitlerových konečných cílů. Grossmanovy romány Panta rhei a Život a osud odvážně líčí nacistický i sovětský teror a připomínají nám, že dokonce ani detailní charakterizace německé politiky masového vyhlazování obyvatelstva není úplným obrazem dějin zvěrstev spáchaných ve střední Evropě. Opomíjí totiž stát, který chtěl Hitler zničit především, druhý stát, který v polovině století masově vraždil Evropany: Sovětský svaz. Za celé stalinistické období v letech 1928 až 1953 zavraždily sovětské úřady podle umírněných odhadů přes pět milionů evropských obyvatel. Pokud tedy zvažujeme celkový počet evropských civilistů zavražděných totalitní mocí v polovině dvacátého století, měli bychom mít na mysli tři přibližně stejně početné skupiny: Židé povraždění Němci, nežidé zabití Němci a sovětští občané zavraždění sovětským státem. Obecně platí, že německý režim vraždil civilisty, kteří nebyli německými občany, zatímco sovětský režim zabíjel v první řadě civilisty, kteří sovětskými občany byli.

Sovětský útisk je spojován s gulagem, podobně jako se nacistický útlak spojuje s Osvětimí. Gulag přes všechny hrůzy otrocké práce nepředstavoval systém masového vyhlazování. Pokud přijmeme koncept, že masové vyvražďování obyvatelstva budeme považovat za středobod politických, etických a právních zájmů, platí na gulag stejné měřítko jako na Osvětim. O gulagu víme, protože to byla soustava pracovních táborů, ale nikoli zařízení pro masové vraždění. Gulagem prošlo na třicet milionů lidí a přibližně tři miliony z nich v něm přišlo o život. Ale většina z lidí, kteří byli do táborů posláni, se vrátila živá. Právě proto, že máme o gulagu literaturu, z níž nejproslulejší je zřejmě Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna, můžeme se pokusit představit si jeho hrůzy – do značné míry podobně, jako se můžeme pokusit představit si hrůzy Osvětimi.

Avšak podobně jako Osvětim odvádí pozornost od ještě větších hrůz Treblinky, gulag nás odvádí od vnímání sovětských postupů, které vraždily lidi přímo a cílevědomě, vyhladověním nebo kulkami. Nejvýznamnější stalinistické projekty vyvražďování byly dva: kolektivizační hladomory v letech 1930–1933 a Velká čistka v letech 1937–1938. Nejasné zůstává, zdali kazašský hladomor v letech 1930–1932 byl vyvolán cílevědomě, třebaže je zřejmé, že podvýživou zemřelo přes milion Kazachů. Mimo jakoukoli rozumnou pochybnost je však prokázáno, že v zimě 1932–1933 nechal Stalin záměrně umírat hlady sovětské Ukrajince. Sovětské dokumenty odhalují sérii nařízení z října až prosince 1932 obsahující očividnou zlovůli a úmysl zabíjet. Nakonec zemřelo více než tři miliony obyvatel sovětské Ukrajiny.

To, co se dočteme o Velké čistce, nás rovněž odvádí od její skutečné povahy. Skvělý román a vynikající paměti představují knihy Arthura Koestlera Tma o polednách a Obvinění Alexandra Weissberga. Obě díla zaměřují naši pozornost na malou skupinu Stalinových obětí, městské komunistické představitele, vzdělané lidi, kteří v některých případech byli známí i na Západě. Tento obraz dominuje našemu chápání Velké čistky, ale je nepřesný. Čistky mezi elitami komunistické strany, tajnou policií a vojenskými důstojníky si vyžádaly celkem „jen“ 47 737 životů.

Největší akce Velké čistky, Operace 00447, byla zaměřena především na „kulaky“, tedy na sedláky, kteří zažili útlak již během kolektivizace. Tento Stalinův rozkaz si vyžádal 386 798 životů. Několik národnostních menšin, dohromady představujících méně než dvě procenta sovětského obyvatelstva, poskytlo více než třetinu obětí Velké čistky. Například v operaci zacílené na etnické Poláky, kteří byli sovětskými občany, bylo zastřeleno 111 091 lidí. Z 681 692 poprav vykonaných za údajné politické zločiny v letech 1937–1938 náleží 633 955 případů kulacké operaci a operacím mezi národnostními menšinami, tedy devadesát procent celkového počtu obětí. Tito lidé byli postříleni potají, pohřbeni v masových hrobech a zapomenuti.

Důraz na Osvětim a gulag oslabuje počty zavražděných Evropanů a přesunuje zeměpisné centrum vyvražďování do německé Třetí říše a na ruský východ. Podobně jako Osvětim, která přitahuje naši pozornost k západoevropským obětem nacistického impéria, i gulag s neblaze proslulými sibiřskými tábory nás odvádí od geografického centra sovětské vyhlazovací mašinérie. Jestliže se zaměříme na Osvětim a gulag, naší pozornosti unikne skutečnost, že v období mezi lety 1933 a 1944 zahynulo přibližně dvanáct milionů obětí nacistického a sovětského masového vyvražďování v konkrétní oblasti Evropy, kterou můžeme definovat dnešním územím Běloruska, Ukrajiny, Polska, Litvy a Lotyšska. Obecněji řečeno, když přemýšlíme o Osvětimi a o gulagu, máme sklon považovat státy, které je vybudovaly, za moderní tyranie neboli totalitní země. Jenže takové uvažování o politice v Berlíně a v Moskvě přehlíží skutečnost, že masové vyvražďování obyvatelstva se odehrálo převážně v oblastech Evropy mezi Německem a Ruskem, nikoli v samotném Německu a Rusku.

Geografickým, mravním a politickým centrem Evropy masového vyvražďování je evropský východ, především Bělorusko, Ukrajina, Polsko a pobaltské státy, které byly vystaveny politickým krutostem obou režimů. Národy Ukrajiny a Běloruska, především Židé, nikoli však pouze oni, trpěly nejvíce, neboť tyto země byly v hrůzných třicátých letech obě součástí Sovětského svazu a zároveň zažily nejhorší německý útlak v letech čtyřicátých. Jestliže Evropa byla v té době, jak napsal Mark Mazower, temný světadíl, Ukrajina a Bělorusko byly srdcem oné temnoty.

Historické zúčtování, které je možné považovat za objektivní, například sečtení obětí masových vyhlazovacích operací, by nám mohlo pomoci obnovit ztracenou dějinnou rovnováhu. Německé utrpení pod Hitlerem a během války, třebaže ve svém rozměru úděsné, nefiguruje v centru historie masového vyhlazování obyvatelstva. Dokonce i když započítáme etnické Němce zabité na útěku před Rudou armádou a během vyhnání z Polska a Československa v letech 1945–1947 i oběti bombardování Německa, celkový součet německých civilistů zabitých státní mocí zůstává relativně malý.

Hlavními oběťmi přímého vyvražďování mezi německými občany bylo sedmdesát tisíc pacientů, na nichž byla provedena „eutanázie“, a 165 000 německých Židů. Hlavními německými oběťmi, jež má na svědomí Stalin, zůstávají ženy znásilněné vojáky Rudé armády a váleční zajatci zadržovaní na území Sovětského svazu. V sovětském zajetí zemřelo hladem a na následky nemocí přibližně 363 000 německých zajatců, podobně jako například dvě stě tisíc Maďarů. V době, kdy si pozornost masmédií získává německý odboj proti Hitlerovi, je užitečné si připomenout, že někteří z účastníků spiknutí proti Hitlerovi v červenci 1944 stáli přímo v centru projektu masového vyvražďování: například Arthur Nebe, který velel Einsatzgruppe B během vyhlazovacích operací v Bělorusku v první vlně holocaustu v roce 1941; nebo Eduard Wagner, vysoký důstojník Wehrmachtu, který napsal své ženě nadšený dopis o tom, jak je nezbytné odepřít potravu hladovějícím milionům obyvatel Leningradu.

Je těžké nevzpomenout si na Annu Achmatovovou: „Miluje krev, ruská země“. Avšak ruské utrpení i hrdinství, které se tak halasně proklamuje v současném Putinově Rusku, je třeba položit do širšího historického kontextu. Sovětští Rusové byli stejně jako další sovětští občané skutečně oběťmi stalinistické politiky: pravděpodobnost, že budou zavražděni, byla ale mnohem menší než u sovětských Ukrajinců, sovětských Poláků nebo u příslušníků dalších národnostních menšin. Během druhé světové války byly některé hrůzné akce rozšířeny i do východního Polska a do pobaltských států, na území, která Sovětský svaz anektoval. Nejznámější je případ, kdy v Katynu a na dalších čtyřech místech bylo zastřeleno dvacet dva tisíc polských občanů; další desetitisíce Poláků a občanů pobaltských republik zemřely během deportací do Kazachstánu a na Sibiř nebo krátce po nich. Během války Němci povraždili mnoho sovětských Rusů, ale procentuelně mnohem méně než Bělorusů a Ukrajinců, nemluvě o Židech. Oběti sovětských civilistů se odhadují na patnáct milionů. Přibližně jeden z pětadvaceti civilistů byl během války zabit Němci v Rusku, oproti přibližně jednomu z deseti na Ukrajině (a v Polsku) nebo jednomu z pěti v Bělorusku.

Bělorusko a Ukrajina byly okupovány po většinu války, přičemž německá i sovětská armáda prošla dvakrát celým územím státu, jednou v útoku a podruhé na ústupu. Německá armáda nikdy řádně neokupovala větší část ruského území a navíc v okupovaných oblastech pobyla pouze krátkou dobu. I když vezmeme v úvahu obléhání Leningradu a zničení Stalingradu, počet obětí mezi ruskými civilisty je mnohem nižší než v případě Bělorusů, Ukrajinců a Židů. Zveličená ruská tvrzení o počtech obětí považují Bělorusko a Ukrajinu za součást Ruska a Židy, Bělorusy a Ukrajince za Rusy: to ústí v imperialismus utrpení, který si implicitně nárokuje území explicitním nárokem na přinesené oběti. To bude s největší pravděpodobností linie předložená novým historickým výborem jmenovaným presidentem Medveděvem, který má zabránit „falšování“ ruské minulosti. Podle legislativy, jež se v současné době v Rusku projednává, budou tvrzení podobná těm, jež jsem v tomto odstavci uvedl, předmětem trestního stíhání.

Ukrajinští politici se ruské monopolizaci společného utrpení brání a na tradiční zjednodušenou západoevropskou představu o Ukrajincích jako o spolupachatelích holocaustu odpovídají vlastním příběhem prožitého utrpení: hovoří především o milionech Ukrajinců, které nechal Stalin záměrně zamřít hlady. Prezident Viktor Juščenko dělá své zemi medvědí službu, když mluví o deseti milionech obětí a trojnásobně tak přehání počet zavražděných Ukrajinců; je ale pravda, že hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933 byl důsledkem cílevědomého politického rozhodnutí a že zahynuly přibližně tři miliony lidí. S výjimkou holocaustu tak kolektivizační hladomory představují největší politickou katastrofu Evropy dvacátého století. Kolektivizace nicméně zůstala ústředním bodem sovětského modelu rozvoje a později ji napodobil i čínský komunistický režim, který s předem předvídatelnými důsledky nechal během Maova Velkého skoku vyhladovět desítky milionů obyvatel.

Hlavní zájem o Ukrajinu jako o zdroj potravy měli Hitler se Stalinem společnou. Oba si přáli ovládnout a využít ukrajinskou obilnici a oba způsobili politicky motivované hladomory: Stalin v celé zemi, Hitler ve městech a v zajateckých táborech. Někteří z ukrajinských vězňů, kteří přežili hladovění v těchto táborech v roce 1941, zažili již předtím hladomor v roce 1933. Německá strategie vyhladovění obyvatelstva je mimochodem částečně odpovědná za názory, které Ukrajince označují za ochotné napomahače holocaustu. Obecně nejznámějšími ukrajinskými kolaboranty jsou dozorci z vyhlazovacích táborů v Treblince, Bełżci a Sobibóru. Jen málokdy se přitom připomíná, že Němci rekrutovali své první kádry pro tuto službu ze zajatých sovětských vojáků ze svých vlastních zajateckých táborů. Zachránili tak některé lidi před hromadným vyhladověním, což byl jeden z největších zločinů na východě Evropy, jen aby z nich učinili kolaboranty zločinu jiného, holocaustu.

Polské dějiny jsou zdrojem nekonečných nejasností. Na Polsko v letech 1939 a 1941 nezaútočila a neobsadila je jedna, nýbrž obě totalitní mocnosti, a jak nacistické Německo, tak Sovětský svaz – tehdejší spojenci – v té době vykořisťovaly jeho území a vyhubily velkou část polské inteligence. Polské hlavní město nebylo během druhé světové války dějištěm jednoho, nýbrž dvou velkých povstání proti německé okupační moci: židovského povstání ve varšavském ghettu v roce 1943, po němž bylo ghetto srovnáno se zemí, a varšavského povstání zorganizovaného polskou Domácí armádou v roce 1944, po níž byl zničen i zbytek města. Tyto dva ústřední a nejvýznamnější příklady odbojového hnutí a masového vyhlazování obyvatelstva se v německých masmédiích zmateně zaměňovaly v srpnu 1994, 1999 i 2004, tedy při všech posledních pětiletých výročích varšavského povstání z roku 1944, a nejinak tomu jistě bude i v srpnu 2009 (článek byl publikován v časopise New York Review of Books 16. července 2009; pozn. překl.).

Pokud se dnes nějaká evropská země jeví jako zcela vykořeněný stát, ponechaný svému osudu jakoby vytrženému z jiného dějinného období, pak je to Bělorusko pod diktaturou Alexandra Lukašenka. Ale přestože na jedné straně Lukašenko upřednostňuje lhostejnost vůči sovětským masovým vraždám ve vlastní zemi a přes hromadné hroby v Kuropatech chce vybudovat dálnici, v jistém smyslu připomíná evropské dějiny lépe než mnozí jeho kritici. Vyhladověním sovětských válečných zajatců, střílením a zplynováním Židů a střílením civilistů v protipartyzánských operacích učinily německé síly v letech 1941 až 1944 z Běloruska nejvražednější místo na světě. Polovina obyvatelstva sovětského Běloruska byla během druhé světové války buď zavražděna nebo násilně vysídlena: nic srovnatelného se neodehrálo v žádné jiné evropské zemi.

Běloruské vzpomínky na tuto zkušenost, pěstované současným diktátorským režimem, nám mohou pomoci vysvětlit podezíravost vůči iniciativám přicházejícím ze Západu. Západoevropané bývají ještě pořád obvykle překvapeni, když se dozvědí, že Bělorusko bylo zároveň epicentrem evropského masového vraždění i základnou pro operace protinacistických partyzánských skupin, které podstatným dílem přispěly k vítězství Spojenců. Je zarážející, že taková země může být zcela vymazána z evropské paměti. Nepřítomnost Běloruska v diskusích o minulosti je nejzjevnější známkou rozdílu mezi pamětí a historií.

Stejně znepokojující je absence ekonomického uvažování. Třebaže dějiny masového vyhlazování obyvatelstva se v podstatné míře týkají hospodářského kalkulu, vzpomínky se vyhýbají všemu, co by mohlo působit dojmem, že vraždění mělo svůj racionální rozměr. Jak nacistické Německo, tak Sovětský svaz sledovaly možnosti hospodářské soběstačnosti. Německo si přálo najít na Východě rovnováhu mezi průmyslem a utopickým zemědělstvím, SSSR chtěl překonat zemědělskou zaostalost překotnou industrializací a urbanizací. Oba režimy směřovaly k hospodářské soběstačnosti rozlehlého impéria, v jehož rámci toužily oba ovládnout východní Evropu. V polském státu oba spatřovaly dějinnou anomálii; oba považovaly Ukrajinu s její úrodnou půdou za své nepostradatelné území. Za nepřátele svého zřízení definovaly různé skupiny obyvatelstva, ačkoli německý plán na naprosté vyvraždění Židů do posledního jedince je v totalitě svých cílů nesrovnatelný s jakýmikoli sovětskými záměry. Zcela zásadní nicméně je, že ideologie legitimizující masové vyvražďování s sebou nesla i vizi hospodářského rozvoje. Ve světě nedostatku především potravinových zdrojů oba režimy začlenily masové vyhlazování obyvatelstva do hospodářského plánování.

Učinily tak způsoby, jež nám připadají otřesné a šokující, ale které v dané době byly dostatečně přesvědčivé, aby podnítily značné množství lidí, kteří jim uvěřili. Potrava už není nedostatkovým zbožím, přinejmenším na Západě, ale nedostatkové jsou nebo brzy budou jiné zdroje. V jednadvacátém století budeme čelit nedostatku pitné vody, čistého ovzduší a obnovitelné energie. Klimatické změny mohou přinést obnovenou hrozbu hladu.

Existuje-li obecné politické poučení z dějin masového vyvražďování, pak je to potřeba ostražitosti před něčím, co bychom mohli nazvat privilegovaný rozvoj: pokusy států uskutečnit v nějaké podobě expanzi, která předpokládá oběti a podmiňuje prosperitu smrtí jiných. Nelze vyloučit možnost, že vyvraždění jedné skupiny obyvatel může zvýhodnit skupinu jinou, nebo přinejmenším se to tak může jevit. Jde o politickou alternativu, jíž Evropa byla svědkem a může ji zažít znovu. Jediná adekvátní odpověď spočívá v etickém závazku vůči jedinci, v tom, že jedinec má svoji hodnotu pouze jako živý člověk, nikoli jako mrtvola. Jedině tak se stane nové podobné schéma nemyslitelným.

Současná Evropa je ve své jednotě prosperity pozoruhodně exaktní v otázkách sociální spravedlnosti a lidských práv. Pravděpodobně mnohem víc než jiné části světa je přinejmenším v téhle chvíli imunní vůči tak bezcitným účelovým snahám o hospodářský růst. Přesto paměť v některých případech podivně deformuje historii, a to zrovna v době, kdy je dějinného vědomí třeba více než jindy. Nedávná evropská minulost může připomínat nedalekou budoucnost zbytku světa. Je to jen další důvod pro to, abychom s minulostí účtovali spravedlivě.

Příspěvek byl přednesen na konferenci Asociace evropských kulturních časopisů (Eurosine) ve Vilně (Vilnius) v květnu 2009; zkráceno autorem.

Přeložil Ladislav Šenkyřík.

Timothy Snyder je profesorem na Yaleově univerzitě.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Timothy Snyder

Holocaust: Opomíjená skutečnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu