Tomáš Tichák

První dny za řekou

Řeklo by se, že elektronicky propojený svět se zestejňuje, ale kdepak. Stačí se přestěhovat o pár kilometrů dál v stejném městě, a můžeme se ocitnout v úplně jiném vesmíru. Obzvlášť je to zjevné v Olomouci, rozpolcené řekou Moravou. Ta už od proslulé pomlčkové války tvoří hranici mezi vyspělou západní civilizací a zaostalými kotáry hrubých mravů, pokračujícími pak už nepřetržitě skrze hunské pusty a drákulovský Balkán až ke křováckým a hotentotským dálavám. Aspoň tak míní česká média, jež vytvářejí i mínění veřejné.

Od poloviny září už tedy nebydlíme v řádném činžovním domě, což mělo své přednosti i zápory. Sousedy přívětivé, jako paní Lídu, ale i zlé, jako Andyho od Borůvků, který mě jednou hryzl a našeho Bredyho dokonce párkrát skoro zakousl. V každém případě to přinášelo více námětů k přemýšlení. Třeba o fotbalistovi odnaproti, spořádaném a uctivém, který však na hřišti sbíral jednou žlutou kartu za druhou a naposled dostal i červenou, takže stál čtyři zápasy. A když už měl konečně nastoupit, zrovna proti Spartě, vidíme jej zase na chodbě běžet do schodů. Podivili jsme se, proč není na stadioně, a on s plachým úsměvem vyhrkl: „Jsem zraněnej.“

V domku na předměstí se potkáváme jen sami se sebou a řadou domácích zvířat, která se ve stěhovacím zmatku nenápadně zmnožila. Také z okna zahlédneme ve dne nanejvýš zajíce na poli a v noci Velkou medvědici. Je tu čistší vzduch a ticho – trochu zlověstné. Úzkostně zkoumám své pocity a bojím se, že začínám den po dni vlčit. Plíživé změny jsou ale těžko pozorovatelné, názornější je pozorovat, jak se – zdánlivě – proměňuje okolní svět. Takovou změnu jsem ke svému zděšení zaznamenal. Přečetl jsem si Úvahy posttelevizní Vladimíra Justa ve 14. čísle Divadelních novin a z autora, jenž mi byl dříve blízký, na mě najednou zavanula hrůza. Vrcholným symbolem „přeběhlictví, chameleónství a drzé prolhanosti“ zákonodárců je podle něj „Olga Zubo(vo)vá“, která klame občany svým příjmením, a oni se pak mylně domnívají, že „její manžel je Čech, nikoli Čechov“. K tomu prý v televizním pořadu Reportéři ČT „drze lže a zdůvodňuje nezdůvodnitelné, totiž svou bezpáteřnost“, spočívající hlavně v tom, že se ještě nedávno „nakrucovala před reportéry“ v „sexy tričku“ s nápisem Ani já nejsem Paroubkův hlas, a nyní za téhož „s drzým úsměvem“ kandiduje. Závěr musím ocitovat celý. Jestliže se tato politička, „dostane do parlamentu (a strana, již stejně jako minulou vládu potopila, nikoli), pak budou mít autoři Reportérů alespoň v jednom podobně dobré svědomí, jako když kdysi demokratičtí Rakušané nosili tašky a trička s obrazem bývalého nacisty, později prezidenta: Já ho nevolil...“ Tupějící hlava nebyla s to přijmout myšlenku, že by nešťastná tmavě-světle zelená poslankyně měla být oním Mefistofelem české politiky. A taky jsem si vzpomněl, kdy jsem naposled četl příjmení v závorkách jako třeba Pavel Tigrid (Schönfeld). Ale to byl jiný režim, proto mě to neudivovalo. A kromě toho jsem ještě bydlel na druhém břehu.

Skoro jediní lidé, kdo nás v novém bydlišti navštěvují, jsou podomní obchodníci anebo jako předevčírem dva pojišťovací agenti. Zatímco první zaplavoval majitelku domu nepřetržitým tokem pojistných nabídek, druhý podrobně zkoumal pojistnou hodnotu věcí v domě. Když narazil na mne, zeptal se, zda jsem náležitě pojištěn a jak mám pojištěné před domem stojící auto. Přijímal jsem to odevzdaně. A začal uvažovat, že si pořídím tričko s nápisem „Také já bydlím za řekou Moravou“.

Ale ještě je tu naděje, dodala mi ji naše babička, která zažila cestou do města tuto příhodu: na autobusové zastávce potřebovala zjistit, kolik je hodin. A nikde samozřejmě ani živáčka. Pak si všimla zde usazeného bezdomovce. Když se zeptala na přesný čas, vytáhl z kapes čtvery náramkové hodinky a z údajů na nich v mžiku vypočítal aritmetický průměr.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

První dny za řekou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu