Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 5 > Stručně: Eva Dobšíková: Najdi mi pevný bod...

Eva Dobšíková

Najdi mi pevný bod...

Jak tahle věta pokračuje? Kdysi nám ji řekl jeden moudrý učitel na gymnáziu, ale nejsem si jista, jestli jsem jí dobře už tehdy rozuměla. Jak život plynul a někdy víc, někdy méně jsem pevný bod ztrácela a pozorovala, jak se dařilo i jiným lidem, tak jsem její význam chápala čím dál lépe. Celá věta zní: Najdi mi pevný bod, a já z něho pohnu zeměkoulí.

Úspěšný člověk musí mít zdravé sebevědomí. To může mít jen tehdy, jestliže má pevnou půdu pod nohama, jestliže někam patří, kde jej lidé přijímají, jestliže zažívá pocit, že jej ostatní potřebují.

Během mojí pedagogické praxe na druhém stupni základních škol setkala jsem se v každé třídě s dětmi, které měly o hodně horší školní výsledky, než by vzhledem ke svým schopnostem mohly mít. Některé rušily vyučování a bylo mně jasné, že jim ani na učiteli, ani na známkách nezáleží. Že jsou pro ně jiné hodnoty daleko důležitější a učitel se svými požadavky, napomínáním a tresty jim může být ukradený.

Kolegové mně většinou radili důslednou přísnost, snížené známky z chování, vyřazení do poslední lavice, kde bude zlobivec co nejméně vadit atd. No, nebyla jsem ten pravý typ učitele, jemuž by tohle pomáhalo udržet v prostředí třídy klid. Ale cožpak klid je to, co řeší problémy? Vědět v čem jsou a pak se možná, krok za krokem, najde řešení.

Holčička Barča dojížděla do 6. třídy ze sousední menší vesnice, kde byl jen první stupeň ZŠ. Úlohy většinou nemívala – marné byly výčitky. Ale náhle ztrácela i ve třídě pozornost a byla docela mimo. Všechno zapomínala. Byla to hodná žákyně, ale duchem tak nepřítomná, že si z ní ostatní děti začaly dělat legraci. Prospěch se kromě zpěvu a tělocviku propadal k nedostatečným. Nebyla ochotna mně nějaký přijatelný důvod sdělit. Bylo jasné, že se nechce s tím, co prožívá, svěřovat. Vypravila jsem se k jejím příbuzným ve vesnici, kde bydlela, a vyptala se, jak její rodina žije. Rodiče se rozváděli, každý měl již jiného partnera. Barča překážela jak mámě, tak tátovi. Musela to cítit. Co proti téhle nejistotě byla škola? Co učitelé? Něco nekonečně bezvýznamného. Jen dobrá kamarádka, kterou ve třídě měla, ta, která se jí zastávala, když se jí někteří spolužáci smáli, ta jediná měla pro ni cenu.

Mohla bych uvést desítky případů, většinou chlapců, kteří neměli pevnou půdu pod nohama buď v rodině, nebo mezi spolužáky ve třídě. To je odvádělo od zájmu o školu a vztahu k učiteli. Především jim záleželo na tom, aby je „brali spolužáci“, aby byli mezi nimi oblíbeni a také aby je druzí potřebovali a chválili. Vyvinulo se to i tak, že v 7. třídě chtěl Ivoš, velmi nadaný, ale špatně prospívající žák, ukázat spolužákům, že si může dovolit k učitelce co jiné děti ne. Schoval mi živého chrousta do třídnice. Jindy mi na židli, na kterou jsem si musela při zápisu sednout, nastrouhal křídu. A pro třídu se pro tu chvíli stal hrdinou. Ivoš byl dítě nalezené s malým bráškou prý kdesi na křižovatce, potom žili v ústavu. Když jsem jej učila, byl v pěstounské péči. Válčili jsme spolu – kdo s koho. Ale asi mne musel mít rád. Když absolvoval školu, často se u mne doma stavoval, čekával na mne na nádraží, a když mu bylo kolem dvaceti, přišel mně představit svou dívku.

Jiní dva kluci, které děti neměly moc rády, byli z velmi ubohých rodin, které trpěly alkoholismem. Kradli z kapes v šatně spolužákům drobné. Pak za ně kupovali bonbony a rozdávali dětem ve třídě. Chtěli si získat alespoň trochu sympatií.

Musela jsem i později stále myslet na ty své žáky, kteří to měli tak těžké – chyběl jim pevný bod, z něhož by čerpali jistotu a sílu pro svou dráhu. Plynuly desítky let a dost často jsem někoho z nich potkávala. Vyprávěl mi vždy i o druhých. Zlé byly osudy těchto dětí: kriminály, drogy, prostituce, nepevné partnerské vztahy. Z některých jsou bezdomovci. Některé však potkalo štěstí: našli partnera, který je měl opravdu rád, a založili s ním rodinu, která poskytovala oporu, jistotu, lásku.

Nedávno jsem v interwiev spřáteleného učitele Daniela Wirze, který pracuje v alternativním školství ve Švýcarsku a Německu a zajíždí přednášet i k nám, našla z poněkud jiného úhlu rozpracovanou myšlenku, že člověk chce a potřebuje někam patřit, být součástí skupiny. Žádná jiná jeho potřeba není tak hluboce zakořeněna. Na tom je závislý jeho vývoj a životní dráha. Jestliže dojde k narušení sounáležitosti a pocitu, že ho jiní potřebují, neuspokojená touha hledá řešení. Náhradu může nalézat v deviantních závislostech, jako jsou drogy, alkohol, hazard, protispolečenská činnost. Dále autor uvádí především situace z druhého stupně základních škol, které mohou vést ke ztrátě jistoty a smyslu života u dospívajících dětí. V pubertálním a adolescenčním věku jsou děti – více chlapci než dívky – často školou vystavovány frustracím. Jednak chtějí poznávat život, jaký je – škola je příliš odtažitá. Doporučuje se, aby v posledních ročnících alespoň každý rok po tři měsíce skutečně pracovaly v sociálních službách, zemědělství, dílnách a jinde, prostě tam, kde si mohou ověřit, že je ostatní potřebují, že jsou užiteční. Málo se respektuje mínění dospívajících žáků, je jim dopřáváno málo sluchu a nemají možnost utvářet, nebo spoluutvářet, program a pravidla školy. Špatně nejsou na tom jen děti z rodin, kde chybí zázemí vytvářené milujícími osobami, ale i děti příliš hýčkané, jimž se odstraňují překážky z cesty. Ty neumějí bojovat, snadno podléhají.

Máme pochopení pro snahy a přání dětí? Vzbuzujeme v nich důvěru? Škola i rodiče většinou na ně zaměřují svá očekávání – tedy aby uspěly a připravily se na další a další soutěží podmíněné úkoly v životní dráze: střední škola, maturita, vysoká škola... Třebas se jich ani nikdo neptá na jejich názor a jejich přání? Pro některé to může být trvalý silný tlak, z něhož hledají únik.

Nemuseli bychom hledat lidi, kteří nenalezli svůj „pevný bod“ nebo jej pozbyli, jen mezi školní generací. Zkusme si povídat také s bezdomovci a jinými „vyřazenými“. Nejschůdnější je předcházet téhle tragédii, nedopustit její příčiny.

Eva Dobšíková

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.