Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jméno dnes mnoho neřekne. Na jeho dílo usedly prach a zapomnění. Ani v jeho rodné Francii se už nečte. Leč důvod, že jeho spisy jsou příliš zasuty v regálech knihoven, nyní pominul. Louis Massignon. Tak trochu spiklenecky se pár přátel smluvilo s cílem sebrat texty tohoto originálního francouzského islamologa a vydat je jako celek pod jedním názvem. Výsledkem jsou dvoudílné Pamětihodné spisy (Ecrits mémorables), s nimiž letos v květnu přišlo na trh pařížské nakladatelství Bouquins/Laffont.
V úvodu přiznává Christian Jambet, vedoucí redaktor Spisů, že vzdor dotaci z Národního literárního centra se dílo nerodilo snadno. „Bylo třeba projít náročnou a namáhavou cestou plnou rozmanitých léček. Patřily k nim nejen výhrady protivníků, ale i názorové neshody panující mezi spolupracovníky, jejich hádky a sváry.“ Dalo se čekat, že ambiciózní projekt týkající se kontroverzní a mnohorozměrné osobnosti vědce, psavce, vykladače, profesora, lingvisty, historika muslimského náboženství a katolíka nepoběží hladce.
S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že Massignonův život se nesl ve znamení zájmu o biblického Abrahama. Nejen proto, že při vstupu do třetího řádu františkánů v roce 1931, jak se dozvídáme z podrobné biografie Françoise Angeliera, přijal jméno Abraham. Proč jediný Bůh, Hospodin Abrahamův, potřeboval tři zvěsti? Tato otázka ho pronásleduje celý život, doprovázena výtkou na adresu mnoha křesťanů. „Vyčítám jim, že pomlouvají Muhammada, člověka, který není zbožněn a který přenáší zvěstování boží jedinosti upřímně a věrně.“
„Jedinečná postava mezi velkými francouzskými literáty 20. století,“ tvrdí Jambet úvodem, aby nakonec konstatoval, že sudičky daly vědci a intelektuální veličině do vínku mimořádnou intuici. Skrze její zrcadlo vynáší na svět doslova prorocké tvrzení: „Příští století bude abrahamské a Jeruzalém se stane místem smíření tří ramen monoteismu.“ Současnost pravda příliš nenasvědčuje tomu, že se předtucha naplní. Spíše naopak. Leč co je to aktuálnost proti věčnosti? Pouhé opakování tvořící dějiny? Massignon nabádá: „Je třeba přestat bránit rozmachu semitské volby Boha, která vynese islám do první linie světové historie. Na takovou perspektivu existují jen dvě řešení. Smíření, nebo válka.“ A to už je téma, které rozhodně neponechá současníky v klidu.
Narodil se v Nogent-sur-Marne v roce 1883 na počátku ramadánu a zemřel v Paříži v roce 1962 na svátek Všech svatých. V dětství a raném mládí ho formovalo křesťanství. Pak vystudoval filozofii a historii. Velice záhy se jeho myšlení začalo orientovat kolem dvou výrazných bodů. Mystika a islám. Často zajížděl k benediktinům opatství sv. Martina v Ligugé u Poitiers, kde poznal Joris-Karla Huysmanse. Dojem na něho udělaly názory tohoto francouzského novelisty, kterého znechucení modernitou a hluboký pesimismus vedly zprvu k Schopenhauerovi a následně ke katolicismu. Po obhajobě doktorátu na téma Maroko v díle arabského geografa Hasana al-Wazzána, řečeného Leon Afričan (Leo Africanus), se Massignon vydal na orientalistickou dráhu. V letech 1907–1908 pobýval v Mezopotámii a v Káhiře, zprvu jako student arabštiny na al-Azharu a pak jako stipendista Francouzského archeologického ústavu. V Egyptě se začal podrobně věnovat postavě středověkého arabského mystika al-Halládže, která mu posléze udělá slávu.
Za první světové války byl povolán do francouzské „východní“ armády a v letech 1917 až 1919 sloužil v úřadu vrchního komisaře Francie v Sýrii a Palestině. Po návratu do vlasti začal vyučovat na prestižní College de France, kde se stal v roce 1926 řádným profesorem. Zakládá Revue des études islamiques, od roku 1933 stojí v čele Ecole pratique des hautes études, pařížské vzdělávací instituce pro postgraduanty a doktorandy, a je přijat za člena Arabské akademie v Káhiře. Po válce vede Ústav íránských studií a spolu se spisovatelem Françoisem Muriacem iniciuje zrod Výboru Francie-Maghrib, který se snaží o křesťanský dialog s islámem.
V Massignonově bibliografie stojí na předním místě „Al-Halládžova vášeň“. Biografie muslimského mystika, který skončil na šibenici v Bagdádu v roce 922, vyšla v roce 1922. Možná bezděčná, možná záměrná připomínka jednoho milénia. Umučený mystik se stává následně mladému vědci celoživotním společníkem. Přitahuje ho příběh vášnivé lásky k Bohu (Alláhovi), jehož zkratkou je posléze proslulý mystikův výrok „Já jsem Pravda“, za který platí životem, odsouzen oficiálním islámem jako rouhač. Kniha staví řadu otázek ohledně analogií mezi křesťanskou a muslimskou mystikou, stejně jako je zamýšlením na možnostmi syntézy tradičního a ortodoxního islám na jedné straně a islámu nekonvečního a esoterického na straně druhé.
„Obdivuhodný šajch“, jak Massignona kdysi nazval o generaci mladší francouzský arabista Jacques Berque, nabídl historický příběh složený z případů muslimských mystických vášnivců a žitý jako tajemná posloupnost velkých duchovních prostředníků mezi Bohem a pozemským islámem, kteří se vyznačovali zaujetím pro vnitřní prožívání víry. Odtud velmi pravděpodobně pocházela Massignonova slabost pro soucitné duše, jakým mu byli Jana z Arku či Charles de Foucauld, francouzský důstojník, jenž se vydal na mnišskou dráhu a skončil jako poustevník na Sahaře, kde byl nakonec v roce 1916 zabit. Zájem o hluboce žitou duchovnost vedl Massignona rovněž k Máhatmá Gándhímu. Po druhé světové válce stál nějaký čas v čele francouzské Společnosti přátel Gándhího a angažoval se v nenásilném odmítání války v Alžírsku.
Dnes hodně zažloutlý obraz Louise Massignona může vytvářet dojem jakéhosi akademického elitáře, jenž se vznáší nad mrzkou každodenností, oddán vznešeným myšlenkám. Dochovaná svědectví hovoří ovšem jinak. Realita světa mu nebyla cizí, byť na ni odpovídal možná na náš dnešní vkus trochu příliš aristokraticky a příliš povznesen nad slabost hledat „stéblo v oku bratra svého“ a nevidět „břevno v oku svém“, anebo přímo řečeno – příliš naivně a idealisticky. Těžce nesl francouzskou politiku v severní Africe v 50. letech a bez nenávistné grimasy, leč se zjevnou bolestí prožíval koloniální přehmaty. Jak by ne, když soudí, že posláním Francie je kultivovaná „arabská politika“, nesoucí se ve znamení věroučné koexistence s islámem a v duchu odmítání násilí. Hladoví za mír v severní Africe, veřejně pranýřuje sionismus a hájí věc palestinských uprchlíků.
Na dnešní poměry politicky až příliš korektní vůči islámu, anebo zcela popřen vývojem? Massignonovým celoživotním krédem bylo sblížení dvou velkých monoteismů Západu a Orientu. Tvrdí se, že silně ovlivnil kardinála Montiniho, pozdějšího papeže Pavla VI., a není pochyb, že patřil k těm, kteří přispěli ke zrodu nového pohledu na islám, prosazujícímu se v katolické církvi od II. vatikánského koncilu, konaného počátkem 60. let. Za téměř půl století od Massignonova skonu předvedl islám světu novou dynamiku, o níž citlivý islamolog neměl zřejmě potuchy. Politizace náboženství, jeho instrumentalizace, stejně jako identifikační křeče vyvolané střety s modernitou, brutálně materialistickou a duchovně vyprahlou, rozmetávají svatouškovské iluze, zesměšňují dobrou vůli po dialogu a nenásilném soužití jako trestuhodné „idiotství“ a s poklonou otevírají dveře a okna invazi siláctví, hulvátství a barbarství.
Má tento apoštol dialogu ještě dnes co říci? Massignonovy úvahy, přístupné nyní díky právě vydaným Spisům, promlouvají ke čtenáři bez ohledu na časovou vzdálenost, dělící autora a současníka. Nerezonuje v nich staromilský kabinetní suchar ani orientalista omámený exotikou. Osobně laděné texty usnadňují přístup k orientalistovu dílu, jež může na první pohled odradit puntičkářstvím, komplikovaností a sečtělostí. „Návštěva cizince“, text z roku 1955, má ráz velice sugestivní konfese. Líčí okolnosti duchovní proměny, vyvolané hlubokým zážitkem z iráckého vězení v roce 1908. Mladý Massignon se v tomto nehostinném místě ocitl po dobrodružném putování iráckou pouští. Je podezírán ze špionáže a navíc zesměšňován kvůli homosexuálním sklonům. Hrozí mu dokonce smrt. Nejprve se pokouší o útěk, pak o sebevraždu. Ve chvíli nejhlubší krize má vidění. Kdosi neznámý vstupuje do jeho cely. Zahanbení a zároveň osvícení, které si z tajemného setkání odnáší, převrací životní mapu mladého badatele a způsob, jakým si doposud nastavoval hodnoty a optiku k souzení světa.
Legenda praví, že se natolik sblížil s islámem, že nebyl daleko od konverze, i když z toho nakonec nebylo nic. Do konce života zůstal knězem melkitského (řeckokatolického) vyznání, byť se modlil arabsky. Arabština ho fascinovala jako v pořadí poslední liturgický jazyk, kterým Bůh oslovil lidstvo.
Angažovaný křesťan a kontroverzní islamolog Massignon nepřitahoval jen přátele a sympatizanty. Při jedné přednášce, věnované osudu Charlese de Foucaulda, byl zbit a poté přestal vidět na pravé oko. Vystupování na veřejnosti se přesto nevzdal. Ještě od dva roky později šel do Vincennes manifestovat nesouhlas se způsobem, jakým se zacházelo s Alžířany ve Francii. Psal jiskrným stylem a oslovoval srdce jako básník. Když se ho jednou dotázala libanonská přítelkyně Nora Zalzalová, s níž si po léta korespondoval, kdy napíše „velké dílo“ korunující jeho život, dostala následující odpověď: „Za koho mne máte? Naším jediným velkým dílem je náš život a především naše smrt.“
Na souborném vydání Massignonových textů se podíleli François Angelier, novinář, esejista a spisovatel, jemuž nejsou cizí dějiny křesťanství, filozof François L'Yvonnet, znalec filozofické klasiky stejně jako soudobé politologie, a Souad Ayadová, profesorka filozofie a autorka knihy o Avicennovi. Trojlístek doplnila dvojice známých francouzských „osmašedesátníků“, bývalých vášnivých levičáků-maoistů, hlavních iniciátorů projektu – Daniel Rondeau, spisovatel a novinář, a Christian Jambet, filozof, arabista a íránista.
Jízlivost by nás mohla přimět k otázce, proč dnes stojí bývalým radikálním levičákům za to obracet pozornost k postavě z jiné doby, kterou před čtyřmi desítkami let považovali sotva ze něco více než jen za pomateného pobožnůstkářského homosexuála. Činí tak kvůli jeho prorabskému a proislámskému pacifismu, kvůli tomu, že z nich dosud nevyprchal protiimperialistický antiamerikanismus „tiermondismu“, tato „láska k revolučnímu náboji Třetího světa“, kvůli tomu, že bezradně těkají, hledajíce marně oporu pro novodobou levicovou alternativu, která by vyhovovala jejich vkusu, anebo jen proto, že je na stará kolena přepadá nostalgie a uchylují se k četbě moudrostí stojících mimo čas a současný reálný svět?
Vše z toho by se dalo pochopit. Jediné by však bylo neodpustitelné. Dělat z Massignona jakéhosi guru levicové odpovědi na výzvy a hrozby politického islámu, které nás dnes obklopují. Pokud nesouhlasíme s koncepcí „války s terorismem“ bývalého amerického prezidenta, protože jde na ruku agresivnímu islamismu – tím, že západní vojenská angažovanost v Afghánistánu a americká invaze do Iráku usnadnily extrémistům ospravedlňování globálního džihádu –, neznamená to, že řešení spatřujeme v dialogu s náboženstvím. Takový přístup je totální zradou modernistů v muslimském světě. Mnoho se o nich, pravda, nemluví, i když se odvážně stavějí, jako kupříkladu Egypťan Gamál al-Banna, za to, aby se islám osvobodil od nesmyslného závazku mluvit do veřejného a politického života a přestal hledat v doslovnosti více než tisíc let starých textech koránu a zbožných tradic odpovědi na všechny otázky nové doby.
Islám nemá žádné výsadní právo stát se hlavním vyjednavačem v rozhovorech mezi Orientem v krizi a Západem, byť na to jeho mluvčí hojně aspirují. Náš dialog s islámem se nesmí stát ani výhradním rozhovorem o víře a o výchovné a společenské užitečnosti náboženství, ani označováním společných nepřátel a poučováním o dobrém a zlém. S muslimy můžeme hovořit o kultuře a respektu k názorové svobodě a vést s nimi občanský dialog.
Jakýkoliv dialog by měl ovšem končit, jakmile se ve jménu náboženské svobody začnou požadovat speciální režimy pro věřící a trestní postih za „urážky náboženství“. V tu chvíli se pouštíme na pole handlování s občanskou rovností, názorovou otevřeností, právem kritiky a s právy a svobodami jedinců, k nimž patří stejně tak svoboda věřit v Boha jako nevěřit.
Žádný příslib dohledu nad komunitou věřících muslimů ze strany jejich nezřídka samozvaných představitelů, byť jakkoliv lákavý zejména pro veřejné zástupce v obecní politice, kteří začínají mít plnou hlavu starostí s bezpečností a drogovým obchodováním v některých předměstských zónách, výměnou za ústupky věroučným požadavkům nemůže vyvážit riziko, které by sekulární společnost takovými koncesemi podstupovala. Levicová alternativa by měla mít v tomto směru jasno. Poučovat se o náboženství, poznávat jeho včerejšek a dnešek, mluvit s věřícími, nedělat si z nich nepřátele, ale také jim nepodlézat. A zůstat kritický ke všem svůdným a na první pohled nevinným snahám o zduchovnění či znáboženštění veřejného a politického prostoru.
Christian Jambet píše na závěr své úvodní stati k Massignovým Spisům: „V těchto krizových časech, kdy filozofie mlčí takovým způsobem, jaký nemá za celých pětadvacet století od jejího vzniku obdoby, a kdy přenechává slovo výhradně zisku, snahám přežít a touhám po všemocnosti, kdo může být potřebnější než právě Massignon?“ Jak smutný a zároveň varovný konec jedné levicové tendence! Skepse chytající se v bezradnosti intelektuální iluze.
Zdeněk Müller (1947) je arabista.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
