Dva dopisy

poté, co jsem si přečetl otevřený dopis, který Vám a Vaší vládě napsala skupina bývalých politiků ze Střední a Východní Evropy, včetně dvou signatářů z mé země, musím Vám napsat i já. Vedle řady dobrých myšlenek a podnětů jsou v tom dopise totiž i názory, které nelze jen tak přijmout. A já nejsem schopen obejít ani celý tón dopisu, který je v podstatě peticí adresovanou jediné globální velmoci lidmi, kteří se rozhodli, že nejlepší zárukou bezpečnosti jejich národů je stát se klientem Spojených států. Naši politikové Vás žádají, abyste je neopustil, abyste nezapomněl na nejoddanější služebníky Ameriky.

Když začátkem února 2002 skupina politických představitelů Evropské unie podepsala dopis vyjadřující bezpodmínečnou podporu preventivní americké války proti Iráku, bylo zřejmé, že většina členských států je ochotná stát se klienty USA. Tato bezpodmínečná podpora politiky G. W. Bushe byla signálem „staré Evropě“, že zvláštní vztahy se Spojenými státy jsou pro národy Evropské unie důležitější než solidarita se staršími členy EU a že „mladší“ členské státy jsou ochotnější brát zřetel na americké zájmy spíš než na zájmy svých sousedů, především Ruska. Po tomto gestu následovala stejně bezpodmínečná podpora vládám Ukrajiny a Gruzie v jejich konfliktech s Ruskem. Do očí bijící vyzbrojování Gruzie, financované a plánované Spojenými stá­ty, jenom utvrdilo Rusko v přesvědčení, že Západ a především USA vytvářejí kolem něj nový „cordon sanitaire“ ze států ochotných bez ptaní podporovat americkou politiku a budovat na svém území americké vojenské základny. K tomuto závěru nevyhnutelně docházíme, bereme-li v úvahu ruské dějiny. Tohle sice chápou a berou v úvahu některé státy „staré Evropy“, ale EU to víceméně ignoruje a její političtí představitelé se spíše vyžívají v projevech o mezinárodních vztazích a vojenských spojenectvích „založených na hodnotách“, zatímco nezaujaté analytiky je třeba hledat s lucernou.

Evropa je dnes podle mého rozdělena dvojím postojem k Rusku: konfrontačním a smířlivým, zastávaným starými a novými členy EU. Oba postoje mají své silné i slabé stránky. Smířlivý může vést k appeasementu, s nímž máme na tomto kontinentě neblahou zkušenost, zatímco konfrontační politika může mít za následek otevřený konflikt. V mé části Evropy se stalo zvykem pošklebovat se „staré Evropě“ za její měkkost vůči Rusku nebo dokonce obviňovat západoevropské politiky z naivity a korupčnosti a tvrdit, že naši politikové rozumějí Rusku lépe než Francouzi, Španělé, nebo Němci. Po pravdě řečeno někteří představitelé EU vybudovali svou kariéru na konfrontačním řečnění na ruskou adresu a je pro ně dnes obtížné změnit svůj postoj a rétoriku. Nepřekvapilo by mě, kdyby otevřený dopis na Vaši adresu byl i částečně inspirován některými republikánskými politiky. V každém případě jim dopis může pomoci v kampani proti Vaší snaze o reorientaci americké zahraniční politiky. Jenže já jsem přesvědčen, že konfrontační postoje se musí změnit, napětí na jižní a východní ruské hranici podrývá pokusy o společnou evropskou zahraniční politiku. Ať už si to přejeme či nikoli, Rusko už nebude ochotné být pouhým „objektem mezinárodních vztahů“, jak to nedávno formuloval v Estonsku jeden západní diplomat. Ať už rádi nebo neradi, musíme brát v úvahu, co Rusko chápe jako zájmy vlastní bezpečnosti, přestat je poučovat a přesvědčovat, že jeho politika patří minulosti a zbrojení v blízkosti jeho hlavních center není v rozporu s jeho zájmy. Od estonských hranic je do Petrohradu sotva 200 km. Rusové si to pamatují a bylo by užitečné, kdyby na to nezapomínali ani Estonci a jejich podporovatelé.

V Evropské unii se Putinovo a Medvěděvovo Rusko často přirovnává k SSSR, někdy dokonce k Stalinovu Sovětskému svazu. Goepoliticky je samozřejmě jejich dědicem, jenže je mezi nimi obrovský rozdíl. Jsem víceméně přesvědčen, že dnešní ruští představitelé nejsou paranoikové, nýbrž pragmatici a že je možné najít s nimi společnou půdu. Ale to nebude možné, aniž by se braly v úvahu jejich vlastní bezpečnostní zájmy. Opak by znamenal návrat ke studené válce, hluboké nedůvěře mezi takzvaným Východem a Západem a k ruským pokusům sabotovat západní, především americké zájmy v různých částech světa. Svět by se tak stal nebezpečnějším a dříve nebo později by to ohrozilo i bezpečnost zemí EU. Jsem hluboce přesvědčen, že vztahy mezi Evrospkou unií a Ruskem začínají u vztahů mezi USA a Ruskem. Obojí je totiž nerozlučně spojené a nový začátek, reorientace jsou nevyhnutelné, chceme-li se vyhnout destabilizaci a dezintegraci Evropy. Jsem přesvědčen, že evropská bezpečnost se nesmí stát problémem mezinárodních vztahů v 21. století, tak jako tomu bylo ve století dvacátém. V jiných státech světa jsou naléhavější krize, jež vyžadují soustředěné úsilí Spojených států, EU a Ruska. Bylo by krajně nemoudré, kdyby naši politiku měly určovat tragické vzpomínky na naši nedávnou minulost a kdyby docházelo k nové konfrontaci ve Střední a Východní Evropě.

Nemyslím si, že by umístění ozbrojených sil NATO v zemích EU hraničících s Ruskem, jak se navrhuje ve zmíněném dopise některých politiků, bylo nejlepší trvalou zárukou naší bezpečnosti. Vedlo by naopak k další destabilizaci a v dlouhodobé perspektivě by bylo kontraproduktivní. Doufám proto upřímně, že Vy ani Vaše vláda neuděláte nic, co by vedlo ke zvyšování napětí mezi některými zeměmi EU a Ruskem a že neustoupíte těm našim předákům, kteří si vysloužili politický kapitál protiruskou rétorikou a servilními gesty vůči USA. Doufám, že nepodlehnete tlaku vašeho vojenskoprůmyslového komplexu na vyzbrojování našich zemí. Jsem hluboce přesvědčen, že nová studená válka, o skutečné válce nemluvě, není v zájmu našich národů. Věřím, že se jako prezident Spojených států vyhnete jakýmkoli krokům, které by mohly mít katastrofální důsledky pro naši část světa.

S úctou