Olga Šulcová

Můj byt – mé trápení

Přišel mi na konci léta od kamarádky dopis. Píšeme si roky. Vlastně si takto písemně povídáme o sobě, o světě, o životě. Kamarádka je spisovatelka. Knížky, co zatím napsala, frčí v knihovnách podobně jako třeba Vejce a já americké autorky Betty MacDonaldové. – Její originální dopisy je potěšení číst. Pečlivě je ukládám do šuplete. To budou jednou v Památníku národního písemnictví koukat… Svou soukromou korespondenci pojednává kamarádka-spisovatelka stylem: sednu, píšu, znovu nečtu ani neopravuju, každý z mých blízkých přece ví, že česky psát umím. Té profesionální pýše rozumím. V korektorně novin, časopisů a knih, v níž jsem si svého času vydělávala na chléb svůj vezdejší i leccos jiného, jsme si psali pracovní vzkazy schválně plné hrubých pravopisných chyb. A naší oblíbenou říkankou, kterou určitě stvořil nějaký korektor, byl veršík: Tančily zajíce za svitu měsíce, a koroptev – ten nejvíce!

Ve svém zářijovém dopise kamarádka-spisovatelka, navazující na glosu Majitelé klíčů, otištěnou v čísle 3 letošních Listů, mj. píše: „Co se děje v našem domě. Letos a loni. Vystěhovalo se několik rodin z bytů, protože to nemůžou zaplatit. Jedna starousedlická rodina vymřela. Jeden kluk byl vystěhován, protože si pořídil obrovského psa a chlastal, takže ho opustila i docela pěkná mladá matka. Takže spousta bytů je tady prázdnejch a kolem to „uká, sviští, řeže, bouchá, řinčí a řve. Koukám taky, jak moderně se zařizujou nový uprázdněný byty. Mně padají dveře z rámů, a naši noví sousedí mají místo otevíracích dveří posouvací, jako někde v japonských bejvácích. Jejich podlahy jsou plovoucí a koupelny má ta nová třída jako v holywoodskejch filmech. Každej ten novej zámožnej nájemník má nejmíň jednoho nebo dva psy, nevím, jestli ze strachu nebo z lásky. Tuhle jsem vyhnala jakéhosi vořecha ze dvorka a zavřela jsem vrátka. Myslela jsem, že zase nechá po sobě hromádku ve vrátkách a já po ní zas sjedu jak po másle. Vořech se nechtěl dát. Chvilku to trvalo. Pak vyběhla ženská s obrovským hnědým zvířetem a ukázala na vořecha, kerej pobíhal po chodníku: To je můj pes, řekla. Tak jsem jí bez nějakýho omlouvání vysvětlila, že máme vod tý doby, co tu jsou noví lidi a spousta psů, pochcaný schody a dveře od domu a jiné psí stopy. Někteří ti noví sousedi mají dětičky, a ty – stejně jako jejich rodiče – neumějí pozdravit, natož se představit. Nekulturní honorace. – Když kvetly šeříky, koukám jak blbec, na podezdívce stojej dvě holčičky a činěj se: vodrbávaj šeřík, jako kdyby byl jejich, dole už je celej holej. Povídám jim: Slezte! Čekám celej rok, až to tady rozkvete, a vy to hned odrbete… Vyleze starousedlice a říká: Slibovali nízký činže, už kvůlivá těm sociálním vazbám. Teď tady ty sociální vazby vidíte… A činže jdou dál vejšl…

My, starousedlíci, jsme tu zbyli už jen v pár bytech. A jak to ve své glose píšeš: Máme klíče od bytu, nikoliv ale od domova.“

Olga Šulcová

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Šulcová

Můj byt – mé trápení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu