Jan Novotný

Kdy poprvé

Blížící se dvacáté výročí budí vzpomínky a také otázku: Kdy jsem si poprvé zřetelně uvědomil, že tato noc sice nebyla krátká, ale už se blíží ráno? Každý si asi bude tuto chvíli lokalizovat jinak. Mohly ji přivolat zprávy a časopisy z Moskvy i z Varšavy stejně jako poznání, co už u nás vládcové bezmocně trpí. Moje vlastní vzpomínka bude trochu zvláštní.

Milé děti, věřte nebo nevěřte, ale byla doba, kdy u nás o „připuštění“ k obhajobě vědecké hodnosti nerozhodovaly instituce k tomu povolané, ale výbory jedné politické strany. Činily tak na základě komplexního hodnocení, které mělo podle oblíbené dobové anekdoty (snad ji pochopí i nematematici) složku reálnou a imaginární. V té imaginární se skvěl posudek z místa bydliště, hodnotící společenskou angažovanost uchazeče. Nemohu odolat, abych tu nepověděl pravdivý příběh. Jeden kolega se ucházel o obhajobu, ale proděkan ho poučil, že zavládla nová kritéria a jeho angažovanost nebude zřejmě shledána dostatečnou. Ať přijde znovu, až se situace změní. „A kdy myslíte, že se situace změní?“ zeptal se bezelstně kolega.

Necítil jsem potřebu angažovat se v místě bydliště už proto, že jsem vlastně žádné neměl. Střídavě jsem spával ve své pracovně v rozkládacím křesle a v podnájmech, vhodných opravdu jen na spaní. Z míst bydliště přicházela sdělení, že mě tam nikdo nezná. To rmoutilo mého šéfa, který by mi (pro sympatie ke mně, prospěch pracoviště i pro vlastní svědomí) rád vybojoval připuštění. Když jsem po patnáctiletém čekání dostal od družstva byt, cítil jsem potřebu se odvděčit – ne socialistické společnosti, ale jemu, protože jsem to považoval za důsledek diskrétního uplatnění jeho konexí. Zjistil jsem si, že na sídlišti je tělovýchovná jednota, jejímž předsedou je můj někdejší student, a nabídl jsem mu své služby. Byly uvítány a stal jsem se nástěnkářem jednoty. Pouliční nástěnku jsem svědomitě obměňoval a dával ji zasklít, když ji občas rozbili opilci. Ani tato angažovanost sice nepomohla okamžitě, ale dalo se už doufat, že je to dobrý základ a časem mi zatlačí Michail Gorbačov.

Jako nástěnkář jsem se stal také členem výboru jednoty. Setkal jsem se tam se samými sympatickými lidmi s výjimkou soudruha, který byl každým rokem delegován shora, aby nám pomohl připravit výroční členskou schůzi. Jednou ho napadlo, že taková schůze by měla mít i ideovou náplň – mohla by na ní být například přednáška o historii dělnických tělovýchovných jednot. Namítali jsme, že máme dost vlastní agendy, dělnické tělovýchovné jednoty nikdo z nás nepamatuje a našim členům by takový bod programu připadal násilný. Soudruh nesl námitky nelibě, spor se vyostřoval a vyústil do výhrůžné věty: „Tak vás, soudruzi, tradice proletářské tělovýchovy nezajímají?“

Jeden z členů výboru, patrně už s pocitem, že mu stojí za zády šlechetný Michail, na to hrdě odvětil: „My jsme dobrovolní pracovníci, a nepřestanete-li nás buzerovat, můžeme se na to taky vykašlat.“ Následovaly projevy všeobecného souhlasu. To jsem ale ještě jako první červánky jitra nevnímal, ba ani to, že soudruh si zřejmě uvědomil, jak přestřelil, a stáhl se. Po zbytek schůze patrně usilovně přemítal, jak by si u nás obnovil reputaci.

Příležitost se naskytla příště. Členové výboru se od předsedy dověděli, že nás hospodský vypověděl z restaurace, v níž jsme do té doby výroční schůze mívali. Nebylo divu – střídmí sportovci si dávali nanejvýš párek s pivem a snižovali mu tak tržby. Delegovaný soudruh se nabídl, že do hospody ihned po schůzi zajde a sjedná nápravu. Žádal jen doprovod z naší strany. Asi jsem se mu sám nabídl – byl jsem zvědav, jak střetnutí Činitele s Podnikavcem dopadne. O Činitelově vítězství jsem nepochyboval – jakých však po špatné zkušenosti s námi užije argumentů?

Vidím ale, že jsem naplnil rozsah vyměřený pro fejeton, a tak musím skončit peroutkovským: Budeme pokračovat.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Kdy poprvé

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu