Zbyněk Hutar

Česko-polská spolupráce ve světle geopolitiky

Hranicím mezi našimi státy sice odzvonilo, ale padly také všechny bariéry mezi našimi blízkými národy? Obávám se, že jich ještě mnoho zbývá. Nebýt vlivu Evropské unie, ještě bychom myslím stále na hraničních přechodech ukazovali pasy a byli bedlivými pohraničníky dotazováni, kamže jedeme a co vezeme. Protože jak Češi, tak i Poláci mají spoustu vlastních starých „dobrých“ byrokratických tradic. Jiní nám prošlapali cestu, třeba onen příhraniční nizozemský starosta, který navštívil svého německého kolegu v Gronau v roce 1958 s nabídkou na spolupráci. Němečtí starostové reagovali velmi vstřícně a s chutí, netroufali si totiž bývalé oběti nacistické agrese kontaktovat jako první. V této oblasti později vznikl první euroregion, nazvaný prostě Euregio. Po něm následovaly mnohé další a v devadesátých letech minulého století se tato ušlechtilá myšlenka dostala až k nám, na česko-polské pomezí jako svého druhu přípravka a trenažér na vstup do Evropské unie.

Unie bývá často kritizována za dirigismus, socialismus a přerozdělování peněz s pochybným výsledkem, ale euroregiony se jí myslím víc než povedly. O vstup obou našich států do Evropské unie se zcela mimořádným způsobem zasloužil její tehdejší komisař pro přistoupení nových zemí. Čelil tehdy velikým tlakům ze strany sudetoněmecké lobby a CSU zvláště v Bavorsku, která byla ostře proti. Myslím, že mu nakonec nikdo oficiálně u nás nepoděkoval. Děkuji tedy, Güntere Verheugene. Bez vás by možná hraniční závora v Hrádku nad Nisou/Porajowě nebyla předloni v prosinci slavnostně odstraněna. Je možná dědictvím totality v nás (Češích?) myslet si, že dějiny si zákonitě bezpečně hledají a nacházejí cestu samy bez ohledu na úsilí konkrétních osob.

V česko-polských vztazích je mnoho nejasných míst. Co s nimi? Nechat je být, až stejně sama vyšumí? Zeptejme se nejdřív, co je cílem? Tím by podle mého názoru měla být užší geopolitická spolupráce České republiky, Polska a Slovenska i v Evropské unii. Důvod? Jedním z nich je Lisabonská smlouva, která zvýhodňuje velké státy, moc malých poklesne. Utvořme konfederativní česko-polsko-slovenský stát, nebo alespoň systém úzkých vzájemných smluv.

Musím přiznat, že odvahu zamyslet se nad vývojem vzájemných česko-polských vztahů mi dala česko-německá mezivládní deklarace z roku 1997, jež byla přijata, jak se v kuloárech šušká, po nátlaku ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové, původním jménem Marie Jany Korbelové, rodačky z Čech, na Německo. Údajně ji znepokojil tehdejší jakoby skrytý tlak na Česko, když například o rok předtím v lednu 1996 prohlásil veřejně německý ministr zahraničí Klaus Kinkel, že Postupimská dohoda je nezávazný protokol. Otázka vyvlastněného sudetoněmeckého majetku se tehdy zdála otevřená. Je zajímavé, že v devadesátých létech obecně bylo z německé strany Polsko dáváno Čechům za vzor bezkonfliktních vztahů, z nichž si mají Češi vzít příklad. Jak odlišná je to situace ve srovnání s nedávnou dobou vyostřených polsko-německých vztahů! Tehdy byli Češi klidní a nevzrušení. Měli česko-německou mezivládní deklaraci, v níže je všechno svým způsobem popsáno a vyřešeno.

Kde je tedy problém v česko-polských vzájemných vztazích, vyplývající z historie? Bohužel se i mezi vzdělanci píše v této souvislosti často o tom, že Poláci sehráli v české historii zákeřnou a úskočnou roli. Význačný český sociolog, věnující se kvalifikovaně a patrioticky (což v Čechách zdaleka není samozřejmost) česko-německým a česko-sudetoněmeckým vztahům, mně na toto téma napsal, že „problém je v samotných Polácích, kteří nás opakovaně byli schopni zradit“.

V odpovědi na tuto jeho tezi jsem mu napsal, že pravděpodobně naráží na dvě věci: na česko-polskou válku z ledna 1919 o Těšínsko a na mnichovskou dohodu, po níž se k dělení Československa připojilo i Beckovo Polsko. Jsem si jist, že nemá na mysli rok 1968, za nějž mají mnozí Poláci i Němci jakési špatné svědomí – podle mého názoru zbytečně, v Čechách to nikoho nepálí, hlavní vina je dávána Sovětům. Je pozoruhodné, že i Wojciech Jaruzelski se několikrát omluvil. Myslím, že nepřipomíná ani starou historii z parlamentu ve Vídni před rokem 1914, kdy polští poslanci z Haliče často drželi s Němci proti Čechům – šlo o šlechtické velkostatkáře, navíc negativní image značně mění světlý zjev Kazimierze Badeniho. Ostatně ruku na srdce, myslím, že bychom na jejich místě dělali totéž, cíl vyčlenit Halič z Předlitavska do nějakého trialismu byl lákavý s nadějí na úspěch, jedině tak by se mohl v té době vytvořit potenciální zárodek polského státu – jakéhosi budoucího Piemontu.

Ovšem pokud jde o válku a spor o Těšínsko z ledna 1919, jde z české strany o totální nepochopení, dezinformovanost a z toho plynoucí šovinismus. Těšínsko bylo sice historickou součástí Koruny české, ale obydleno bylo jen na západě u Frýdku Čechy, ve středu (Těšín, Jablunkov, Karviná a okolní obce) a na východě v části, která patří dnes Polsku, Poláky. Češi nikdy nepřijali fakt, že ve středu knížectví bylo Těšínsko obydleno Poláky a že se na tom shodli před rokem 1914 čeští i polští etnografové naprosto jednoznačně – obě strany tehdy dokázaly označit jednotlivé vesnice bud za jazykově polské, nebo české. Na tom nezměnilo nic přistěhovalectví polských horníků z Haliče. Smůla je, že jeden z největších českých básníků Petr Bezruč je v této věci totálním dezinformátorem. Mému národu je naprosto neznámo, že Češi válku začali poté, co se samosprávy po obou stranách (Národní výbor v Ostravě a Rada Narodowa) dobrovolně shodly na prozatímní hranici zhruba po linii pozdějšího mnichovského záboru. Stále znovu se argumentuje českým historickým právem na Těšínsko, ale nikomu jaksi nedochází, že tím se dá argumentovat jen vůči poraženým, ne vůči spoluvítězům. Proč zabírat cizí území přítele? České vojsko to bylo, kdo první v lednu 1919 vystřelilo a dalo se na pochod na Ustroń a Skoczów s imperialistickým tvrzením, že republika potřebuje uhelné doly a strategickou železnici. Kdo z těch, kteří dnes kritizují Američany v Iráku, ví, že i Češi dokázali začít válku? Kdyby byl Bohumín a Třinec v Polsku a Polsko bylo naším přítelem, možná bychom se nacistům tehdy bránili s větší ctí. Takzvaná Malá dohoda byla podivnou konstrukcí, málo spojenou s životními zájmy českého a slovenského národa. Kdyby naším partnerem bylo Polsko, mohli jsme ho mohutně vyzbrojit z českých zbrojovek a bohumínská dráha by probíhala jako peážní trať přes polské území, jako se dnes jezdí u Głuchołaz. A ono karvinské uhlí bychom stejně mohli nakupovat a myslím že levně. A k tomu mohla být celní unie a odbyt pro české a sudetoněmecké průmyslové výrobky do velkého sousedního trhu. Jazyková bariéra přitom byla a je minimální, kdo opravdu chce, mluví lámaně polsky za měsíc (na rozdíl od rumunštiny a srbštiny). A to že se nestalo, byla Masarykova a Benešova vina. Poláci spolupráci s ČSR chtěli, ta však nedodala zaplacené zbraně, když Polsko bojovalo v roce 1920 s bolševiky u Varšavy za celou Evropu.

Jsou různá svědectví, že Tomáš Masaryk Polsku naprosto nepřál a těšil se, že bolševici Polsko zničí. Proč? Protože snad neměl rád polské šlechtické elity, když byl ostře a ideologicky zaslepeně proti rakousko-uherské monarchii a císařovi. To všechno jsou hanebné skutky, které by měly být vysvětleny a projevena lítost. Kde? Přeci v česko-polské deklaraci, která by mohla a měla být podle vzoru té česko-německé napsána.

Druhou výtkou Čechů proti severním sousedům je samozřejmě účast Polska na dělení Československa po konferenci v Mnichově v roce 1938. Bylo jistě od Becka špatné se spojovat s nacisty při mnichovských záborech, ale Poláci cítili, že se napravuje stará křivda. To Češi nevědí, stále označují polský dialekt na českém Těšínsku za jakousi hatmatilku nebo česko-polskou míchanici. A ona po té dlouhé čechizaci takovou řečí už bohužel je. Češi neznají tehdejší Beckovu argumentaci, kdy říkal, že Československo se nechce bránit, tak oni zajistí to svoje dříve zcizené a zaručí, že potenciál tohoto území – lidský i materiální – bude využit ve válce s nacisty. A tak se i stalo. Záborem malého území na Těšínsku Polsko jistě československou tragédii nevyvolalo. Vojáci původem z polsky mluvícího Těšínska pak v září 1939 skutečně bojovali s nepřítelem. Beck se samozřejmě pošpinil morálně, i když je vysvětlení rádoby logické, i to by mohlo být zmíněno v mnou navrhované česko-polské deklaraci. A také by mohla být komentována perzekuce beckovských úřadů na českém obyvatelstvu Těšínska po jeho zabrání, mělo by zaznít politování nad perzekucemi československých úřadů na Těšínsku na Polácích po roce 1945 a šikanou v následujících letech, mluvit by se mělo o poválečné praxi odvlékání českých civilistů, kteří se omylem zatoulali na polské území, na nucené práce, o nepřátelské politice vůči kladským Čechům v okolí Lázní Chudoba (Kudowa Zdrój), a přeci jenom i o polských vojscích v Československu v roce 1968….

Vracím se k cíli historického exkursu, jímž je v mých očích podepsání česko-polské deklarace, která by otevřela cestu ke smíření v pojetí nejasných událostí ve vzájemných vztazích a konečně k vytvoření konfederativního soustátí polsko-česko-slovenského, o němž snili Władysław Sikorski a Edvard Beneš ve čtyřicátých letech. Toto soustátí by v Evropské unii mohlo hlasovat jednotně jako velký stát s cca 55 miliony obyvatel, což je zhruba velikost Itálie. V Hospodářských novinách vyšel 7. dubna 2008 rozhovor s Jensem-Peterem Bondem, nejdéle sloužícím europoslancem, který bojuje proti korupci v řadách parlamentu, ale hlavně tvrdí, že „… lisabonská smlouva je pro malé státy katastrofa. Zásadně mění koncept fungování Evropské unie, posiluje moc velkých států... V řadě věcí už nebude potřeba jednomyslnost, ale kvalifikovaná většina. Po lisabonské smlouvě už nebude potřeba hledat kompromis. A tak každý úředník Evropské komise začne svůj den tím, že zavolá německému velvyslanci, potom britskému, francouzskému a italskému. A když získá jejich souhlas, navrhne svůj návrh, když ne, neudělá nic. Ale už nikdy nezavolá českému velvyslanci. Nebude ho potřebovat“. Proč bojovat proti lisabonské smlouvě a adekvátně se nepřizpůsobit? I Slovensko je potencionálně ohroženo maďarským revizionismem, politická scéna v Budapešti se radikalizuje, po ulicích chodí polofašistická Maďarská garda a je slyšet zlověstné volání: „Do zbraně.“

Navíc česko-slovenské vztahy se zbavily všech nedorozumění z doby společného státu, oba národy toho druhého označují za oblíbeného souseda. Ta tam je zároveň pověst Poláků v Čechách jako šmelinářů. Dnes platí, že čím vzdělanější člověk, tím má Polsko ve větší úctě. A připojili se byznysmeni, řada polských podniků buduje pobočky v Česku, varšavská burza trumfuje pražskou a nadnárodní společnosti zřizují jednotná zastoupení pro naše všechny tři státy ve Varšavě.

Česko i Polsko budují atlantickou vazbu s USA. To vše za situace, kdy ruský režim stále více ustupuje od demokracie, vyhlašuje, že obnoví bývalé sovětské impérium a používá k tomu nátlak pomocí vydírání surovinami. Dokonce výslovně a opakovaně ústy generálů hrozí, že v odvetu za americké obranné základny zaměří své útočné zbraně na Polsko a Čechy. Vytvořme proto Benelux východu a založme společný polsko-česko-slovenský stát nebo aspoň úzce provázanou konfederaci. Do Evropy se možná vrací stará klasická geopolitická doba jak ze scénářů Vídeňského kongresu. Německo se spojuje kvůli surovinám s Ruskem, Francie to nejnověji vyvažuje posílenou transatlantickou vazbou, mezi Německem a Ruskem tak může vzniknout tradiční mocenské vakuum. Asi mají pravdu ruští geopolitikové, když tvrdí, že národní zájmy z velké části určuje zeměpisná poloha. Jak píše český politolog Petr Robejšek, staré německo-francouzské poválečné přátelství se pomalu vytrácí.

Německu nechci v žádném případě přičíst útočné záměry, Německo se velmi proměnilo a je mírumilovné, v úvodu jsem složil poklonu Günteru Verheugenovi a skládám ji i moudré zahraniční politice Angeley Merkelové. Spí ale skutečně všichni staří démoni tím nejtvrdším spánkem? Připomeňme si při počítání vojenských stavů sousedních zemí citát státnického génia realpolitiky Otto von Bismarcka, kdy uvedl, že „není důležitý záměr, ale potenciál“.

Přemýšlejme nad vzájemnou česko-polskou spoluprací v praktických ekonomických věcech i co se týká stagnující pohraniční zóny na pomezí obou států. Jde o to, aby se nám dobře v našich zemích žilo, a aby tedy kontaktní zóna nevznikala spíš než v euroregionech kdesi v zahraničí. Četl jsem a slyšel o mnohých případech, kdy v sobě Češi a Poláci získali první informace v Londýně nebo v Dublinu či Chicagu, kam vycestovali za prací. V cizině tedy narážejí užaslí Češi na místní dobře organizovanou Polonii, která obstarává práci, zábavu, pomáhá si. A teď cituji jednoho z tuším birminghamských Poláků: „Pomohli bychom taky Čechům, ale museli by se naučit alespoň pár polských slov.“ Hranicím sice už odzvonilo, ale dejme si pozor, aby jak zde ve společném pohraničí, tak v celých našich zemích nechcípl pes.

(V Jugowicích 13. dubna 2008; redakčně mírně kráceno)

Zbyněk Hutar (1961) je novinář.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Zbyněk Hutar

Česko-polská spolupráce ve světle geopolitiky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu