Štěpán Steiger

Wallersteinův světosystém

Jeden z nejserióznějších francouzských časopisů, dvouměsíčník Le Débat, věnoval dvojčíslo za březen – duben otázce, jak je psána světová historie. V tomto rámci uveřejnil také obsáhlý rozhovor s Immanuelem Wallersteinem, jehož netřeba představovat ani českému čtenáři – v češtině mj. vyšla Utopistika (2006) a Úpadek americké moci (2005) – ale žádné z jeho stěžejních předchozích děl. V rozhovoru odpovídal Wallerstein postupně na otázky, jež spojovaly víceméně v časovém sledu biografický pohled s jeho názorovým vývojem.

Wallerstein vstoupil na Kolumbijskou univerzitu hned, když dosáhl stupně bakaláře, a sociologii si vybral, protože mu podle jeho soudu poskytovala širší svobodu než jiné disciplíny. Když začínal třetí semestr, byla Columbia světovým střediskem sociologie v čele s Robertem Mertonem a Paulem Lazarsfeldem. „Díky Lazarsfeldovi jsme měli spojení s Evropou. Což jinde nebylo,“ vysvětloval Wallerstein. „Cítil jsem se tam současně dobře i trochu stranou. Jednoho dne mi Lazarsfeld řekl, že jsem v jeho skupině jediný student, který kdy slyšel mluvit o Francouzské revoluci! Opravdu jsem už měl poněkud náklonnost k historii, což byla v té době vzácnost.“ Tak či onak ovlivnili Wallersteina i jiní profesoři – Daniel Bell, Seymour Martin Lipset a C. Wright Mills. „Myslím však, že koneckonců jsem byl motivován sám sebou,“ prohlašuje.

Jako téma své disertace si vybral Afriku. Proč Afriku? „Zaprvé, můj zájem o třetí svět se datoval už ze střední školy. Ale tehdy jsem se zajímal především o Indii, o Gándhího, o Kongresovou stranu atd. Byl jsem rovněž činný v mládežnických hnutích. V roce 1951 se ve Spojených státech konal Světový kongres mládeže a já byl spolupředsedou americké delegace. Bylo tam nesmírně mnoho afrických delegátů, ostatně především z francouzské Afriky, které nikdo neznal. Mně bylo jedenadvacet, jim čtyřicet nebo padesát. … Všichni už byli senátory nebo členy Národních shromáždění nebo nevím čeho, zkrátka důležití lidé, kteří se pak stali prezidenty, ministry zahraničních věcí, vyslanci svých zemí atd. Krátce na to se v roce 1952 konal v Dakaru kongres, jenž mi poskytl příležitost jet poprvé do Afriky. A tak jsem přenesl svou zvídavost z Indie na Afriku. Moje disertace se zabývala srovnáním cest k nezávislosti Ghany a Pobřeží slonoviny. Tak jsem se stal afrikanistou. Několik studentů se na Columbii také zajímalo o Afriku, ale na katedře sociologie jsem byl jediný. … Svou disertaci jsem obhájil 1959, ale už 1958 mne na univerzitě přijali jako docenta. Tak jsem vstoupil na katedru sociologie. Tam jsem zůstal až do roku 1971 a nakonec jsem se dobře zapojil.“

Wallerstein byl v Africe poprvé v roce 1952, jako badatel roku 1956. Vracel se tam, na různá místa, každé léto, až do roku 1967. Pobyt na Kolumbijské univerzitě byl výhodný i proto, že v New Yorku sídlí OSN, kam každý podzim k Valnému shromáždění přijíždějí četné africké delegace. Během let tam býval Wallerstein zván na různá koktejlová odpoledne a získal tak spoustu kontaktů. V roce 1965 strávil v Africe téměř celý rok. Po návratu měl velmi úspěšný nový přednáškový kurs na univerzitě, byl však také pozván do Střediska postgraduálních behaviorálních věd v Palo Alto, kde doufal napsat menší knížku o vývoji moderního světa. Vzhledem k událostem roku 1968 však odložil tamní pobyt, jejž uskutečnil teprve v letech 1970–1971. „Jakmile jsem začal s první kapitolou, jež se vztahovala k 16. století, uvědomil jsem si, že to, co jsem chtěl říci, nemohu povědět v jediné kapitole. Vše jsem tedy přeřadil tak, že z toho vznikl první svazek Moderního světosystému. Odtud pocházejí moje styky s Fernandem Braudelem.“

Jak vlastně souvisel jeho výzkum v Africe s myšlenkou rodící se knihy? Wallerstein odpovídá, že souvislost není zřejmá, nicméně: „Vždycky jsem tvrdil, že jsem míval špatnou myšlenku, která mně vedla na dobrou cestu. V letech 1965–1966 došlo v nově nezávislých státech k mnoha státním převratům, a tak jsem si řekl, že se příliš věnuji okrajovým tiskovým záležitostem. Protože jsem nebyl novinář, bylo třeba, abych dělal něco jiného. … řekl jsem si, že bylo-li v té době tolik nových národů, musely přece být také v dobách jiných, a že bych si měl blíže všimnout jiných národů, když byly ‚nové‘. Prostřednictvím Braudelova díla jsem si uvědomil, že v 16. století byly Anglie, Francie a Španělsko také novými národy, jež se chystaly budovat státy. Rozhodl jsem se tedy studovat tyto národy v 16. století. Říkám-li, že výchozí myšlenka byla špatná, pak proto, že předpokládala tezi o modernizaci, podle níž všechny země jdou touž cestou, ale rozdílnou rychlostí. V každém případě mi umožnila pohroužit se do dějin 16. století. A to pro mne bylo neuvěřitelné dobrodružství – také proto, že jsem se setkal s historiky udivenými, že afrikanista 20. století jako já se zajímal o 16. století, přičemž jsem se vyvíjel mezi současnými sociology, kteří o tom nikdy neslyšeli mluvit.“

První Wallersteinova kniha Africa: The Politics of Independence (Afrika. Politika nezávislosti) vyšla v roce 1961. Rozebíral v ní koloniální Afriku a obecné problémy nezávislosti. Cítil potřebu zabývat se v první kapitole africkými dějinami, od nejstarších časů až k příchodu Evropanů. „Zeptáte se mne, proč jsem se nestal historikem? Odpověď je, že jsem tuto disciplínu považoval za velmi omezenou. V té době vás omezovali na dějiny jedné země, jednoho století, jednoho systému atd. Ale já už tehdy měl sklon k teoretizování, ke generalizaci. Na počátku to bylo intuitivní; teď je to promyšlené, uvážené.“

Na otázku, jakou úlohu hrálo v utváření jeho myšlení setkání s Marxem a marxismem, Wallerstein vysvětloval: „Zůstávám hluboce poznamenán marxismem v tom smyslu, že se domnívám, že Marxovy myšlenky přinášejí nejhlubší a nejužitečnější analýzu struktury a změn moderních společností. Z toho důvodu zaujímají právem ve společenských vědách privilegované místo. Souhlasím s tím, že třídní boj v kapitalismu má zásadní význam s podmínkou, že třídy jsou správně definovány. To znamená, že skupiny utlačované s ohledem na svou rasu, svou národnost, pohlaví atd., jsou zahrnuty do dělnické třídy, v níž často tvoří většinu. Pak tedy, když se lidé organizují v rasových, etnických, feministických a jiných seskupeních, je to velmi často skrytá forma třídního boje. Souhlasím také se zásadním pojmem převodu nadhodnoty od dělníka ke kapitalistovi podobně jako od malého kapitalisty k velkému. Musím však dodat, že s jistými Marxovými tezemi jsem ve velkém rozporu. Především vůbec nesdílím jeho myšlenku nevyhnutelného pokroku. Nesouhlasím ani s tím, že kapitalismus představuje pokrok vůči tomu, co existovalo dříve. Zadruhé nesouhlasím s myšlenkou, že moderní svět kráčí k nějakému druhu obecné stejnorodosti. Zcela naopak, mně se zdá, že jsme svědky rostoucí světové polarizace. Zatřetí Marx opomíjel ústřední důležitost rasismu a sexismu v kapitalismu.“

1848-1968

A Wallerstein pokračuje: „Jsem ovšem také ovlivněn celou marxistickou diskusí o imperialismu se dvěma důležitými výhradami. Pro mne není imperialismus vůbec pozdním nebo, jak říkal Lenin, „nejvyšším stadiem kapitalismu“. Je od začátku jeho neodlučnou součástí. Bez imperialismu by nebylo kapitalismu, což je jiný způsob jak říci, že třídní boj nelze odloučit od prostorové organizace kapitalistického světohospodářství, od vykořisťování periferie jádrem.“ Tuto část rozhovoru uzavřel: „Přihlašuji se tedy jako Marxův pokračovatel. Ale necítím se vázán jakoukoliv ortodoxií.“

První svazek Wallersteinova Moderního světosystému vyšel v roce 1974. Mezi jeho pobyty v Africe a tímto datem však byl rok 1968, který považuje za mimořádně důležitý. Na tazatelovu žádost popsal nejdříve, co se tehdy odehrávalo na Kolumbijské univerzitě, kde došlo ke studentské rebelii – také v souvislosti s probíhající válkou ve Vietnamu. Wallerstein se podílel tak, že byl spojkou mezi černými a bílými studenty. Nepokoje byly na žádost univerzitního vedení brutálně potlačeny policií, ale to už byl Wallerstein na univerzitě v tanzanijském Dar es-Salaamu, kde měl vyjednány tříměsíční přednášky. Osobně ovšem hodnotí celý rok 1968 takto: „Nazývám to, co se stalo, ‚světovou revolucí‘. Především to bylo hnutí opravdu (celo)světové, všecko ovšem jistě závisí na definici, kterou použijete. Pro mne je součástí kulturní revoluce v Číně. Součástí jsou samozřejmě sociální hnutí v Německu, v Anglii, ve Spojených státech, ve Francii. Součástí také je, co se dělo ve východní Evropě, právě tak jako v Senegalu, v Mexiku, v Indii atd. V letech 1966 až 1970 došlo ve všech částech světa k výbuchům, jež se samozřejmě od jedné země ke druhé lišily v podrobnostech, jež však podle mne měly společná dvě témata: prvním bylo odmítání americké hegemonie nad světem, hlavně v souvislosti s Vietnamem; to šlo ruku v ruce s odmítáním sovětské koluze se Spojenými státy. To Číňané našli pro toto téma výraz, jenž byl všude v různých verzích opakován: ‚dvě supervelmoci‘ proti všem ostatním. Druhým tématem bylo odmítnutí tradičních protisystémových hnutí, ať komunistických, ať sociálnědemokratických, ať národněosvobozeneckých, jimž bylo společné, že všechna byla stará aspoň sto let a víceméně přizpůsobovala tutéž dvoustupňovou strategii: nejdřív dobýt moc, potom změnit svět.“ Wallerstein považuje 1968 za konec epochy, jež začala v roce 1848 – v podstatě jde o to, že žádné hnutí, jež v tomto období moc dobylo, následně už svět neměnilo.

Následující otázka se týkala jeho vztahu k Fernandu Braudelovi. Byl mu představen už v roce 1970, ale ke skutečnému kontaktu došlo teprve o dva roky později, když Wallerstein Braudelovi poslal první dvě kapitoly prvního svazku Moderního světosystému. V roce 1975 zprostředkoval Georges Balandier Wallersteinovi v Paříži roční přednáškový kurs, a tak začala mezi těmito dvěma historiky intenzivní spolupráce.

Když začal Wallerstein pracovat na svém hlavním díle, uvědomil si náhle, že osudy východní Evropy a Latinské Ameriky jsou totožné. Začínal mít představu o rozsáhlé „periferii“. V druhém svazku díla uvažoval o velkých cyklech, jež se ve svazku prvním ještě neobjevily, a ve třetím popřel samu myšlenku průmyslové revoluce a obvyklý způsob nazírání na význam Francouzské revoluce. „Tam také vysvětluji,“ řekl, „jak byly do světosystému vtěleny celé oblasti.“ Po námitkách čtenářů, že v těchto knihách se sice zabýval ekonomií a politikou, chyběla však kultura – třebaže už v roce 1981 konstatoval s Terrym Hopkinsem, že kulturní aspekty vývoje moderního světa ještě nebyly diskutovány – cítil se pohnut k tomu, aby se věnoval kulturními vlivu Francouzské revoluce a všímal si, jak vznikaly ideologie. Těmto otázkám bude věnován čtvrtý svazek díla.

Poté „objevil“ Ilju Prigogina. Byl ohromen, jak Prigogine přesně vyjádřil věci, jež Wallersteinovi také šly hlavou, jež však nikdy takto neformuloval. Z náhodného setkání ve Švýcarsku se vyvinulo hluboké přátelství.

Co je „světo-“

Jaké jsou ústřední otázky, jež klade pojem světohospodářství: co se rozumí „světosystémem“, je-li „světohospodářství“ nutně kapitalistické, je-li kapitalismus možný pouze jako „světohospodářství“, a konečně co je vlastně kapitalismus?

Wallerstein vysvětluje: „Pro mne není světosystém systémem, jenž zahrnuje celý povrch Země, nýbrž systém, jenž představuje svět v tom smyslu, který lze vysvětlit jemu imanentními faktory. Může zabírat, jak tomu bylo po většinu času, omezenější oblast než celou zeměkouli. Světosystémy se liší od minisystémů, které dnes zmizely. Dodneška byly jenom dva typy světosystémů: světoříše a světohospodářství. Světoříše (jako říše římská a Čína dynastie Chan) je významná byrokratická struktura, vyznačující se jediným politickým centrem, jedinou osovou dělbou práce, ale četnými kulturami. Světohospodářství je struktura rovněž charakterizovaná osovou dělbou práce, ale bez jediného politického centra, které je řídí. Moderní světosystém je kapitalistické světohospodářství.

Celý světosystém je systém historický v tom smyslu, že má stálé charakteristiky, jež mohou být předmětem popisu, a současně se neustále vyvíjí tak, že nikdy není týž od jednoho okamžiku k druhému. Pracovat s celkem tak paradoxním bezpochyby komplikuje sociální analýzu, avšak poskytuje plodnější a realističtější výsledky.

Jádro a periferie

Mohli bychom mít světohospodářství, jež by nebylo kapitalistické, ale to by nemohlo přežít. Historicky vznikla mnohá světohospodářství, ale všechna dříve nebo později se buď změnila ve světoříše vnitřním dobytím nebo rozpadem. Pouze světohospodářství vytvořené v Evropě 16. století mohlo přežít tím, že definitivně nastolilo kapitalismus, bez čehož by nebylo s to přežít. Na straně druhé nelze mít kapitalistický systém než ve světohospodářství. Je to rozhodující prvek, jenž umožňuje mezi státy a podniky rovnováhu sil, která by jinak neexistovala. Podniky potřebují státy ze všech možných důvodů, jež jsou pro ně podstatné. Ale musí mít také moc jednat proti státu, je-li třeba, což nemohou činit v případě světoříše. Je to tedy pružnost struktur světohospodářství, jež kapitalistům dovoluje současně využívat, mají-li toho zapotřebí, sílu států, a unikat jim, když se dohodnou. Moje vysvětlení důvodu, proč se Čína nestala kapitalistickou, vychází z toho, že byla světoříší.

Kapitalisté existovali vždy, jelikož vždy byli lidé, kteří chtěli dosíci zisku prostřednictvím trhu. Ale kapitalistický systém je systém, jehož základní organizací je úsilí o nepřetržitou akumulaci kapitálu: kapitál je akumulován, aby byl akumulován ještě víc. A jenom tehdy, když existuje takový systém, posilovaný strukturami, jež jej vnucují, máme kapitalistický systém, jenž existuje pouze v moderním světě.“

Na poznámku, že důležitou součástí Wallersteinova myšlení je také koncept – vlivný i z hlediska heuristického – prostorového rozdělení, vyvolaného světohospodářstvím, na jádro, poloperiferii a periferii, k nimž se přidružuje vnější pásmo, autor vysvětluje: „Dějiny kapitalistického světohospodářství jsou dějinami nepřetržité expanze vrcholící až vyloučením vnějšího pásma víceméně v druhé polovině 19. století. Poprvé ve světových dějinách byl na zemi jediný historický systém. Dříve existovalo mnoho systémů v různých oblastech. Na oplátku pozměnila tato nová situace podstatně kapitalistické světohospodářství, poněvadž vyloučila možnost zeměpisného rozšiřování, a tak vytvořila podmínky strukturální krize systému.“

Wallerstein blíže objasňuje: „Jádro a periferie jsou současně pojmy zeměpisné i nezeměpisné. Pro mne jsou to činnosti, výroby, spíše než země, které jsou v jádru nebo na periferii. Z toho vyplývá, že některé země soustřeďují většinu činností jádra a jiné činnosti periferijní. Jde jenom o jednodušší vyjádření, řekneme-li státy jádra nebo státy periferie. Došel jsem k názoru, že podstatný je – pokud jde o to být v jádru nebo na periferii – stupeň ‚monopolizace‘, jemuž je podřízena ekonomická činnost. Existuje-li skutečně mnoho podniků, dokonalý trh, nelze docílit zisk. Pokud takto rozlišujeme trh a kapitalismus, můžeme v tom vidět braudelovský vliv. Kapitalismus nelze odloučit od jevu monopolu nebo monopolu relativního. To je důvod, proč v 18. století být výrobcem textilu jistého druhu byla činnost v jádru, kdežto dnes je jednou z nejperifernějších na světě. To také vysvětluje neustálý vývoj průmyslových odvětví. Co přináší zisk, vyzývá ke vstupu; velký počet nově vstoupivších monopol oslabuje a snižuje zisky.

Přichází pak okamžik, kdy velcí kapitalisté se snaží vložit svoje peníze do něčeho jiného. Souběžně s tímto přemisťováním investic z jednoho výrobního odvětví do jiného a s přechodem jedněch z jádra na periferii, zatímco jiní jdou opačnou cestou, se pomalu, ale neustále mění zeměpis kapitalistického světohospodářství. V 17. století bylo jádrem Nizozemí (Spojené provincie), potom byla řada na Velké Británii, poté na Spojených státech. Ty toto dominující postavení opouštějí, jelikož ztrácejí zisková odvětví.“

Wallerstein odpovídal i na otázku, zda nenastoluje myšlenku, jež na počátku v úvahách nebyla – totiž ústřední koncept Moderního světosystému nevycházel z toho, že jádro vykořisťuje periferii a toto vykořisťování je zdrojem zisku. Kdyby tento rozdíl v úrovni neexistoval, pak vzhledem k tomu, že míra zisku má klesající tendenci – jak se dovídáme z 3. svazku Kapitálu –, kapitalismus by nemohl existovat v homogenním prostředí. Nyní však tvrdí Wallerstein, že hlavním zdrojem zisku je monopol. Vědec tedy vysvětluje: „Kdyby kapitalisté museli platit za všechny složky, jež vstupují do jejich výrobků, ceny zajímavé pro výrobce, nikdy by nedosáhli velkého rozpětí mezi svými reálnými výrobními náklady a cenami, jež mohou vnutit jako ceny prodejní, které jsou funkcí jejich monopolu a jež určují jejich zisky. Když svůj monopol ztratí, ztrácejí možnost rozpětí. Vnucují tedy nejenom nepřímo, nýbrž přímo – a tady mají státy svou úlohu – zemím třetího světa nebo periferie velmi nízké ceny jejich výrobků.“

Jiným námětem, jenž se na začátku Wallersteinova díla neobjevil, byl problém dlouhých cyklů, jenž zhruba odpovídá myšlenkám Nikolaje Kondratěva. Šlo, chtěl vědět tazatel, prostě o vnější tlak, anebo mají tyto dlouhé vlny kořen, dynamiku uvnitř kapitalistického světa?

Výhody monopolu

Nato Wallerstein: „V tom je celá otázka monopolu. V daném okamžiku je vytvořena situace, kdy existuje nějaký monopol; problém je, že monopoly končí tím, že se vyčerpají. … Období A v Kondratěvově cyklu odpovídá v podstatě období, během nějž se víceméně podařilo udržet monopol, až do okamžiku, kdy příliš mnoho nově příchozích snižuje monopolní výhodu. Pak jsme svědky stagnace, poté zeměpisné restrukturalizace. Pro kapitalistu jsou důležité dvě věci: náklady personální a náklady transakční. V období A je důležité udržovat transakce s nízkými náklady. To je však i složka, jež náklady podemílá. Dělníkům je možné poskytovat něco málo výhod, aby pokračovali ve výrobě bez přerušení, protože v každém případě tu je monopol, ale míra mezd postupně stoupá, což zase snižuje zisky. V daném okamžiku se dá přednost přesunu továrny do Malajsie, poněvadž tam jsou – z historických důvodů – lidé, kteří budou pracovat za nižší mzdy. Problémem je, že tento převod zvyšuje náklady transakcí. Tu se tedy předpokládá volba: v období A se dává přednost nákladům personálním, v období B, jež odpovídá obtížné situaci rekonstrukce, je orientace na financování, spekulaci apod. Vysvětluje, že během tohoto období se vyskytuje jev, popsaný Josephem Schumpeterem, kdy lidé hledají nové výrobky způsobilé stát se předmětem monopolu. Historicky zabírá tento proces nejméně třicet let. Proč třicet let? Těžko říct. V každém případě můžeme od 16. století vidět období, která tyto jevy přinášejí. To může vysvětlit také okamžiky, kdy se objevují nové špičkové výrobky, nová zeměpisná centra atd.“

Řečeno marxistickým slovníkem, jádrem je zde otázka „výrobních sil“ na straně jedné a fungování kapitalismu v prostoru na straně druhé. Kdyby šlo pouze o fungování v prostoru a kapitalismus narazil na své prostorové hranice, nedalo by se už nic dělat, celý svět by byl integrován v kapitalistickém hospodářství, nastalo by pak nevyhnutelné zhroucení zvěstované Rosou Luxemburgovou. Ve schématu Wallersteinově je k rozšiřování prostorovému přidán vývoj schumpeterovský: inovace.

Lze to smířit s Wallersteinovým popřením průmyslové revoluce, a může tedy Wallerstein objasnit svůj názor na Francouzskou revoluci? „Nepopírám,“ začala jeho odpověď, „že se v momentě, kterému se říká ‚průmyslová revoluce‘, něco stalo, ale toto ‚něco‘ nebylo ani větší, ani menší než jiné věci, jež se přihodily v jiných momentech, dříve a později. Anglická průmyslová revoluce je považována za velkou věc, ovšem retrospektivně. Spíš si myslím, že myšlenka průmyslové revoluce byla doslova vynalezena koncem 19. století v okamžiku, kdy se hlásil konec Velké Británie, překonávané Německem a Spojenými státy. K největšímu rozšíření tohoto druhu došlo ve skutečnosti v letech 1945–1970: šlo o opravdu enormní jev, v každém případě mnohem působivější než údajná průmyslová revoluce v Anglii.

Pokud jde o Francouzskou revoluci, zaujímal jsem vůči ní nejdříve postoj víceméně tocquevillovský. Co se mi ve Francii zdálo podivuhodné, byla kontinuita, současně z hlediska ekonomického, jako politického, Napoleon přicházel po Colbertovi. Politické a ekonomické změny byly tedy podle mne mnohem méně důležité, než se tvrdilo. Co především zdůrazňuji dnes na Francouzské revoluci, je její obrovský vliv na obecnou kulturu světosystému, dopad, jenž vůbec není tím, o němž se mluví obvykle. Má náběh k normalitě politické změny. Historicky nastávaly politické změny vždy, ale byly pokládány za výjimečné, nenormální a ne nutně dobré. S Francouzskou revolucí začal celý svět naráz pokládat politickou změnu za věc normální a ustavičnou. Potom tu byla myšlenka suverenity lidu. Předtím se suverenita vztahovala k osobě krále. Podle mne spojení témat normality změny jako takové a téma suverenity lidu je potenciálně hluboce revoluční. Odtud otázka, kterou si kladou vládnoucí: jak zabránit těmto revolučním potencialitám, aby se uskutečnily? Jak neutralizovat výbušnou nálož společenské dynamiky?“

V závěru Wallerstein dostal otázku, zda vzhledem k tomu, že grosso modo jsou dějiny Evropy, Číny, Indie, Afriky svým způsobem rovnocenné, nemůže být pokládán za hrozného europocentristu. Odpověděl: „Dějiny, jež předcházejí 16. století, jsou dějinami vzestupu a rozpadu různých světoříší, jež nepřetrvaly. Nevysvětluji to, co se stalo v Evropě v 16. století, Athénami nebo starou Judeou, ale vycházím z toho, co se stalo tehdy. Chcete-li říci, že v 16. století byla Evropa ve srovnání s tím, co se dělo v Číně nebo v Indii, ubohou figurou, nejsem proti. Za jinak stejných okolností zanechaly některé světoříše více stop než jiné. Jde-li o reakci na myšlenku logiky západní dominace, jež sahá dva tisíce let zpět, souhlasím také. Ve vysvětlení, jež podávám, je původ kapitalistického světohospodářství téměř náhodný. Což nebrání tomu, že toto světohospodářství změnilo svět. To je vše, co říkám, a na tom trvám.“

Štěpán Steiger (1922) je novinář a překladatel.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Štěpán Steiger

Wallersteinův světosystém

1848-1968

Co je „světo-“

Jádro a periferie

Výhody monopolu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu