Dagmar Vaněčková

Dvakrát z Rakouska

Počátkem října vysílala rakouská veřejnoprávní televize zbrusu nový hraný dokument s autentickými dobovými záběry Rakousko po Saint Germain. Značná část filmu se odehrávala v reálných prostorách zasedací síně rakouského parlamentu. V bouřlivé atmosféře hovořil především tehdejší kancléř dr. Karl Renner. V čase rozpadu staleté monarchie a nastolení republiky nechybělo emocí. Nový státní útvar byl řečníky představován jako nemohoucí mrzák, zbavený velké části životního prostoru. Prudké výpady směřovaly proti státům nově vzniklým na úkor říše Habsburků, především proti Československu s jeho průmyslovým potenciálem a nadvládou nad miliony sudetských Němců. Proč nepřipojit území Sudet k Rakousku a Německu? A proč nespojit novou republiku Deutsch-Österreich s Německem?

V tomto duchu bylo formulováno stanovisko k připravované smlouvě ze Saint Germain. V čele rakouské delegace jel vyjednávat kancléř Renner. Dostalo se mu chladného přijetí, Rakušané byli izolováni od ostatních delegací. Jejich požadavky byly jednoznačně odmítnuty a dáno jim tím najevo, že ultimativně rozpoutali strašlivou válku s bezpočtem obětí. Spolu s Německem mělo tehdy Rakousko pocítit důsledky drtivé porážky. Nejbolestněji pociťovali Rakušané ztrátu Jižního Tyrolska ve prospěch Itálie. Napříště měla rovněž chybět zásobárna zemědělských produktů, Maďarsko. Rakousko po Saint Germain bylo představeno ve filmu jako zmrzačený pahýl ve zbylé kamenité divočině alpských velehor a s nejistou budoucností.

Za hlavního strůjce nových dohod a krutého nepřítele Rakušanů označen francouzský premiér Georges Clémenceau, zatímco americký prezident Woodrow Wilson údajně zastával umírněná řešení. Rozporuplné postoje připisovány Britům a Italům. Po nových poradách s členy rakouské vlády na švýcarsko-rakouských hranicích a při neústupnosti představitelů vítězných mocností cítil se zoufalý rakouský kancléř nucen dohody ze Saint Germain podepsat. Došlo k tomu před devadesáti roky a právě k tomuto výročí byl film koncipován a natočen.

Zčásti hraný a dílem dokumentární film nepůsobil bez podrobnějšího zasazení do historických souvislostí, které poválečným mírovým jednáním a dohodám předcházely, jako příliš objektivně kritický pohled do minulosti. Film se rovněž dostatečně nevypořádal s obdobím po Saint Germain, které vyvrcholilo naplněním původních požadavků nacionálně orientovaných rakouských kruhů, následně podpořených značnou částí obyvatel Rakouska.

Je otázka, zda takto z kontextů vytržená a rakouskou veřejnoprávní televizí představená minulost spíše nepřispěla k problematickému povzbuzení pocitů dějinné ublíženosti a utrpěných historických ztrát, jež dosud v části rakouské a německé veřejnosti přetrvávají. Film mohl stěží působit jako citlivé pojednání o často oživovaném sudetském problému a Benešových dekretech. V tomto světle nebyl ani nejlepším příspěvkem k jinak dnes velmi dobrým česko-rakouským vztahům.

***

Mírumilovný a zejména vlastenecký charakter soudobého Rakouska ukázaly nedávné velkolepé oslavy 200. výročí boje za svobodu Tyrolska, symbolizované postavou národního hrdiny Andrease Hofera (1767–1810). Za přítomnosti nejvyšších státních činitelů, tisíců členů krojovaných družin a kapel ze severních, východních i jižních Tyrol konaly se v Innsbrucku. Přítomen byl i zemský hejtman z dvoujazyčného Jižního Tyrolska, které se nachází na území Itálie. Snad mírně rušivý moment představili Ladinové, hovořící rétorománsky, svým tichým požadavkem o připojení k Jižním Tyrolům.

Avšak po slavnosti, možná k překvapení mnohých účastníků, včetně diváků přímého televizního přenosu, se v politických kruzích a především v médiích Severního i Jižního Tyrolska rozpoutala bouřlivá diskuse. Během defilé totiž třistačlenný oddíl střelců Burggräfler Schützen nevzdal čest vysokým hostům na hlavní tribuně, ale pochodoval dále „přímo hleď!“ pod transparentem Hledíme do budoucnosti. Obojí mělo vyjadřovat touhu po budoucím spojení všech částí Tyrolska v jeden celek, což většina politického spektra v Rakousku vidí jako překonané tendence a narušení uspokojivých italsko-rakouských vztahů.

Povstání za svobodu a sjednocení Tyrolska před dvěma sty lety směřovalo proti bavorsko-francouzské nadvládě po porážce Rakouska Napoleonem a uzavření bratislavského míru z roku 1805. Ozbrojené tyrolské povstání bylo potlačeno. Jeho vůdce Andreas Hofer stanul před francouzským soudem a v roce 1810 byl popraven v italské Mantově.

Obdobu podobně velkolepého shromáždění někdejších obyvatel, nebo spíše jejich potomků, sudetských území ve vzpomínce na minulost si sotva lze v současném Rakousku představit. Jak známo, každoročně k hojně navštívenému setkání dochází o svatodušních svátcích v sousedním Bavorsku. Tamní řečníci sice nepostrádají emotivní výbušnost, aniž by však přímo adresovali ultimativní konkrétní požadavky na adresu sousední České republiky, a tím méně Polska. Pravděpodobně s vědomím, že ve sjednocující se Evropě nemá být místa na odbojnou odplatu a vznášení jednostranných nároků za minulá příkoří.

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, stálá spolupracovnice Listů.

Obsah Listů 6/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Dvakrát z Rakouska

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu