Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 5 > Miroslav Klučka: Taiwan 09

Miroslav Klučka

Taiwan 09

Byla to má třetí návštěva tohoto ostrova. Mnozí přátelé, u nás i tam, se zvědavě ptali, kam se to hrnu, co mě to tam táhne, proč cestovat celý den a noc někam, když třeba na Templu či v Jeseníkách je také krásně, o penězích nemluvě. Odpovídal jsem neurčitě, jako že pro lepší osvětu a pochopení světa, ale moc přesvědčivé to nebylo. Mohl bych také říci, že jsem našel neobyčejně výhodný spoj, přes jihokorejský Soul, že jedu v září, kdy očekávám alespoň trochu chladnější dny, méně turistů a příznivější ceny než v létě. Moje taiwanská přítelkyně by mi ale v rámci diskuse tyto námitky vyvrátila, soudíc, že horké klima je tam i v září, ceny že jsou díky celosvětové hospodářské krizi vyšší než minulý rok a Taiwanců samotných je na ulicích, v metru a vůbec všude kolem tolik, že se nějaký úbytek turistů v těch milionech ani nepozná. Měla by samozřejmě pravdu. A přece; vrátil jsem se odtamtud v mnohem lepší pohodě, než jsem byl před odjezdem, a když se mě taiwanský imigrační úředník ptal, jak se mi v jeho zemi líbilo, odpověděl jsem, že nebýt tajfunů a zemětřesení, měli by se mnou problém, protože bych u nich žádal o azyl.

*

Čtenáři nechť mi laskavě prominou, že se pouštím na tenký led. Vždyť politika je u nás takřka neslušné slovo. Pokusím se být stručný, neubráním se však srovnání obou zemí. Obě přešly od diktatury k demokracii, byť u nich postupně, bez nějaké sametové revoluce. Možná i proto, když v roce 2000 padla v demokratických volbách po 54 letech dosavadní vláda jedné strany, Kuomintang (KTM), a k moci se dostala Demokratická pokroková strana (DPP), proběhlo předání moci bez jakýchkoliv otřesů. V čele státu se ocitl prezident Chen, známý svým nekompromisním jednáním vůči pevninské Číně. V roce 2004 byl znovu zvolen, tentokrát jen těsnou většinou a za poněkud podivných okolností (pokus o atentát na něj a viceprezidenta den před volbami; oba byli lehce zraněni). Jeho druhé volební období bylo poznamenáno skandály a korupcí, což zní asi našinci velice povědomě. Na rozdíl od nás jsou ale politici na Taiwanu obdařeni imunitou jen po dobu trvání funkce. V roce 2008 nemohl být dle ústavy Chen zvolen potřetí. Volby vyhrála opět strana KTM s prezidentem Ma. Ten zmírnil napětí s pevninskou Čínou především v ekonomické oblasti, což většina obyvatel ostrova přivítala, neboť zvlášť v době ekonomické krize je hospodářská spolupráce s Čínou poznanou nutností.

Ale zpět Chenovi a jeho manželce Wu. Hned 1. listopadu 2008 byli zatčeni, stejně jako jejich syn a snacha, na základě podezření z praní špinavých peněz ve Švýcarsku, přijímání úplatků a nehospodárném zacházení se státní kasou. Nu a v době mého pobytu na Taiwanu, 11. září 2009, byli prezident a jeho žena odsouzeni na doživotí, jejich syn dostal za účast na praní špinavých peněz dva a půl roku a jeho žena rok a osm měsíců. Soud dospěl k tak přísnému rozsudku na základě prokázané viny a také, že „jako čelný představitel národa a právník v jedné osobě selhal při dodržování zákona“.

„A to vy si u vás při volbách nemůžete vybrat stranu, která se chová čestněji?“ zeptala se mě přítelkyně.

*

Tajfuny a zemětřesení jsou častým jevem na ostrově.

„Kdes byl včera kolem jedenácté dopoledne?“ zeptala se mě Suzan. „Nevím. Ve městě. Proč?“ – „Ty sis nevšiml, že bylo zemětřesení?“ – „Fakt? A mně se nic neřekne!“

Z tajfunů mám strach. V období červen – září jich navštíví Taiwan v průměru třináct. Loni jsem zažil dva, pokaždé jsem byl zašitý v hotelu, a co se děje venku, jsem sledoval jen přes televizní obrazovku. Ale nejhorší tajfun za padesát let přišel na ostrov letos 8. srpna a dodnes se z něj obyvatelé jižní části, která byla zasažena nejvíce, nemohou vzpamatovat. Morakot, česky Smaragd, jak se tajfun jmenoval, přinesl smrt 600 lidem a dalších sedmdesát zanechal nezvěstných. Již předtím bylo evakuováno 9100 obyvatel z oblastí považovaných za rizikové, čímž se pravděpodobně uchránilo před smrtí nejméně tisíc lidí.

I tak však mělo být evakuováno více lidí, než bylo. Tak např. ve vesnici Siaolin v kraji Kaohsiung zahynulo pod sesuvy půdy následkem prudkých dešťů více než 400 lidí. Však také premiér vlády a pět ministrů odstoupilo.

Mě osobně nejvíc zasáhlo zničení úzkokolejné trati v pohoří Alishan. Taiwan chtěl tuto turistickou atrakci zařadit do soutěže o sedm divů světa. Dnes už neexistuje. Na několika místech byly koleje podemlety vodou a trať nenávratně zničena. Uvažuje se do budoucna, že by na takových místech museli pasažéři z vlaku vystoupit a přestoupit na lanovku. Tuto trať kdysi postavili Japonci, kteří ji používali ke svozu dřeva. Alpský vláček vyráží z města Chiayi v nadmořské výšce 30 m a během třech a půl hodiny (71 km) dosáhne výše 2274 m. Vegetace se vám během cesty mění před očima, z tropické na mírnou a závěrem alpskou. Během budování trati zjistil jeden z inženýrů, že hora Daatashan, která stojí v cestě, nemůže být zdolána ani tunely, ani spirálovitým vedením trati. Vymyslel tedy bezprecedentní řešení „Z“: lokomotiva šplhá na svah postupným posunem dopředu a dozadu na každé z obou nohou písmene „Z“.

Těchto zvratných oblouků je použito 4 x, a to ve výšce od 1872 m do 2274 m. Pardon, milí čtenáři, tak to všechno už není, pouze bylo. Jsem rád, že jsem to mohl zažít alespoň při své první návštěvě Taiwanu v roce 2007.

*

Číňané mají s angličtinou velké problémy, ne menší než já s čínštinou. Co mne se týče, vzdal jsem se již předem jakýchkoliv pokusů proniknout blíže do jazyka mandarín, a to ještě toto druhu, jaký se používá na Taiwanu. Umím tak leda ahoj, sbohem a děkuji, a to si ještě možná namlouvám. Co se písma týče, platí totéž, nicméně zjistil jsem s úžasem, že to vlastně může být jednoduché. Jel jsem jednou místní lokálkou do městečka Houli. Abych nezapomněl: ty vlaky tam nemají strojvedoucího, můžete se klidně dívat předním oknem na trať, nu a poněvadž je vyloučen lidský faktor, jezdí přesně na vteřinu. Při čekání na vlak jsem se koukal na jízdenku psanou čínsky a srovnával ty obrázky s názvem stanice přede mnou. I našel jsem podobnosti, jakási chaloupka opřena o jednu nožičku, to bude to Houli, říkal jsem si. Jel jsem ten den na kole dost daleko od onoho městečka a při návratu zpět jsem se musel řídit rozcestníky, psanými v čínštině. Na jednom jsem rozeznal tu chaloupku s nožičkou a rozhodl se, že se toho budu držet. A vskutku, zanedlouho jsem se ocitl opět v Houli.

Jestliže v hlavním městě Taipei najdete ještě dost lidí ovládajících angličtinu, na venkově je to katastrofa. Na druhé straně to ale více než vyváží pohostinnost, ochota a zvídavost lidí, kteří by pro turistu ze vzdálené země učinili vše. Někdy mi to připadalo, že jsem Američan navštěvující český venkov v dobách socialismu, snad jen s tou výjimkou, že nikdo po mně nechtěl bony či jiné výhody pro sebe. Někdy ale jazykové a i myšlenkové rozdíly přinášejí drobná nedorozumění.

*

Stalo se loni na hotelu ve městě Tainan. Onoho večera jsem se znepokojením sledoval červený chuchvalec na obrazovce při předpovědi počasí. Značil tajfun, který se nezadržitelně blížil k Taiwanu. Byl jsem dost daleko od svého zázemí v Taipei a nebyl jsem si jist, co takový tajfun udělá s vlakem, ve kterém pravděpodobně budu během prvního nárazu. Oblékl jsem se tedy a šel se zeptat dolů na recepci. Byla to domluva rukama nohama, hovořil jsem o televizi, velké vodě apod. Nevyrozuměl jsem z odpovědi nic. Vrátil jsem se zpět na pokoj a přepnul na sportovní kanál. O chvilku později se ozvalo zaklepání na dveře a vešla s hlubokou úklonou slečna z recepce. Do ledničky mi vložila tři velké PET lahve s vodou a na televizi mi nastavila americkou stanici CNN. S úklonou se pak odporoučela.

Tak znovu: co to je, co člověka přiměje, aby nechal toho, co tu je, a jel někam hodně daleko? Je to láska nebo naděje?

Na ostrově Formosa mají takové reklamní heslo: „Tour Taiwan and Touch Your Heart“, něco jako „Cestuj Taiwanem a on se dotkne tvého srdce.“ Nikdy jsem nevěřil reklamním trikům a podobnými slogany jsem pohrdal. Pro jednou si musím přiznat, že mě reklama dostala.

Miroslav Klučka (1946) je středoškolský profesor angličtiny a španělštiny.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.