Jakub Řehák

Olomouc, rozdrobené město

Básníci a jejich místa (5)

Zpřítomňujeme-li ve vzpomínkách nostalgickou náladu, má to opodstatnění i smysl. Jako bychom skrze neproniknutelnou černou vodu času házeli udici, na níž vytáhneme kus minulého života, který už není. Podstatou nostalgie je milostný cit vůči zmizelým vrstvám času. Zpřítomňujeme-li nostalgii, zpřítomňujeme lásku. Jak se to má ale s tím, kdybychom chtěli zpřítomnit nenávist? Existuje totiž místo, ke kterému dosud cítím nenávist, i když nyní už vlastně trochu vybledlou, asi jako když na plátno obrazu dlouho pálí slunce, ale zároveň to místo vnímám ve vzpomínkách velmi intenzivně. Je to město Olomouc.

Bydlel jsem v Olomouci půl roku, ale stejně mne stihla pokrýt plíživou krustou nechuti a duševního malomocenství. Dodnes držím zásadu, že do Olomouce nevkročím, přesto ale krom nenávisti cítím vůči prostoru a psyché tohoto města jakýsi vzteklý vděk. Myslím, že v Olomouci jsem zažil několik skutečných záblesků, které bych nazval básněmi. Nedivím se, že Radek Malý v Olomouci zavětřil expresionistický tón. I já tady měl pocit trvalého groteskního světaskonu, plíživé smrti, jež se maskuje jako mechanický, setrvačný, pomalu se vytrácející život.

Olomouc jsem nepokládal za skutečné město. Připadala mi spíše jako kašírovaná, filmová kulisa. Pronásledovala mne utkvělá představa, že se za fasádami několika staveb historického centra skrývá lešení, praktikábly a papírové stěny. Pamatuji si na mrtvolné pohyby tramvají s úděsným skřípavým zvukem, jenž připomínal táhlé vorvaní zvuky. Tramvaje doopravdy ve svém obřadně pomalém sunutí působily jako obří kytovci vyvržení na mělčinu. Ulice jim byly příliš úzké a klikaté.

Pamatuji si cestu tramvají na Nový dvůr. Tramvaj míjela hasnoucí pláty oken továrních hal. Rozsvícené kužely světel pročesávaly vlhkou tmu plnou deště. Kaluže ledabyle vylité ve štěrkovité cestě – sopečná jezírka přenesená z náhorních plošin do banálního jílu předměstí. Pach z prkenných ohrad. Nad tramvajovým kolejištěm bobtnala průtrž mračen, vzduch přecházel do fialových odstínů. Kolem domy s matnými okny, domy pobité prkny, domy, do kterých mohla vstoupit už jen poslední městská zvěř. Zahrady s poničenými brankami, kde se do všech stran rozlézal plevel, pevně zahnízděný v noci.

Pamatuji si na suterénní byt v jednom z činžáků na ulici Komenského. Pokoj s jediným oknem obráceným do dvora. Na stěnách ještě dobře patrné šedé mapy po poslední povodni. Ze dvora se linul zvuk kompresoru, který mne v pravidelných rytmických intervalech doháněl k šílenství. Občas jsem vyšel ze sklepního bytu kouřit cigaretu. Vdechnutý kouř stahoval na vnitřní straně hrdla dehtovou smyčku. Dvůr porostlý vším možným. Psí a kočičí hovna. V písku vězelo chladně modré tělo vyhozené lednice. Nad dvorkem činžáku větrací šachty v bakelitově přičmoudlém odstínu pohozených vajglů. Déšť máčel smrdutou končinu, obehnanou vysokými zdmi okolních domů. Za zdmi ševelily lidské hlasy, utíkaly klíčovými dírkami a později táhly povětřím, rozbíhaly se do nekonečna, dál do skrytých škvír města, ve kterých žili potkani a švábi, dál pod rozdrolené náspy a mosty, které s každým rokem klesaly níž do bahnité Moravy. Slyšel jsem všechny ty žlutě fluoreskující hlasy, ozařující zmáčené papírové zdi, všechny ty líné tramvaje sunoucí se po šedém hřbetu nakrčeného města.

Pamatuji si, jak jsem v kalném zimním ránu sledoval pomalu rozsvěcovaná světla Pedagogické fakulty a představoval si tajné hemžení na chodbách, do kterých jsem nikdy nenahlédl. Vycházel-li jsem někdy večer na procházku, míjel jsem řady křivých, rozšklebených baráků, kolem nichž se vinula nebezpečně nízko síť tramvajových drátů. Špalír domů zakrýval horizont a mně se při nočních procházkách zdálo, že se celé město jako bájná Laputa vznáší ve vzduchu. Město měsíčního světla. Město-golem. Rozdrobené město. Dívám se nyní na mapu Olomouce, ale už mi nedává příliš smysl. Jména ulic nic neříkají. Svoji soukromou Olomouc si ale pamatuji dobře. Nechci na ni zapomenout a nechci se do ní už nikdy vrátit. Všechny přítomné básně nějakým způsobem mapují topos Olomouce.

Zpráva o pobytu

v rychle se valící tmě světelné jiskry
skuliny města ucpané molitanem
nároží rozdrobené zdi tramvajové točny

nízko nad ulicemi natažená síť
byl jsi tam zažil solné noci
potácel se kolem hospod

padal do sklepů kde
za dveřmi s těžkými závorami
černal suterénní byt

padal jsi padal dlouho jsi padal a snil
probouzel ses a viděl ve vedlejším pokoji
postavy s uhelnýma očima

usínal jsi dlouho usínal a snil
za zdmi hlasy táhly dál do skrytých
pavoučích škvír města

(báseň obsahuje variaci na báseň Oskara Kokoschky – Snící chlapci, překlad Ludvík Kundera )

* * *

Půlnoc.
Varhany schodů.
Točíš vypínačem.
Plesnivou chodbu zalije světlo.
Peristaltika třese statikou.
To dýchá dům.
Do útrob potrubí lije kdosi
projímadlo ledku,
zdi páchnou hnilobou.
Ze slepé šachty
zvon kuchyňského hlasu.
To dýchá dům.

* * *

Ústa by chtěla, chtěla by,
ale ústa jsou pec.
Taví touhu, bídu, změť.
Přízrak nabídne mi ústa.
Uprostřed noci jen jedna řeč:
přijdeš ty někdy také
ke mně?
Nic se neozývá. V uchu díra.
Černá odpověď.

* * *

Dívám se z okna.
Tlející kočky ve dvoře.
Myši z vedlejšího sklepa.

V kuchyni blýskají talíře,
vrčí lampa. Hrnek na stole –
spíš úzkost kouří z něj než káva.

Dům krká mě ven na dvůr.
Plíce jak urna. Mimoděk
zapálená cigareta je plní popelem.

* * *

v Hospodě u Krokodýla
hořím doutnám a možná
také ne
dost bylo života
budoucnost přežívání je

kdo nezná důvěrně chodníky
bulváry města
žije ve stavu oblačném
na pupeční šňůrce vichru lítá
rozmarná korouhvička je

Stalker

vyhodil kdosi matraci
plnou myších děr
z děr se ozývalo pištění
najednou záře
na rumišti záře
ukláněl se pejr
svlékl jsem šaty
padl do písku
doma zase

Večerní svět

Fasády krámů krabatí čela.
Lampa z ulice –
sekera prudkého světla.

Bezhlavý stín prchá ke kašně.
V narůžovělé vodě želva,
na hřbetě drží večerní svět.

Noc hrne ven z hrdla netopýra.
Nemám ponětí o poloze těla.
Hlava mi klesne k výloze.

Budu spát na peřině ze skla.
Vyhasne všechno, co patří
bílé lebce dne.

Zpráva o pobytu 2

do večera se vcházelo s hrozným zaklením
na dně zbyl vyčítavý denní louh

pálil na žebrech
zdržoval pumpující srdce

město soustava krabiček se kymácelo
déšť počítal když někdo otevřel dveře

měsíc plný odleželého smradu
visel ve zdech jako v zubech

v pokoji ruce prodíraly se mastným těžkým vzduchem
nikdo tam nebyl nikdo ani nechtěl zář schovaná v myší díře

o hrnek klepl čas tvář potemněla nasadila si prašná ústa
ramenem města plynula žlutá tramvajová řeka

Jakub Řehák (1978) vystudoval VOŠ Filmovou ve Zlíně. Časopisecky publikoval poezii např. ve Tvaru, Wellesu, Pandoře,Souvislostech. Jeho básnický debut Světla mezi prkny vyšel v roce 2008 v nakladatelství Fra.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jakub Řehák

Olomouc, rozdrobené město

Zpráva o pobytu

Stalker

Večerní svět

Zpráva o pobytu 2

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu