Poslední velitel

V pátek 2. října 2009 zemřel ve Varšavě Marek Edelman, poslední žijící člen štábu povstání ve varšavském ghettu roku 1943, bojovník Varšavského povstání (1944), vynikající kardiolog, bojovník za lidská práva, příslušník demokratické opozice 70. a 80. let, spolupracovník Výboru na obranu dělníků (KOR) a aktivní člen Solidarity. Byl celý život věrný odkazu židovské sociální demokracie, Bundu. Nestal se komunistou. Po válce zůstal v Polsku, aby se stal – jak někdy říkal – „strážcem židovských hrobů“. Z Polska odmítl odejít i během antisemitské kampaně na konci šedesátých let. Za výjimečného stavu v prosinci 1981 byl internován, za opozici se účastnil přelomových jednání u kulatého stolu, která vedla k pokojnému nastolení demokracie. V roce 1999 byl iniciátorem výzvy, aby NATO zasáhlo silou v Kosovu. V Listech 4/2003 s ním vyšel rozhovor Nelitovat Němce autorů Krzysztofa Burnetka a Jarosława Makowského. Marek Edelman je hlavním hrdinou slavné knižní reportáže Hanny Krallové Stihnout to před Pánem Bohem, která vyšla i česky (přel. Pavla Foglová, NLN, Praha 1999), a dalších knih. Sám vydal roku 1945 tenkou brožuru – zpravodajství pod názvem Getto walczy. Udział Bundu w obronie getta warszawskiego (ÚV Bundu, Varšava 1945, reprint Łózdzka Księgarnia Niezależna, Lodž 1991). Z ní přinášíme závěrečnou pasáž.

Vzhledem k takto změněným podmínkám ŽOB (Židovská bojová organizace) mění taktiku. Snaží se ochránit větší soustředění lidí ukrytých v bunkrech před příchodem Němců. Tak např. dva oddíly ŽOB (Hochbergův a Berkův) převádějí ze zasypaného krytu na ulici Milé 37 za jasného dne několik set osob na Milou 7. Tyto pozice, kde se ukrývá několik tisíc lidí, se daří udržet víc než týden. Zatím se vypalování ghetta blíží ke konci. Naprosto se už nedostává prostor, a co je horší – vody. Spolu s civilním obyvatelstvem sestupují do krytů bojovníci. Tam budou dál ještě hájit, co se zachránit dá.

Boje a potyčky se nyní odehrávají převážně v noci. Za dne je ghetto naprosto vymřelé. Teprve v docela potemnělých ulicích se setkávají hlídky ŽOB s hlídkami německými. Kdo první stihne vystřelit – ten vyhrává. Naše hlídky procházejí celým ghettem. Každou noc padá mnoho zabitých po obou stranách. Němci a Ukrajinci hlídkují jen ve větších skupinách, často útočí ze zálohy.

Dne 1. máje velitelství rozhoduje o speciální „sváteční“ akci. Několik bojových skupin vychází do terénu s úkolem „skolit“ co největší počet Němců. Večer se koná prvomájový nástup. Krátké proslovy a Internacionála. Celý svět dnes slaví svátek. Na celém světě v tuto chvíli padají stručná, silná slova. Ale nikdy se ještě Internacionála nezpívala v tak zvláštních, tragických podmínkách, v místě, kde hynul a hyne národ. Tato slova a zpěv se odrážejí od spálených trosek a nyní svědčí, že v ghettu bojuje socialistická mládež, která na to ani tváří v tvář smrti nezapomíná.

Situace bojovníků je stále těžší. Nechybí jim už jen voda a potraviny, ale také munice. Žádný kontakt s „árijskou stranou“ nemáme, nelze tedy dopravit zbraně, které už během bojů dostáváme na „árijské straně“ od Lidové armády (20 samopalů, náboje).

Němci se nyní snaží odposlouchávacími přístroji a policejními psy odhalit všechny kryty, ve kterých se nacházejí Židé. Tak 3. května odhalují Němci kryt na Františkánské 30, kde je umístěna operační základna našich bojových skupin, které se sem probojovaly z prostoru kartáčnických dílen. Bojovníci svedou jeden z technicky nejkrásnějších bojů. Trvají dva dny a zahyne v nich 50 % našich lidí. Při výbuchu granátu padne Berek. V nejtěžších chvílích, kdy už je všechno skoro ztraceno, ho povzbuzuje Abrasza. Sám nebojuje, ale jeho přítomnost pro nás znamená víc a dodává víc síly než vědomí, že máme ty nejlepší zbraně. Těžko mluvit o vítězství, když bojujeme na obranu života, ale ztrácíme tolik lidí – jedno však můžeme o této bitvě říci – nedovolili jsme Němcům, aby uskutečnili svůj plán. Nikoho nevyvezli živého.

Dne 8. května obklíčí oddíly Němců a Ukrajinců hlavní velitelství ŽOB. Dvě hodiny zuří tvrdé boje. Když Němci vidí, že bojem se jim bunkr dobýt nepodaří, házejí dovnitř plynovou bombu. Kdo nezahynul německou kulkou, kdo nebyl otráven plynem, páchá sebevraždu. Je jasné, že odtud není úniku a nikomu ani nenapadne, aby se vzdával živ do německých rukou. Jurek Wilner vyzývá všechny bojovníky ke společné sebevraždě. Lutek Rotblat zastřelil matku a sestru a pak sebe. Ruth střílela proti sobě sedmkrát.

Takto zahyne 80 % zbývajících bojovníků a mezi nimi velitel ŽOB Mordchaj Anielewicz.

Zázrakem zachráněné zbytky se v noci spojily s troskami oddílů kartáčníků (podle dílen umístěných v ghettu; překl.), které se teď nacházely na Františkánské 22.

Právě této noci přicházejí naše dvě spojky (S. Ratajzer – „Kazik“ a Franek) z „árijské strany“.

Před deseti dny vyslalo velitelství ŽOB Kazika a Zygmunta Frydrycha k našemu tehdejšímu představiteli na „árijské straně“ Icchakovi Cukiermanovi – „Antkovi“, aby zorganizovali ústup kanály.

Bohužel je již pozdě. ŽOB skoro neexistuje, ale i ty zbytky, které se zachránily, nešlo vyvést z ghetta najednou. Cesta kanály trvá celou noc. V kanálech stále narážíme na překážky, které tu nadělali předvídaví Němci. Vstupy jsou zasypány rumiskem. V průchodech visí granáty, které při doteku okamžitě vybuchují. V určitých intervalech Němci vpouštějí jedovatý plyn. Za těchto podmínek, v kanále vysokém na 70 cm, kde se nelze vzpřímit a voda dosahuje k ústům, čekáme 48 hodin na výstup. Každou chvíli někdo omdlí. Nejvíc trápí žízeň. Někteří pijí hustou slizkou vodu z kanálu. Vteřiny trvají měsíce.

Desátého května v deset hodin ráno přijíždějí k víku na rohu ulic Přímé a Tvrdé dva nákladní automobily. Za bílého dne, téměř bez jakýchkoliv hlídek (smluvené hlídky AK selhaly a v ulici hlídkují jen tři naše spojky a jeden představitel AL, zvlášť vyslaný na tuto práci, s. Krzaczek), se otvírá víko šachty a jeden po druhém, před očima užaslého davu vystupují z černé jámy Židé se zbraní v ruce (tehdy byl už pouhý pohled na Žida něčím senzačním). Ne všichni se stihnou vyprostit. Prudce a ztěžka se zabouchává víko šachty – auta odjíždějí na plný plyn.

V ghettu zůstaly dvě bojové skupiny. Do poloviny června s nimi udržujeme kontakt. Potom zmizely beze stop.

Ti, kteří přešli na „árijskou stranu“, pokračují dál v partyzánském boji v polských lesích. Většina zahyne. Malá hrstka žijících se jako skupina ŽOB aktivně účastní Varšavského povstání v roce 1944. Dodnes zůstali z našich soudruhů naživu: Chajka Bełchatowská, B. Szpigel, Chana Kryształová, Masza Glejtmanová a Marek Edelman.

(...)

Dne 10. května 1943 končí první období krvavé historie varšavských Židů, první období našich krvavých dějin. Místo, kde bylo kdysi ghetto, se proměnilo v zarovnanou horu trosek, dosahující výšky druhého patra.

Ti, kteří padli, splnili svůj úkol do konce, do poslední kapky krve, která vsákla do dlažby varšavského ghetta.

My, kteří jsme se zachránili, vám odkazujeme to, aby jejich památka nezahynula.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Poslední velitel

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu