Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Dnešní podoba maďarského volebního systému je výsledkem jednání mezi komunisty a režimní opozicí v období tranzice. Pro pochopení jeho fungování je zcela jistě přínosná znalost toho, proč a jak tento volební systém vznikl. Znalost jednání o podobě volebního systému umožňuje sledovat strategie jednotlivých aktérů demokratické tranzice a vnímat, za jak silné aktéry se považovali. Maďarská jednání jsou zajímavá i proto, že právě na stanoviscích o finální podobě volebního systému je možné vidět proměny vnímání vlastního postavení ve společnosti jednotlivými aktéry transformace.
Maďarská jednání se v mnohém inspirovala u polského kulatého stolu, na který bezprostředně navazovala. Oba případy se nicméně významně liší. Zatímco polská jednání bývají označována jako jednání režimu s opozicí u kulatého stolu, maďarské rozhovory probíhaly jako jednání režimu s (opozičním) kulatým stolem, který spojoval tehdy nejvýznamnější opoziční strany a skupiny. Fakticky tak nejprve probíhala jednání o konkrétních tématech mezi opozičními skupinami a historickými opozičními stranami u tzv. kulatého opozičního stolu. Poté, co zde byl dosažen kompromis, probíhala jednání na dané téma s představiteli moci v rámci tzv. celostátního kulatého stolu. Klíčovým rysem opozičního kulatého stolu bylo pravidlo jednomyslnosti – všechny strany opozičního kulatého stolu se dohodly, že zde musí být všechna rozhodnutí jednomyslně schválena, ještě než budou projednávána u kulatého stolu celostátního. Toto pravidlo mělo zajistit jednotný postup opozice v jednáních s Maďarskou socialistickou dělnickou stranou (MSDS).
Další rozdíl spočívá v tom, jak jednací stůl vypadal. Maďarský stůl byl trojstranný: na jedné straně seděli představitelé komunistické moci, na druhé straně historické i nově vzniklé opoziční strany, na třetí straně stolu pak představitelé společenských organizací Vlastenecké lidové fronty, tedy satelitních organizací starého režimu (typu odborů, mládežnické či ženské organizace, svazu odbojářů a antifašistů apod.). Veškerá jednání pak měl moderovat tehdejší předseda parlamentu Matyasz Szürös, jemuž připadla čtvrtá strana stolu. Podíváme-li se ale na faktickou podobu jednání, šlo o dvoustranná jednání mezi MSDS na straně jedné a opozicí – původní i novou – na straně druhé. Z toho je zřejmý další rozdíl oproti Polsku, ale i Československu: v Maďarsku předcházel pluralismus stranického systému samotnému přechodu k demokracii.
Jistou dobu (zhruba od poloviny února do května roku 1989) před začátkem maďarských jednání se opozice dohadovala se starou mocí právě o podobě jednacího stolu. Opozice zpočátku požadovala bilaterální jednání, tedy dvoustranný stůl (tento požadavek se objevuje v otevřeném dopise adresovaném MSDS z 30. května 1989), kdy by na každé straně seděli zástupci jednoho z táborů. Nakonec (10. června 1989) došlo k uzavření dohody o trojhranné podobě stolu.
Maďarská jednání probíhala od 13. června do 18. září 1989, kdy byla podepsána výsledná dohoda. Vláda sice vyzvala opozici k jednání u kulatého stolu již na začátku jara 1989, opozice prozatím takovou možnost odmítla s poukazem na to, že generální tajemník MSDS Grósz vyhlásil, že svobodné volby se mohou konat nejdříve za šest let. Záhy ovšem předsednictvo komunistické strany toto stanovisko přehodnotilo a nechalo se slyšet, že předčasné volby by se mohly konat již v listopadu či prosinci roku 1990. V průběhu roku 1989 došlo ještě několikrát k úpravě termínu konání prvních svobodných voleb – na počátku září doporučil výkonný výbor MSDS ústřednímu výboru strany zvážit konání svobodných voleb již v červnu 1990, aby byl nakonec termín prvních svobodných voleb stanoven již na březen roku 1990.
Podobně jako v Polsku tedy i v Maďarsku iniciovali jednání u celostátního kulatého stolu komunisté. V maďarské vládnoucí straně však již v tuto dobu převládal reformní duch. Již v únoru 1989 strana deklarovala ochotu k poklidnému přechodu k systému pluralitní volené demokracie a stranickému pluralismu, kterým již dále není možné klást efektivně překážky. Takový krok byl ovšem prozatím prosazen navzdory textu ústavy, protože ústavně kodifikovaná vláda jedné strany byla v Maďarsku odstraněna teprve ústavní novelou vyhlášenou k 23. říjnu 1989. Tedy o více než o půl roku později. V květnu 1989 pak MSDS přijala nový program, kterým se přihlásila k pokrokovým demokratickým silám. To vše ulehčovalo pozdější jednání s opozicí.
Demokratizace MSDS byla završena na jejím mimořádném čtrnáctém sjezdu (konaném ve dnech 6. až 10. října 1989), tedy v době, kdy straně reálně hrozilo rozštěpení. Krátce po začátku sjezdu byla strana k 7. říjnu 1989 rozpuštěna a ustavena strana nová, nazvaná Maďarská socialistická strana. Nicméně 17. a 18. prosince 1989 uspořádalo bývalé konzervativní křídlo MSDS, které nesouhlasilo s rozpuštěním strany a v jehož čele stál Karolyi Grósz, vlastní čtrnáctý sjezd MSDS, čímž byla obnovena existence komunistické strany (sjezd byl pojat jako pokračování XIV. sjezdu z podzimu téhož roku). Předsedou znovuobnovené strany byl zvolen Gyula Thürmer. V prvních svobodných parlamentních volbách konaných v roce 1990 však komunisté získali pouhých 3,7 procenta hlasů, nepřekonali tak čtyřprocentní uzavírací klauzuli a nezískali zastoupení na parlamentní půdě. Ani později nehrála (staronová) komunistická strana výraznější roli na maďarské politické scéně, což se nezměnilo ani po jejím přejmenovaní na Dělnickou stranu v roce 1993.
Jednání o podobě nového volebního systému pro svobodné volby byla od počátku velmi problematická. Oba tábory se výrazně lišily ve svých představách. Spory byly vedeny nejen mezi oběma tábory, ale i v rámci opozičního kulatého stolu.
Stávající vláda na sklonku jara navrhla (oficiálně návrh představila 5. června, avšak politbyro se na něm dohodlo již na zasedání 26. května) jako výchozí bod pro jednání koncept, podle něhož se mělo volit tři sta poslanců v jednomandátových volebních obvodech, dalších padesát poslaneckých křesel pak mělo být obsazováno z celostátní volební listiny – za užití součtu zbytkových hlasů z jednotlivých volebních obvodů, tedy hlasů, které nevedly k obsazení žádného mandátu. Vládou předložená podoba volebního systému, i když v modifikované podobě, přebírala nastavení volebního systému užívaného v Maďarsku od volební reformy z roku 1983.
Jak již bylo naznačeno, opoziční kulatý stůl byl dlouho v otázce podoby volebního systému vnitřně rozdělen. Historické opoziční strany navrhovaly návrat k čistě proporčnímu volebnímu systému užívanému v letech 1945 a 1947 (v roce 1945 umožnil tento volební design zvítězit Nezávislé malorolnické straně v prvních poválečných parlamentních volbách, a to dokonce s nadpoloviční většinou hlasů). Podobně mladí demokraté obhajovali čistě poměrný listinný systém, protože se obávali, že jejich reputace radikální strany mladých by mohla při aplikaci jednomandátových volebních obvodů oslabit vyhlídky na úspěch. Naproti tomu svobodní demokraté obhajovali vládní návrh dvoukolového systému s jednomandátovými obvody s uzavřeným druhým kolem (do případného druhého kola vstupují dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního) pro tři čtvrtiny mandátů a listinný poměrný systém pro zbylou čtvrtinu křesel. Důvodem tohoto přístupu byla představa svobodných demokratů, že takový volební systém by jednak bránil atomizaci parlamentu, jednak by představoval způsob, jak porazit vládní stranu – prostřednictvím sjednoceného postupu opozičních stran v případném druhém kole většinové složky voleb. Současně se ale v tomto návrhu projevuje i jejich strategická úvaha. Jak připomíná například John W. Schiemann, svobodní demokraté se obávali, že jejich strana nedisponuje natolik přitažlivou „značkou“ jako historické strany, pročež personální charakter jednomandátových volebních obvodů měl vyrovnávat případnou slabost v otázce stranické značky.
Na tehdy nejsilnější maďarské opoziční straně, Maďarském demokratickém fóru (MDF), se pak asi nejsilněji projevovala nejistota o vlastní reálné síle a voličské podpoře. U MDF tak nebylo možné vysledovat nějakou výraznou preferenci ve prospěch nějakého volebního designu. Nicméně možná právě tato nerozhodnost (a tedy nestrannost) MDF nakonec umožnila nalézt kompromis v rámci opozičního kulatého stolu.
Předseda MDF József Antall 10. června navrhl, ať opoziční stůl prosazuje při jednáních se zástupci starého režimu smíšený volební systém. Na tom se strany opozičního kulatého stolu také posléze shodly, ačkoli přes tento kompromis mezi nimi nadále určitou dobu zůstávala v otázce volebního designu propast. Historické opoziční strany byly ochotny na tento kompromis přistoupit pouze tehdy, bude-li poměrná složka zastoupena alespoň ze dvou třetin. Konkrétně malorolnická strana navrhovala kompromis, aby se třetina mandátů obsazovala většinově v jednomandátových obvodech a dvě třetiny proporčně z kandidátních listin. Naopak svobodní demokraté požadovali, aby poměrná složka rozdělovala méně než polovinu mandátů. Nakonec ale strany opozičního kulatého stolu našly 25. července 1989 společnou řeč a při jednání se starou mocí preferovaly smíšený volební systém. Opoziční stůl navrhl poměr padesát procent z celkového počtu rozdělovaných mandátů rozdělovat poměrně a padesát procent většinově.
MSDS nejprve takový návrh odmítla, aby posléze v polovině srpna stanovisko přehodnotila a na návrh opozice přistoupila. Významnou roli v tomto obratu zcela nepochybně sehrála volební zkušenost z léta roku 1989. Dvaadvacátého července a pátého srpna se konaly doplňovací parlamentní volby pořádané podle starého volebního systému – dvoukolového absolutně většinového volebního systému s uzavřeným druhým kolem, ve kterých utrpěl starý režim porážku. Současně nezávislé výzkumy veřejného mínění, zveřejněné 11. srpna 1989, ukazovaly na rostoucí podporu pro opoziční strany, zatímco MSDS výrazně za partnery od celostátního kulatého stolu zaostávala. Výzkum navíc ukázal další znepokojivou okolnost pro vládnoucí stranu: osmatřicet procent členů MSDS v průzkumu uvedlo, že nebude volit nikoho nebo bude volit kandidáta MDF.
Vládnoucí strana sice přistoupila na variantu smíšeného systému, nehodlala se ovšem vzdát myšlenky na celostátní listinu jako jeden z elementů poměrné složky kompromisního smíšeného systému. Od poloviny srpna navíc považovala celostátní listinu za jakousi pojistku pro své politické přežití. S návrhem takového tříúrovňového designu volebního systému opoziční kulatý stůl neměl problém a na tento návrh na konci srpna 1989 přistoupil.
Ale ani po dosažení kompromisu o základní podobě volebního systému nebyla jednání zdaleka u konce. První konfliktní otázkou se stal počet mandátů rozdělovaných v jednotlivých úrovních. Výchozím předpokladem, navrženým 25. srpna 1989 MSDS, bylo rozdělovat sto padesát mandátů většinově, sto padesát proporčně a padesát z celostátní listiny. Po několika dnech jednání ale opozice tento poměr revidovala a navrhla rozdělovat sto padesát dva mandátů většinově, sto padesát dva proporčně a sedmdesát šest mandátů z celostátní listiny. MSDS souhlasila s počtem mandátů pro většinovou i poměrnou složku, avšak navrhla snížit počet mandátů udělovaných z celostátní listiny o šest na sedmdesát. Na tuto modifikaci opozice bez problémů přistoupila. Zdálo se, že problém přikázání mandátů mezi jednotlivé úrovně je uspokojivě vyřešen, čemuž nasvědčovalo i schválení navržené podoby u celostátního kulatého stolu 6. září 1989.
Do hry ovšem nečekaně vstoupil parlament, který odmítl navržený poměr mandátů mezi jednotlivými složkami. Během svého jednání legislativci předložili přes deset konkrétních návrhů zvyšujících počet jednomandátových volebních obvodů – od nejradikálnější varianty se třemi sty padesáti jednomandátovými volebními obvody a žádným poměrně voleným poslancem až po umírněný návrh se sto dvaasedmdesáti jednomandátovými volebními obvody, přičemž takové zvýšení mělo jít na úkor mandátů na celostátní listině.
Tím byla znovuotevřena debata v rámci celostátního kulatého stolu. Zde bylo nicméně poměrně záhy dosaženo shody – počet mandátů udělovaných z celostátní listiny byl snížen o dvanáct, naopak počet mandátů alokovaných v jednomandátových volebních obvodech byl zvýšen o dvacet čtyři. Parlament pak tuto dohodu přijal a uzákonil. Karen Dawisha a Stephen Deets tento postup zhodnotili tak, že se maďarští komunisté ještě na poslední chvíli pokusili zvýšit počet mandátů rozdělovaných podle většinové logiky v jednomandátových volebních obvodech na maximum.
Další třecí plochou se stala otázka, z jakých hlasů se budou rozdělovat mandáty na celostátní úrovni. Strany se shodly na tom, že půjde o zbytkové hlasy, které nevedly k obsazení mandátů. MSDS navrhovala, aby šlo o hlasy z většinové části, konkrétně jejího druhého kola. Oproti tomu stál požadavek opozice, aby se pracovalo se zbytkovými hlasy z poměrné složky. Padl kompromisní návrh, aby se tedy na celostátní listinnou úroveň převáděly hlasy jak z poměrné, tak z nominální složky. Na to opozice přistoupila s podmínkou, že se budou převádět zbytkové hlasy z prvního kola většinové složky. Představitelé staré moci ovšem trvali na požadavku, aby šlo o mandáty z druhého kola většinové složky. Řešení této otázky se nakonec stalo součástí výměnného obchodu – MSDS ustoupila a souhlasila s tím, že půjde o zbytkové hlasy z prvního kola většinové složky a o zbytkové hlasy z poměrné složky, opozice výměnou za to přistoupila na požadavek vlády, aby se ve většinové složce aplikovalo otevřené druhé kolo (s nejméně třemi kandidáty). Bez zajímavosti jistě není, že v první polovině jednání MSDS obhajovala uzavřené druhé kolo, avšak na sklonku července náhle otočila a začala podporovat aplikaci otevřeného druhého kola. MSDS tak chtěla těžit ze zřetelné roztříštěnosti opozice.
Otázka volební klauzule nepřinesla výraznější spor – nakonec bylo bez výraznějších sporů dosaženo kompromisu v podobě čtyřprocentní celostátní klauzule. Podobně se u celostátního kulatého stolu nevedla žádná významnější diskuse o charakteru kandidátních listin. U opozičního kulatého stolu sice mladí demokraté navrhli možnost udělovat přednostní hlasy na stranických kandidátních listinách, taková varianta byla nicméně záhy jejich partnery rezolutně zamítnuta. Poté již nikdo neuvažoval o variantě umožnit preferenční hlasování, pročež byly bez jakékoli diskuse přijaty přísně vázané kandidátní listiny. Vzhledem ke skutečnosti, že většinová úroveň volebního systému obsazuje mandáty nominálně (jednotlivým kandidátům), není tento postup nepochopitelný. Své preference má volič právo vyjádřit v jednomandátových volebních obvodech, navíc mechanismus preferenčního hlasování by mohl již tak komplexní volební systém ještě ztížit.
Neshody naopak vypukly v otázce možnosti vícečetné kandidatury jednotlivých kandidátů. Historické opoziční strany navrhly, aby kromě kandidatury ve všech úrovních bylo každému kandidátovi umožněno kandidovat i ve více volebních obvodech v poměrné části volebního systému. To bylo ale pro tehdejší moc nepřijatelné, pročež opozice přišla s návrhem kandidatury nanejvýš ve dvou volebních obvodech v poměrné části volebního systému. To MSDS přijala. I v tomto případě ale do výsledného kompromisu zasáhl parlament, který tento návrh odmítl a uzákonil možnost kandidovat jednomu kandidátovi ve všech třech úrovních, ale vždy pouze v jediném jednomandátovém volebním obvodě ve většinové části a v jediném vícemandátovém volebním obvodě v poměrné části voleb.
Maďarský tzv. supersmíšený volební systém (přijatý parlamentem 20. srpna 1989 jako zákon č. XXXIV z roku 1989) se tedy fakticky odehrává ve třech složkách – nominální (neboli většinové), poměrné a tzv. kompenzační. Voliči disponují dvěma hlasy a kandidáti mohou kandidovat v nominální, proporční i tzv. kompenzační části voleb (v poměrné a tzv. kompenzační části voleb mohou nicméně kandidovat pouze v rámci stranických kandidátních listin, zatímco nominální složka umožňuje kandidaturu nezávislých kandidátů). Celkový počet tří set osmdesáti šesti mandátů se rozdělí mezi jednotlivé složky volebního systému (viz níže).
Nominální složka, v níž se obsazuje sto sedmdesát šest mandátů (tj. 45,6 procenta z celkového počtu mandátů), zdědila (s malou modifikací v charakteru druhého kola) podobu volebního systému z období nedemokratického režimu, a rozděluje tak mandáty mezi jednotlivé kandidáty prostřednictvím dvoukolového absolutně většinového systému s otevřeným druhým kolem. Ke zvolení v prvním kole se vyžaduje zisk nadpoloviční většiny odevzdaných platných hlasů, pokud žádný kandidát na takový počet hlasů nedosáhne, koná se druhé kolo. Do případného druhého kola, které se koná o dva nebo tři týdny později, postupují všichni kandidáti, kteří získali v prvním kole více než patnáct procent hlasů, nejméně se však vyžaduje soutěž tří kandidátů ve druhém kole. V případném druhém kole je pak zvolen ten kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů. Pro první kolo platí rovněž podmínka minimálně padesátiprocentní volební účasti ve volebním obvodě. Není-li tato podmínka naplněna, koná se kolo druhé, do kterého postupují všichni kandidáti, kteří se zúčastnili kola prvního. Ve druhém kole se pak vyžaduje již pouze pětadvacetiprocentní volební účast. Ačkoli nominální složka de iure umožňuje získat mandát i nezávislým kandidátům, voliči se převážně rozhodují podle svých stranických preferencí, zatímco nezávislí kandidáti získávají mandát jen zřídka (v prvních svobodných volbách 1990 se tak do maďarského parlamentu dostalo pouze šest kandidátů, kteří kandidovali jako nezávislí).
Proporční složka rozděluje celkem sto dvaapadesát mandátů (tedy 39,4 procenta z celkového počtu křesel) ve dvaceti vícemandátových obvodech (tzv. župách), pouze Budapešť představuje volební obvod s osmadvaceti mandáty. Dvacet volebních obvodů prosadila do volební legislativy opozice, zatímco MSDS usilovala o jediný, celostátní volební obvod. Kandidáti jsou vybírání ze stranických kandidátních listin, které mají charakter přísně vázaných kandidátních listin (volič přiděluje svůj hlas pouze konkrétní stranické listině, nemůže ovšem vybrat konkrétního kandidáta či konkrétní kandidáty z listiny, které preferuje jako své parlamentní zástupce). Pro první svobodné volby byla stanovena čtyřprocentní celostátní uzavírací klauzule z celkového počtu odevzdaných platných hlasů pro postup politických stran do procesu přerozdělování mandátů v poměrné části voleb, dnes se užívá klauzule pětiprocentní. Mandáty se rozdělují pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty. V maďarské volební legislativě se užívá v modifikované podobě, kdy stranická kandidátní listina má v každém volebním obvodu nárok na svůj poslední mandát i tehdy, dosáhne-li zbytek po dělení volebním číslem alespoň dvou třetinové hodnoty této kvóty ve volebním obvodu. Vzhledem k aplikaci Hagenbach-Bischoffovy kvóty, i když v modifikované podobě, se nepodaří rozdělit všech sto dvaapadesát mandátů přikázaných poměrné části voleb a nerozdělené mandáty se převádějí do tzv. kompenzační složky. Zajímavé je zdůvodnění výběru Hagenbach-Bischoffovy kvóty jedním z hlavních architektů maďarského volebního systému Zóltanem Tóthem, které uvádějí John W. Schiemann a Kenneth Benoit. Podle Tótha byla v knihovně maďarského ministerstva vnitra všeho všudy jedna jediná kniha zabývající se volebními systémy, přičemž v této knize byla jako jediná volební kvóta popsána právě Hagenbach-Bischoffova kvóta, pročež padla volba právě na ní.
Tzv. kompenzační složka rozděluje zbývajících padesát osm mandátů (tj. patnáct procent z celkového počtu křesel) a navíc mandáty nerozdělené v proporční složce volebního systému. Fakticky je tedy počet mandátů rozdělovaných v kompenzační složce vyšší (ve volbách v roce 1990 se tak v kompenzační složce rozdělovalo celkem devadesát mandátů). Pro dodatečné mandáty se sestavuje celostátní listina a do skrutinia postupovaly při zpracovávání výsledků voleb v roce 1990 všechny politické strany, které v proporční části volby překonaly čtyřprocentní klauzuli (dnes opět platí pětiprocentní klauzule). Alokace mandátů se provádí pomocí D´Hondtova dělitele, a to ze součtu všech nevyužitých hlasů (které nevedly k obsazení mandátu) z poměrné části voleb a prvního kola nominální složky. Bez ohledu na zisk počtu hlasů volební zákon garantoval osm mandátů pro zástupce menšin.
Parlamentní volby konané v březnu roku 1990 pak ukáží, že změna postoje MSDS byla – z jejího pohledu – rozumným vyhodnocením situace. Socialistická strana totiž v prvních svobodných volbách získala v nominální složce jediný přímý mandát a za celkový zisk třiatřiceti mandátů tak vděčila zejména proporční složce. Naopak MDF vděčilo nominální složce za výrazný nadproporční bonus (v poměrné složce MDF získalo 24,3 procenta hlasů, ale mohlo se těšit z celkového zisku 42,49 procent mandátů).
Velký spor u celostátního kulatého stolu vyvolala otázka volby prezidenta. Funkce prezidenta republiky byla v rámci institucionálních změn vytvořena v březnu 1989. Do té doby namísto úřadu prezidenta, podobně jako v Polsku, působil kolektivní orgán, zvaný prezidiální rada státu. Neuspokojivost úřadu kolektivní hlavy státu se nicméně projevuje již v návrhu radikálních reformátorů z roku 1987, kteří mj. navrhli rozpuštění prezidiální rady a její nahrazení přímo voleným prezidentem. Prezident republiky měl být zvolen ještě v průběhu roku 1989, tedy ještě před uspořádáním prvních svobodných parlamentních voleb. V polovině září roku 1989 bylo dohodnuto, že prezidiální rada státu odstoupí poté, co změny Ústavy nabudou účinnosti, a že funkci hlavy státu bude do zvolení nového prezidenta vykonávat předseda parlamentu.
Hlavním tématem diskuse o prezidentské volbě se zdálo být, zda opozice akceptuje reformního komunistu Imreho Poszgaye do prezidentského úřadu. Zvolení prezidenta oddaným parlamentem bylo ovšem nepřijatelné pro svobodné demokraty, mladé demokraty i nezávislé odbory, kteří v takovém případě odmítali podepsat výslednou dohodu. Současně si sami socialisté uvědomovali, že volba prezidenta starým parlamentem sice s nejvyšší pravděpodobností zajistí zvolení Poszgaye, mohla by ovšem výrazně utrpět legitimita prezidentského úřadu. Zástupci starého režimu tedy v září 1989 nabídli možnost přímé volby prezidenta, protože věřili, že i tak má jejich kandidát na úřad prezidenta Imre Poszgay šanci vyhrát (díky své popularitě a viditelnosti). Taková varianta navíc zajišťovala pro zvoleného prezidenta výrazně vyšší míru legitimity. Zde nebyla opozice schopna dosáhnout vnitřní shody. Nejméně tři opoziční strany podporovaly přímou prezidentskou volbu konanou ještě před konáním svobodných parlamentních voleb. Svobodní demokraté ovšem prosadili předložení otázky o volbě prezidenta všelidovému referendu, které těsnou většinou možnost všelidové prezidentské volby odmítlo.
V referendu však ve skutečnosti nebyla položena otázka, zda si lid přeje volit prezidenta přímo, nýbrž otázka, jestli si přeje, aby byl prezident zvolen až po zvolení nového parlamentu. Svobodní demokraté (mimo jiné) naléhali, aby se o prezidentovi rozhodovalo až po parlamentních volbách, proto, že prezidentský úřad může být nabídnut komunistům během případných vyjednávání. Souhlasný postoj většiny veřejnosti s odložením prezidentské volby až do doby po zvolení parlamentu současně znamenal odmítnutí všelidové prezidentské volby. Podle dřívější dohody u celostátního kulatého stolu totiž platilo pravidlo, že přímá volba prezidenta je vyhrazena jen pro konkrétní přechodné časové období, přičemž přechodné období mělo skončit se zvolením nového parlamentu.
K referendu 26. listopadu 1989 se dostavilo zhruba padesát osm procent z celkového počtu registrovaných voličů, přičemž 50,07 procenta (což v absolutních číslech představovalo převahu 6101 hlasů) se vyslovilo pro volbu prezidenta až po svobodných parlamentních volbách, naplánovaných na 25. března 1990. Současně tak bylo schváleno, že volba prezidenta zůstává i nadále v pravomoci maďarského parlamentu. Listopadové referendum, jehož součástí byly ještě tři další otázky (rozpuštění Dělnických milicí, majetek MSDS a působení jejích organizací na pracovištích), představuje definitivní konec jednotného postupu opozičního politického tábora. Pozdější – socialisty vyvolané – referendum o zavedení přímé volby prezidenta nebylo úspěšné, a sice proto, že účast v referendu nepřesáhla hranici padesáti procent, a tak výsledek referenda nemohl být uznán za platný.
Jakub Charvát (1985) je studentem na Ústavu politologie FF UK v Praze. Zaměřuje se na problematiku voleb a volebních systémů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
