Letos 10. května jsme si připomněli 20. výročí úmrtí Dominika Tatarky. Nakladatelé využili příležitosti a vrátili se k tvorbě jednoho z největších slovenských spisovatelů.
Autor Proutěných křesel patří v Polsku – můžeme-li stanovit podobnou kategorii – k nejopomíjenějším literátům 20. století. Pro důkazy nemusíme chodit daleko, stačí pohled na polský internet, kde o největším slovenském prozaikovi najdeme jen velmi málo (a většinou velmi pochybných) informací. Jeho postavení v Polsku nejlépe vystihuje název článku v časopise Pan Slawista Zapomenuté dílo zapomenutého spisovatele. Dominik Tatarka, Písačky pre milovanú Lutéciu slavisty Mirosława Śmigielského. Marně bychom také hledali heslo Dominik Tatarka v polské verzi internetové encyklopedie Wikipedia.
Zcela odlišná je situace na sousedním Slovensku. U příležitosti kulatého výročí úmrtí spisovatele vyšlo zvláštní vydání jeho nejslavnějšího románu Proutěná křesla, který je známý i v Polsku, a monografie s bohatým obrazovým doprovodem a fotografiemi Dominika Tatarky, v níž na svého mistra a přítele vzpomínají známí slovenští spisovatelé. Knihu Ešte s Vami pobudnúť původně vydala Nadace Milana Šimečky jako záznam setkání přátel Dominika Tatarky v bratislavském Studiu S u příležitosti pátého výročí jeho smrti.
Tatarka se narodil 14. března 1913 v Drienové na Slovensku v rolnické rodině jako jediný syn ze sedmi dětí. Jeho otec padl v roce 1915 na ruské frontě, a protože se matka již nikdy nevdala, vyrůstal mezi samými ženami. Navštěvoval střední školu v Nitře a Trenčíně. Studoval francouzštinu na Karlově univerzitě v Praze. Před podpisem mnichovské dohody v roce 1938, po němž Hitler získal část Československa, bez jediného výstřelu dobyl československé opevnění a Poláci zabrali Těšínsko, odjel na stipendijní pobyt na pařížskou Sorbonnu, odkud se musel v roce 1939 vrátit do Československa. Za války vyučoval francouzštinu. Vstoupil do komunistické strany. Po válce byl krátce státním úředníkem, poté novinářem, filmovým scénáristou a nakonec spisovatelem, působil ve Svazu československých spisovatelů a po roce 1948 podporoval komunistickou vládu. Během Pražského jara se zasazoval o demokratizaci politického života. Kritizoval vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a pozdější sovětskou okupaci. Po roce 1968 se stal jedním z hlavních oponentů a kritiků vlády. Vystoupil z komunistické strany, byl vyhozen ze Svazu československých spisovatelů. Publikoval v samizdatu a jako jeden z mála Slováků podepsal Chartu 77.
Debutoval ještě jako středoškolák v časopise Svoje. Za skutečný debut se ale obecně považuje soubor povídek a literárních kritik z roku 1942. V roce 1948 publikoval první román Farská republika o fašistické Slovenské republice. Mezi jeho neznámější díla patří Proutěná křesla. V nich Tatarka – stejně jako ve svých dalších románech – navazuje na tradici surrealismu a existencialismu. Hlavní hrdina Bartoloměj Slzička vypráví během výletu k polskému Baltu kolegyni Jarmile o svém stipendijním pobytu ve Francii na přelomu let 1938 a 1939. Slovenský spisovatel citlivě popisuje osudy emigranta, Čecha nebo Slováka, který přijíždí do země nikoho – Československa vydaného napospas Hitlerovi. Celý román tone v kafkovské atmosféře nedůvěry, v níž si nejsme jisti, odkud a proč přišlo rozhodnutí o naší vině či nevině. Proutěná křesla jsou ale především románem o lásce, již si, jak píše sám Tatarka, musíme nejprve zasloužit.
Dominik Tatarka zemřel v Bratislavě pár měsíců před revolucí a pádem komunismu ve střední Evropě. Stal se symbolem intelektuála hluboce spjatého s osudy své země. Jeho jméno nese jedna z nejdůležitějších literárních cen, udělovaná na Slovensku od roku 1994.
Překlad Lucie Kněžourková
Ešte s Vami pobudnúť. Spomínanie na Dominika Tatarku (kolektív autorov), PT, Bratislava 1994, 2009. Dominik Tatarka: Prútené kreslá, Artforum, Bratislava 2009.
Łukasz Grzesiczak (1981) je bohemista, slovakista, politolog.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.