Yveta Shanfeldová

Poe s prsty deště

Nemůžu si to v sobě rozhodnout: bylo to tiché léto opravdu tiché? Tikavé? Uplynulo něco jiného než čas?

Málem jsme nikam nejeli. Léto doma. Plné tichých ulic, vyprázdněných tmou. Jen jednou, ve tři čtvrtě na tři po půlnoci někomu přivezli auto, s kraválem ho vyvázali z řetězů na náklaďáku a odjeli, i s otáčivým světýlkem jak ztracenou zeměkoulí. Léto doma. Deštivé. Tikavé. Doma nic není. Léto vypoklonkovalo aspoň pokojovky ven, postávají podél cihlových zdí. Lemují. U chodníku kvete rozrazil, skromnou fialovou řečí neviditelně šeptá, kvítkovými stehy si vymezil místo u chodníku. Nelemuje. Jen se prošívá horkým létem New Jersey, nebásnický. Nevoní, kradmo pozoruje štěrk, občas mrkne za sebe, vrcholky svých květů signalizuje něco zeleninovým záhonům, snad to, že odkvétá. Stejně nenápadně, jako kvetl. Až k pláči zubožený, jako by stál v zahradě na kousku pouště. Opak oázy.

Potom srpen. Ospalý, neklidný čas dovolených, deště ustávají, čas se zastavuje, klimatologové upozorňují na zvýšené nebezpečí požárů. Domy jsou z papíru, dobře hoří, lehký materiál je výborný a levný, patrně nápad rafinovaných žhářů; rozhodují o tom jak stavět domy? Z lehkého dřeva, mletého dřeva, slepených pilin a papíru. Je jich celá řada, aby líp hořely. Můj strach z požárů ve mně hoří. Na webu marně hledám požární statistické údaje. Místo nich najdu články o statistice, o nepřesném pozorování.

Koncem srpna jeli jsme přece pryč, do Connecticutu. Hartford plný překvapení. Samé pojišťovny, celé čtvrtě obrovských, lesklých pojišťoven a parků. Navštívili jsme dům Marka Twaina, překrášlený. Prý chtěl dělat dojem, aby udělal kariéru, povídala průvodkyně. V hloučku byla nějaká britská rodina. Průvodkyně se z nich šla zbláznit, pořád se jich na něco ptala. Šlo mi to na nervy. Muzeum stojí v jakémsi ghettu, kde se musí zvonit i na pizzerii, aby otevřeli. Samí černoši a Jihoameričani. To by se Mark Twain divil. Nebo taky ne. Připomnělo mi to, jak u nás jednou zazvonily dvě paní. Dělaly průzkum, zkoumaly, kdo mluví doma španělsky. Odpovědi si zapisovaly do formuláře.

Pak Mystic. Taky v Connecticutu. Zas prší. Samá zahrada, louky, liány, stromy, přerostlé keře. Zvláštní stará příroda obklopuje staré domy a odchází po starých cestách. Tomu, kdo v Evropě nebyl, to musí připomínat Evropu. Mystic se nachází v zátoce, kdysi tu žili velrybáři, na moře vyplouvali v malých lodičkách a obrovských korábech. V dílně se opracovává dřevo, dřevěným náčiním. Dláta, kladiva, hoblíky, pily. Kostry korábů a velryb – skoro stejné, fosílie, které spojil osud. Venku zrcadla plochy vody a mlh, blízké, ale jakoby daleké. Je cítit voda, mušle, dřevo. Koňské koblihy. Paní v klobouku nás veze bryčkou skanzenem mezi staré domečky, z různých koutů Nové Anglie, říká. V jednom prý vyvářejí dvě paní, na ukázku jak se vařilo v devatenáctém století. Prý to dřív obědvala, dolar za velký talíř jídla. Ale teď to dávají starobinci. Ptali jsme se na to pak těch vařících paní, netvářily se nadšeně. Jdeme se někam najíst. Polívka ze škeblí, místní pivo.

Už zas doma. Léto končí. Ani teď není jasné, jaké bylo. Rozrazil zas kvete. Zase fialově. Z červeného kulatého křesla vykukuje šedivá kočička, Poe. Je ještě malá. Taky strávila léto doma. Třela si tlapky a přišla k nám a očichávala nám nohy, páchly asi světem a cizinou a pak se setmělo a nad ulici vyšel měsíc, typická noc na sklonku léta, plná cvrččí a vůbec hmyzí morseovky, cikády zněly hlasitě nočním tichem, jako vytrvalý déšť. Kočička Poe z nás určitě cítila tu starou cestu, která pořád odchází do dálky.

Cherry Hill, 9. září 2009

Yveta Shanfeldová (1957) je básnířka, spisovatelka a překladatelka Studovala anglistiku a literaturu na University of Pennsylvania a klavír na filadelfském Curtis Institute a pražské konzervatoři.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Yveta Shanfeldová

Poe s prsty deště

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu