Libuše Šilhánová

Tornádo

Je horký srpnový večer, až příliš horký pro nás, Středoevropany. „Mohla by přijít bouřka,“ říkám si, „aspoň bych nemusela zalévat.“ A na bouřku to vypadá, od západu se už kupí tmavě šedé mraky. Uklízím kolem kokořínské chalupy všechno, co hrozí, že by mohlo ulítnout. Volám kočičku Floru, někam se zase zatoulala. Snad to přežije. Pojednou vítr sílí... Také prší, dokonce leje. Zalézám radši do domu a říkám si: Mohlo by to být ošklivé… Moje obava se vzápětí naplňuje.

Mocný vítr cloumá stromy, cítím jeho obrovský tlak... Setmělo se. Rozsvěcuju, jenomže – elektřinu vypnuli. Je úplná, šedivá až černá tma. Za oknem létají větve i kusy stromů. Náš prastarý košatý akát, porostlý břečťanem, pod kterým tak rádi sedáme a jíme, dostává zřejmě zabrat. Vydrží ten strašný nápor? Nic nevidím, kolem je šedivá tma, ale tuším, že je to smršť. Nebo něco horšího? Vzpomenu si na obrovité akáty nad chalupou. Mohly by padnout na střechu, možná mě i zabít. Utíkám do zadní místnosti. V rychlosti beru svícen, připravený pro podobné chvíle. Vítr lomcuje zavřenými okny i dveřmi. Ještě div, že nejsou rozbité. Za nimi se dějí věci... Slyším praskat stromy a jiné, vzdálenější podivné zvuky. Je to něco nového, netušeného, neznámého. Hrůza.

Turbulence větru konečně trochu slábnou, zato ale vydatně prší. Leje. Beru si prášek na spaní a uléhám, schovávám se do peřin. Bude líp všechno to zaspat.

Brzy ráno stávám a jdu obhlédnout terén. Nejdřív vidím jen to, co je bezprostředně kolem domu. Spoušť. Obrovské větve odkudsi přistály na našem dvorku, všude je plno klacků, větviček a předmětů, které přilétly kdovíodkud. Kus nové střechy je na zemi, dřevěný balkon spadl, vyrvaný ze zdi je kabel přivádějící k nám elektrický proud. To proto, že na něj spadl veliký strom pod námi.

Dní se. První sluneční paprsky osvětlují mráčky na západě do růžova. Neskutečná změna! Bude asi pěkný, jasný den. Obouvám se, narychlo se oblékám. Jdu po schodech nahoru do zahrady. Ale ouha! Po několika krocích vidím, že cesta je zarubaná. Vichr vyvrátil a zpřelámal veliké stromy i keře v zahradě. Obrovské jalovce leží na cestě, nedá se projít. Ty velikánské akáty naštěstí a kupodivu obstály. Vzdušný vír je minul. Jdu po několika pískovcových schodech zpátky k chalupě. Prodírám se větvemi na ochozu naší obydlené skály, abych se podívala, co je pod chalupou. Zkáza! Hlavy skal, až dosud krášlené borovicemi a břízami, jsou holé. Přírodní bonsaj, zakrslá borovice, rostoucí v průrvě skal, které jsme se tolik obdivovaly pro její sílu a životnost, leží v propasti. Pod námi se otevřel výhled do údolí, jaký jsme z chalupy nikdy nespatřili. To proto, že snad všechny stromy pod skalami vzaly za své. Kus krásné přírody na svahu kokořínského údolí nám byl odebrán. Nesejdem ani do Dolu, cesty jsou zarubané. A to zřejmě nadlouho. Kdo se o to všechno postará? Kdo vytěží tuny dřeva z nepřístupných míst? Kdo nám a dalším chalupářům, chatařům a stálým obyvatelům obnoví přívod elektřiny? Kdo zprůjezdní silnice a cesty? Všichni povolaní mají teď jistě spoustu práce… Nezávidím jim a velmi si jí vážím.

Beru mobil a volám kamarádce. Líčím jí svoje zážitky. Říká mi, že to musím někomu, někde oznámit. Ozývá se mi paní XY z ČTK. Vyprávím jí, co jsem zažila. Moje slova si zaznamenává. Snad můj zážitek předá dál.

Ptám se: Domyslí někdo, co se v pondělí 17. srpna na Kokořínsku, a možná že i jinde, stalo? Vezme někdo opravdu povolaný na vědomí, že kusem naší země se přehnalo TORNÁDO (jinak to nelze nazvat) a vzalo nám velikou krásu, hodnotu, veliký kus našeho přírodního bohatství? A kladou si naši skuteční odborníci, klimatologové, ekologové a další, otázku, kde je příčina toho jevu? Teď ji kladu já. Libuše Šilhánová

Libuše Šilhánová

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Libuše Šilhánová

Tornádo

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu