Patrik Eichler

Koupelna v muzeu a politická poptávka

Konferenci 1989–2009: Společnost. Dějiny. Politika hostilo letos od 16. do 18. září konferenční centrum Akademie věd ve středočeských Liblicích. Rok 1989 se organizátoři explicitně rozhodli nevnímat jako „heroické vítězství demokracie nad komunismem, nýbrž jako začátek nové éry české demokracie“. Tomu odpovídalo i zaměření zhruba tří desítek konferenčních příspěvků. Vystupující se věnovali nejen znovuvytváření politického spektra a otázkám ekonomické transformace, ale i obrazu, jaký má dnes rok 1989 v české veřejnosti, otázkám kontinuity, resp. diskontinuity naší žité současnosti s obdobím před listopadem 1989 a popisu chování jedinců a institucí v době radikálních společenských proměn. Konferenci, která byla plánována jako historicko-sociologická, připravili pracovníci Oddělení pro dějiny demokratické transformace po roce 1989 Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Pozvání k úvodní pamětnické debatě přijali Martin Bútora, Petr Pithart, Jacques Rupnik a Jiřina Šiklová. Začneme-li od konce, řečníci se shodli, že rozpad Československa nebyl přirozeným ani nutným důsledkem listopadu 1989. Jako hlavní chybu v tomto směru označovali neuvážené rozhodnutí o zkrácení prvního volebního období ze čtyř na dva roky (1990–1992), což neumožňovalo dohodu o složitých otázkách fungování dvoučlenné česko-slovenské federace. Ve slovenském kontextu nadto Martin Bútora akcentoval nepřipravenost Veřejnosti proti násilí na převzetí moci a její neochotu moc převzít.

Rozpad státu byl bodem, u kterého své zklamání z polistopadového vývoje otevřeně přiznal Petr Pithart. Totožné zklamání ale bylo patrné i jinde, přestože společně s Jiřinou Šiklovou hovořili o tom, že disent žádná očekávání, která by mohla být zklamána, neměl. Upozorňovali, že Charta 77 vydávala dokumenty k celé řadě oblastí společenského života, takže si její členové uměli představit problémy, které pak po listopadu 1989 skutečně nastaly. Jiřina Šiklová připomněla svůj starší text, ve kterém dokazovala, že to byla právě šedá zóna, která na rozdíl od disidentů měla ambice a společenský kapitál. V kontrastu s tím ovšem stojí její výrok, podle kterého se nemáme dělat horšími, než jsme byli, protože ani analytici CIA nedokázali předvídat, co bude následovat po pádu komunistické vlády v Sovětském svazu. Proto by prý bylo nesmyslné vyčítat československému disentu, že ani on tuto představu neměl.

Jacques Rupnik upozornil, že chceme-li hovořit o zklamaných očekáváních listopadu 1989, musíme nejprve říci, čí očekávání měla být zklamána. Podle něj bylo zklamáno především očekávání, že to, co přicházelo po listopadu 1989, bude mít význam nejen pro české země, ale pro celek Evropy. Rupnik tak analyticky podložil Pithartovu tezi, že v listopadu 1989 nešlo o revoluci. Ambicí protagonistů devětaosmdesátého podle něj bylo pouze imitovat západoevropskou demokracii. Problém, který byl tehdy spíše neuvědomovaný, spočíval v tom, že šlo o imitaci systému v krizovém období. Z toho Rupnik optimisticky dovodil, že když je nyní krize západoevropského typu demokracie zjevná, možná dojde i na návrat k myšlenkám disentu. Ten totiž tuto krizi analyzoval již ve svých textech ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Neúspěch Charty 77 při přechodu k moci vede k otázkám, jaká byla její reálná mocenská a společenská pozice v období před listopadem 1989. Historik Jaroslav Cuhra upozorňoval na přeceňování Charty 77 coby zastřešující organizace celého disentu. Zároveň ukazoval, že řada společenských okruhů v Československu i v exilu po listopadu 1989 neakceptovala závěry disidentských debat (odčinění členství ve straně prací v opozici, stanovisko k odsunu sudetských Němců). Neformální autorita Charty 77 vydržela podle něj v tomto ohledu nejvýše do poloviny roku 1990. Stejnou tezi variovala i Magdalena Hadjiiski v příspěvku věnovaném způsobům mobilizace lidí během demonstrací z konce devětaosmdesátého roku. Polarita „Charty 77“ a „režimu“ podle ní neumožňovala vzájemnou komunikaci těchto dvou prostředí. Teprve „společnost“ ve smyslu ekologických a dalších více či méně formalizovaných iniciativ umožňovala tento předěl překonat, takže se mohla stát hybatelem změny. I vysokou účast lidí na demonstraci na pražském Albertově autorka vysvětlovala tím, že šlo o akci oficiálně povolenou.

Ideové zázemí a tím i limity konference popsal její organizátor Michal Kopeček. Ve svém příspěvku formuloval výzvu, abychom namísto o (zlu) komunismu začali bádat o národních dějinách a historických tradicích jakožto legitimizačním prvku jednotlivých politických aktérů v polistopadovém období. Zároveň s tím upozornil na polistopadovou liberalizaci pamětí, z nichž vypíchl dvě, a to „paměť disentu“ (především Charty 77) a „paměť odporu“ (odboje). V rámci paměti disentu pak jako dva základní postoje odlišil antikomunismus a ochotu k dohodě s komunisty. Tato typizace podpořená argumentem, že reformní komunisté či specificky Obroda byli pro disent přijatelní do té doby, dokud se chtěli integrovat, vzbuzuje jistou obavu. Vejdou se do této jistě zjednodušené typologie jako legitimní společenský proud samotní komunisté, resp. ti lidé, kteří se nebránili do svých úvah integrovat také tradice progresivních levicových hnutí? Některé detaily z myšlenkového vývoje tohoto proudu (např. manifest Sto let českého socialismu) v rámci příspěvku opírajícího se o korespondenci Jiřího Loewyho z pořádaného archivu Práva lidu připomněl Tomáš Zahradníček.

Francouzská historička Muriel Blaive upozornila na sebestřednost českého psaní o historii. Naše historiografie se podle ní sice již naučila vnímat diverzifikovaně jednotlivé státy východního bloku, ale ze Západu pro komparaci jen občas vyjímá diktatury ve Španělsku nebo Portugalsku. O francouzské každodennosti padesátých nebo sedmdesátých let (o tom, zda a kolik měli v té době mladí Francouzi Coca-Coly či jak obtížné bylo sehnat džínové kalhoty) nevíme nic. K často užívanému příkladu, že komunisté československé veřejnosti nic neřekli o nebezpečích po havárii jaderné elektrárny v Černobylu, ironicky připojila, že z francouzského pohledu se radioaktivní mrak po havárii naštěstí zastavil právě na hranicích Francie a jen trochu zasáhl Korsiku.

Rozšířit komparaci v soudobých dějinách ze zemí východního bloku i na země západní Evropy by bezpochyby vedlo k modernizaci nejen českého psaní o historii, ale – a možná nejvíce – k modernizaci českého muzejnictví. Zatímco na umakartovou koupelnu husákovské éry se chodíme dívat z nostalgie, francouzský byt ze stejného období by nás nejspíše nezaujal.

Průběh debaty o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů použil v závěrečné rozpravě konference jako argument Pavel Barša. Zatímco by měla podporovat diverzitu různých pamětí (o letech před Listopadem), odpovídá podle něj česká historiografie pouze na politickou poptávku pražské mediálně-politické elity. Oficiální politika paměti je tak podle Barši diskrepantní. Lidé jsou proti mediálnímu diskursu imunizovaní obdobně jako v letech normalizace. Velkovyprávění stavějící na tezi, podle které jsme se po listopadu 1989 vrátili na cestu přirozeného vývoje, ze kterého jsme byli po válce vytrženi jakýmsi nepřirozeným aktem, podle něj kontaminuje řadu zajímavých postřehů, které jsou dnešní badatelé s to přinést. Navíc, jak zaznělo v další diskusi, část historiků tento způsob popisu minulosti dle všeho pouze nevědomě, a tedy nereflektovaně přejala.

Dokladem této teze může být příspěvek Katky Volné a Matěje Spurného z Filozofické fakulty UK v Praze. Ti srovnávali čistky, které na FF UK probíhaly na počátku normalizace, s mírným postupem polistopadového režimu vůči bývalé nomenklatuře. Patřičnější by přitom bylo srovnávat vývoj po roce 1989 s vývojem roku 1968 (včetně rehabilitací poškozených z poúnorového období). V obou případech jde o kontinuální vývoj, zatímco srpnová invaze a následné čistky nemají v českém prostředí po roce 1989 obdobu.

Diskusi nad Pavlem Baršou formulovanou otázkou diverzity pamětí uzavřel opět Michal Kopeček, když navrhl spíše než o paměti diskutovat o výchově k občanství, která by nebyla řízena z jednoho centra. Historiografie by podle něj měla fungovat jako kritický prostor nastavující zrcadlo vyjednávání různých pamětí.

Avizovaný sborník příspěvků z konference by se vzhledem ke složení vystupujících a úrovni jejich příspěvků mohl stát pomyslným pokračováním v mnoha ohledech průlomových Kapitol z dějin české demokracie po roce 1989 (Paseka 2008).

Patrik Eichler (1984) je novinář. V letech 2007–2009 byl redaktorem Literárních novin, nyní spolupracuje s o. p. s. Collegium bohemicum.

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Koupelna v muzeu a politická poptávka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu