Byla to má třetí návštěva tohoto ostrova. Mnozí přátelé, u nás i tam, se zvědavě ptali, kam se to hrnu, co mě to tam táhne, proč cestovat celý den a noc někam, když třeba na Templu či v Jeseníkách je také krásně, o penězích nemluvě. Odpovídal jsem neurčitě, jako že pro lepší osvětu a pochopení světa, ale moc přesvědčivé to nebylo. Mohl bych také říci, že jsem našel neobyčejně výhodný spoj, přes jihokorejský Soul, že jedu v září, kdy očekávám alespoň trochu chladnější dny, méně turistů a příznivější ceny než v létě. Moje taiwanská přítelkyně by mi ale v rámci diskuse tyto námitky vyvrátila, soudíc, že horké klima je tam i v září, ceny že jsou díky celosvětové hospodářské krizi vyšší než minulý rok a Taiwanců samotných je na ulicích, v metru a vůbec všude kolem tolik, že se nějaký úbytek turistů v těch milionech ani nepozná. Měla by samozřejmě pravdu. A přece; vrátil jsem se odtamtud v mnohem lepší pohodě, než jsem byl před odjezdem, a když se mě taiwanský imigrační úředník ptal, jak se mi v jeho zemi líbilo, odpověděl jsem, že nebýt tajfunů a zemětřesení, měli by se mnou problém, protože bych u nich žádal o azyl.
*
Čtenáři nechť mi laskavě prominou, že se pouštím na tenký led. Vždyť politika je u nás takřka neslušné slovo. Pokusím se být stručný, neubráním se však srovnání obou zemí. Obě přešly od diktatury k demokracii, byť u nich postupně, bez nějaké sametové revoluce. Možná i proto, když v roce 2000 padla v demokratických volbách po 54 letech dosavadní vláda jedné strany, Kuomintang (KTM), a k moci se dostala Demokratická pokroková strana (DPP), proběhlo předání moci bez jakýchkoliv otřesů. V čele státu se ocitl prezident Chen, známý svým nekompromisním jednáním vůči pevninské Číně. V roce 2004 byl znovu zvolen, tentokrát jen těsnou většinou a za poněkud podivných okolností (pokus o atentát na něj a viceprezidenta den před volbami; oba byli lehce zraněni). Jeho druhé volební období bylo poznamenáno skandály a korupcí, což zní asi našinci velice povědomě. Na rozdíl od nás jsou ale politici na Taiwanu obdařeni imunitou jen po dobu trvání funkce. V roce 2008 nemohl být dle ústavy Chen zvolen potřetí. Volby vyhrála opět strana KTM s prezidentem Ma. Ten zmírnil napětí s pevninskou Čínou především v ekonomické oblasti, což většina obyvatel ostrova přivítala, neboť zvlášť v době ekonomické krize je hospodářská spolupráce s Čínou poznanou nutností.
Ale zpět Chenovi a jeho manželce Wu. Hned 1. listopadu 2008 byli zatčeni, stejně jako jejich syn a snacha, na základě podezření z praní špinavých peněz ve Švýcarsku, přijímání úplatků a nehospodárném zacházení se státní kasou. Nu a v době mého pobytu na Taiwanu, 11. září 2009, byli prezident a jeho žena odsouzeni na doživotí, jejich syn dostal za účast na praní špinavých peněz dva a půl roku a jeho žena rok a osm měsíců. Soud dospěl k tak přísnému rozsudku na základě prokázané viny a také, že jako čelný představitel národa a právník v jedné osobě selhal při dodržování zákona.
A to vy si u vás při volbách nemůžete vybrat stranu, která se chová čestněji? zeptala se mě přítelkyně.
*
Tajfuny a zemětřesení jsou častým jevem na ostrově.
Kdes byl včera kolem jedenácté dopoledne? zeptala se mě Suzan. Nevím. Ve městě. Proč? – Ty sis nevšiml, že bylo zemětřesení? – Fakt? A mně se nic neřekne!
Z tajfunů mám strach. V období červen – září jich navštíví Taiwan v průměru třináct. Loni jsem zažil dva, pokaždé jsem byl zašitý v hotelu, a co se děje venku, jsem sledoval jen přes televizní obrazovku. Ale nejhorší tajfun za padesát let přišel na ostrov letos 8. srpna a dodnes se z něj obyvatelé jižní části, která byla zasažena nejvíce, nemohou vzpamatovat. Morakot, česky Smaragd, jak se tajfun jmenoval, přinesl smrt 600 lidem a dalších sedmdesát zanechal nezvěstných. Již předtím bylo evakuováno 9100 obyvatel z oblastí považovaných za rizikové, čímž se pravděpodobně uchránilo před smrtí nejméně tisíc lidí.
I tak však mělo být evakuováno více lidí, než bylo. Tak např. ve vesnici Siaolin v kraji Kaohsiung zahynulo pod sesuvy půdy následkem prudkých dešťů více než 400 lidí. Však také premiér vlády a pět ministrů odstoupilo.
Mě osobně nejvíc zasáhlo zničení úzkokolejné trati v pohoří Alishan. Taiwan chtěl tuto turistickou atrakci zařadit do soutěže o sedm divů světa. Dnes už neexistuje. Na několika místech byly koleje podemlety vodou a trať nenávratně zničena. Uvažuje se do budoucna, že by na takových místech museli pasažéři z vlaku vystoupit a přestoupit na lanovku. Tuto trať kdysi postavili Japonci, kteří ji používali ke svozu dřeva. Alpský vláček vyráží z města Chiayi v nadmořské výšce 30 m a během třech a půl hodiny (71 km) dosáhne výše 2274 m. Vegetace se vám během cesty mění před očima, z tropické na mírnou a závěrem alpskou. Během budování trati zjistil jeden z inženýrů, že hora Daatashan, která stojí v cestě, nemůže být zdolána ani tunely, ani spirálovitým vedením trati. Vymyslel tedy bezprecedentní řešení Z: lokomotiva šplhá na svah postupným posunem dopředu a dozadu na každé z obou nohou písmene Z.
Těchto zvratných oblouků je použito 4 x, a to ve výšce od 1872 m do 2274 m. Pardon, milí čtenáři, tak to všechno už není, pouze bylo. Jsem rád, že jsem to mohl zažít alespoň při své první návštěvě Taiwanu v roce 2007.
*
Číňané mají s angličtinou velké problémy, ne menší než já s čínštinou. Co mne se týče, vzdal jsem se již předem jakýchkoliv pokusů proniknout blíže do jazyka mandarín, a to ještě toto druhu, jaký se používá na Taiwanu. Umím tak leda ahoj, sbohem a děkuji, a to si ještě možná namlouvám. Co se písma týče, platí totéž, nicméně zjistil jsem s úžasem, že to vlastně může být jednoduché. Jel jsem jednou místní lokálkou do městečka Houli. Abych nezapomněl: ty vlaky tam nemají strojvedoucího, můžete se klidně dívat předním oknem na trať, nu a poněvadž je vyloučen lidský faktor, jezdí přesně na vteřinu. Při čekání na vlak jsem se koukal na jízdenku psanou čínsky a srovnával ty obrázky s názvem stanice přede mnou. I našel jsem podobnosti, jakási chaloupka opřena o jednu nožičku, to bude to Houli, říkal jsem si. Jel jsem ten den na kole dost daleko od onoho městečka a při návratu zpět jsem se musel řídit rozcestníky, psanými v čínštině. Na jednom jsem rozeznal tu chaloupku s nožičkou a rozhodl se, že se toho budu držet. A vskutku, zanedlouho jsem se ocitl opět v Houli.
Jestliže v hlavním městě Taipei najdete ještě dost lidí ovládajících angličtinu, na venkově je to katastrofa. Na druhé straně to ale více než vyváží pohostinnost, ochota a zvídavost lidí, kteří by pro turistu ze vzdálené země učinili vše. Někdy mi to připadalo, že jsem Američan navštěvující český venkov v dobách socialismu, snad jen s tou výjimkou, že nikdo po mně nechtěl bony či jiné výhody pro sebe. Někdy ale jazykové a i myšlenkové rozdíly přinášejí drobná nedorozumění.
*
Stalo se loni na hotelu ve městě Tainan. Onoho večera jsem se znepokojením sledoval červený chuchvalec na obrazovce při předpovědi počasí. Značil tajfun, který se nezadržitelně blížil k Taiwanu. Byl jsem dost daleko od svého zázemí v Taipei a nebyl jsem si jist, co takový tajfun udělá s vlakem, ve kterém pravděpodobně budu během prvního nárazu. Oblékl jsem se tedy a šel se zeptat dolů na recepci. Byla to domluva rukama nohama, hovořil jsem o televizi, velké vodě apod. Nevyrozuměl jsem z odpovědi nic. Vrátil jsem se zpět na pokoj a přepnul na sportovní kanál. O chvilku později se ozvalo zaklepání na dveře a vešla s hlubokou úklonou slečna z recepce. Do ledničky mi vložila tři velké PET lahve s vodou a na televizi mi nastavila americkou stanici CNN. S úklonou se pak odporoučela.
Tak znovu: co to je, co člověka přiměje, aby nechal toho, co tu je, a jel někam hodně daleko? Je to láska nebo naděje?
Na ostrově Formosa mají takové reklamní heslo: Tour Taiwan and Touch Your Heart, něco jako Cestuj Taiwanem a on se dotkne tvého srdce. Nikdy jsem nevěřil reklamním trikům a podobnými slogany jsem pohrdal. Pro jednou si musím přiznat, že mě reklama dostala.
Miroslav Klučka (1946) je středoškolský profesor angličtiny a španělštiny.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.