Architektura

Vila pro parvenua

Bylo mi to od počátku protivné. To nadšení kritiků nad olomouckou Vilou na sile Barbory a Radima Králíkových od architektů Szymona Rozwalky a Tomáše Pejpka z let 2004 – 2007. Jenže nevěděl jsem proč. Až onehdy mě napadlo tohle.

Ten příběh je prostý jako odvěká touha stavět na odiv svůj „tvrdě vydělaný“ pel. Majitel reklamní a tiskárenské společnosti si na okraji olomoucké městské památkové rezervace, v místě kde začíná čtvrť Nové Sady, koupil věž funkcionalistické silážní budovy Hanáckých mlýnů (arch. Jan Tymich, 1940–1941), tyčící se do výše 24 metrů nad Smetanovými sady. Konec silážní věže pak nechal radikálně přestavět na obytnou krabici s fantastickým výhledem na panorama starého města a na moře zeleně kolem. Jasný koncept. Navazuje na klasickou ideu splendid isolation – v naší části Evropy propagovanou Wagnerovými žáky, kteří ve svých utopických vizích vily umísťovali na strmé skály, nebo snad i na Severočecha Wenzela Hablika, člena utopisticko-avantgardního sdružení Skleněný řetěz, jenž ve svých kresbách „projektoval domy“ přímo v oblacích, na vrcholcích Alp a pouze z nejčistšího křišťálu. Olomoucká Vila na sile byla okamžitě obsáhle recenzována předními zejména mladými českými kritiky architektury (Jakub Potůček, Martina Mertová) a roku 2007, tedy těsně po svém dostavění, dostala se do kánonu – když ji autoři stejnojmenné výstavy v Muzeu moderního umění v Olomouci zařadili do publikace Slavné vily Olomouckého kraje.

Nebudu tu příliš rozvádět onu jízlivost, a sice že když už si našinec koupí starou silážní věž pro vyřešení svízelné bytové situace, měl by si dobře spočítat, co jej bude stát prořezání železobetonu tak, aby věž odlehčil a vilu posadil na jakési obří hnízdo nad parkem. To byl totiž původní záměr. Občane-chudáku, div se, na tak náročný technický počin totiž nestačilo něco tak směšného jako peníze! Trapné však je, že svou šedou krabici stavebníci pěkně omítli, aby zbytek věže ponechali oprýskaný. Věže, která, ač už dlouhá léta nesloužila svému účelu, poskytovala obyvatelům města alespoň to dobro – krásu metafyzicky prosté geometrie hranolu, na němž seděl prostý válec lucerny. Byla útěchou nočním chodcům, kteří mohli obdivovat krásu neúčelnosti (funkcionalistické) věže jako z obrazů Giorgia de Chirica.

Řeknete možná, že vznikla nadprůměrná architektura a proč na ni jít rovnou sarkasmem (a není autor náhodou komunista?). Ovšem není třeba být marxistou, abychom hochštaplerství (něm. „stavět se na vyšší příčku“) dokázali správnými slovy pojmenovat. Obávám se však, že ti nahoře Listy nečtou a nedonesou se tak k nim slova Jaroslava Durycha, jež napsal ve 20. letech ve svém fejetonu o Smetanových sadech, bydle jen pár kroků od budoucí Vily na sile v bytě plném štěnic: „Důležito jest vědět, pro koho život, umění a duch tvoří své iluze. Starobylé a velkolepé stavby minulých věků jsou vlastně majetkem chudých. Ti z nich něco mají. Žijí-li zde zákonití páni a nájemci těchto staveb, jsou to spíše smutní a mrtvolní ještěři, zajatci a vlkodlaci. Nádhera bytu jest vlastně jen požitkem sloužících; sluha a služka jsou pravými a skutečnými poživateli přepychu, který pánům jest jen bolestnou škraboškou. Krása, sláva a ozdoba nejsou vlastně pro toho, kdo je nosí. Skutečným pánem jest chudý návštěvník. Duch umění a síly nepracuje než pro chudého, aby chudý nezemřel. Pýcha domů, portálů, bran a pilířů jest k tomu, aby se v ní mohla ukrýti bolest. Stín jejich jest ložem, nepohodlným, ale slavným pro ty, kdož jiného lože nemají.“ (Jaroslav Durych, Park, Kritika, 1925).

Teď už jen zbývá najít jejich služku a sluhu a doručit stavitelům Listy s tímto textem.

David Voda

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Architektura

Vila pro parvenua

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu