Dušan Havlíček

Každý pes jiná ves

Nikdy jsem neměl dojem, že by pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny a Státního archivu podléhali nějakému ideologickému zaujetí. Možná to byl důvod, proč byl zákonem zřízen jiný nákladný ústav a obě osvědčené instituce odsunuty na vedlejší kolej.

I.

Ne každá totalita je stejně totalitní

Parlament České republiky vyjádřil zákonem 181 z 8. června 2007 vůli „zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, které v letech 1938–1945 a 1948–1989 prosazovaly potlačování lidských práv a odmítaly principy demokratického státu“. Pomíjím takovou drobnost, že parlament zákonem zřizovanému Ústavu pro studium totalitních režimů omezuje objektivitu jeho zkoumání, neboť už svou preambulí vyjadřuje hodnocení, které by vlastně mělo být až výsledkem pátrání.

Pozoruhodný je způsob, jakým zákon vymezuje období „komunistické totalitní moci“ (část první, hlava I, § 2 b). Obdobím „komunistické totalitní moci“ je podle zákona úsek československých dějin od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 a dále „doba tomuto časovému úseku předcházející, v níž probíhaly děje týkající se příprav k totalitnímu uchopení moci Komunistickou stranou Československa“.

Rovněž pod „nacistickou ideologii“ se dá zamést ledacos. Muž zkušený v parlamentních věcech a dokonalý znalec mezinárodní politické sféry, prezident Československé republiky dr. Edvard Beneš vidí tuto „střešní“ ideologii blíže pravdě diferencovaně: „A když pak v letech třicátých přišel agresivní fašismus, pak ještě agresivnější nacismus a hitlerismus, nemohl tuto pravdu nevidět leda jen ten, kdo byl politicky úplně hluchý...“ (Výňatek z pamětí, Edvard Beneš: Odsun Němců z Československa, Dita, Praha 1996, s. 18) V podstatě to znamená, že pojem „nacistická ideologie“ není jednoznačný a že se pod ním skrývají různé vývojové fáze jevu. Obdobně zamlžen je i pojem „komunistická ideologie“.

Teoretický komunismus má od Platona po dnešek bezpočet odlišných výkladů, marxistických, spíše socialistických, anarchických, leninských, stalinských i trockistických... Ekonomické systémy států, které se dovolávaly „socialismu“ – a tak tomu bylo ve všech státech Varšavské smlouvy – měly mnohem blíže k „státnímu kapitalismu“ než k uspořádání socialistickému, o sociálnědemokratickém ani nemluvě.

Když už se Poslanecká sněmovna rozhodla použít pojem „zločinných organizací založených na komunistické ideologii“, budiž. Jenže je nutné připustit, že tyto tzv. zločinné organizace byly někdy zločinnější, někdy méně zločinné a po nějaký čas dokonce vůbec ne zločinné. Po desítku let trvající a často skrývaný úporný zápas četných osobností – členů i nečlenů KSČ – v politických, společenských, vědních i ekonomických organizacích a v uměleckých svazech vedl československou společnost k roku osmašedesátému. V tomto období dubčekovská část vedení KSČ a její spojenci ve státních a občanských institucích otevřeli cestu k radikálním proměnám, především k plné demokratizaci společnosti. Dělo se tak za neobyčejně svízelných podmínek, kdy ve vedení KSČ setrvávali na význačných pozicích zatvrzelí dogmatici stalinského ražení, schopní jakékoliv zrady, kdy z Moskvy, Berlína i Varšavy přicházely stupňující se hrozby – vzpomeňme třeba jen donekonečna protahované červnové vojenské manévry na území Československa. A kdy, nezastírejme si to, pomyšlení na nějakou podporu demokratických velmocí USA, Velké Británie a Francie bylo iluzorní. Ostatně dvě z nich – Velká Británie a Francie – si to již vyzkoušely před třiceti lety při podpisu mnichovského diktátu, který rozhodným způsobem ovlivnil historické vědomí Čechů a Slováků a jejich politické postoje po roce 1945.

Poznámka na okraj: Nedávno jsem opět četl spis vysoce postaveného autora, dobře vládnoucího psaným slovem, který vytrvale užívá pojem Dubčekovo vedení s nepřiznaným, leč lstivým záměrem vyvolat dojem, že za všechno, co se dělo ve vedení KSČ a ve státních složkách v roce 1968, zodpovídá Alexander Dubček se svou sevřenou a názorově jednotnou skupinou. Pravý opak je pravdou. Dubček musel denně čelit záludným podrazům svých rozzuřených protireformních partajníků, například takového Aloise Indry, který ze své pozice tajemníka ÚV KSČ ovlivňoval stranický aparát v celém státě, o Biľakovi ani nemluvě. A když pak šlo do tuhého, opouštěli ho osamoceného i někdejší věrní spolupracovníci...

Vnitrostranická a zahraničněpolitická situace v roce 1968 poznamenávala postup reformních sil a nutila je k vnějškovým kompromisům, ale od demokratických proměn, bezvýhradně podporovaných naprostou většinou československých obyvatel, je nemohlo nic odradit. Zastavit je mohl až ohromující vojenský zásah.

Na důkaz opravdovosti hnutí Pražského, či chcete-li Československého, jara mohu připomenout aspoň jednu událost, kterou jsem pozoroval z největší blízkosti: Faktické zrušení cenzury hned z počátku roku (4. března) bylo vzápětí stvrzeno novým zákonem (13. června), který vylučoval jakoukoliv předběžnou či následnou cenzuru. Dnešní novináři, kterým zcela svobodně zvolený parlament nedávno nasadil „náhubkový zákon“, by pražskojarním novinářům jejich tehdejší svobodu mohli jen závidět.

Odbočka do jiné vesnice

Tvrzení, že majitelé médií neovlivňují jejich obsah a zaměření, je licoměrné a v Čechách to mnozí mediální znalci dobře vědí. Omezím se na jeden příklad za všechny. Vedle vydavatelství MAFRA (Rheinisch-Bergische Druckerei), jež je mimo jiné majitelem i dvou největších deníků Mladá fronta a Lidové noviny, vydavatelství VGP – die Verlagsgruppe Passau, v České republice působící pod názvem Vltava-Labe-Press, a. s., které skoupilo všechny oblastní deníky (73 + bulvární Šíp), a několika dalších zahraničních majitelů českých časopisů (Tina Bauer Verlag, Sanoma Magazines Praha, s. r. o., aj.) rozhodil v Československu své sítě již od roku 1990 koncern švýcarského tiskového magnáta Michaela Ringiera. Mimochodem: po roce 1990 vyslal do Prahy svého nákupčího, který ve spolupráci s jedním bývalým učitelem vysoké školy KSČ, zvané vokovická Sorbonna, pro svého šéfa získal, co se dalo – například Lidové noviny, které Ringier později prodal německému vydavateli, nebo týdeník Televize – a v polistopadovém Československu zavedl „růžový telefon“. V roce 1991 přinesl švýcarský deník Le Nouveau Quotidien rozhovor s Ringierovým obchodním zástupcem, který pro svého šéfa jel do Československa nakupovat noviny a časopisy za babku. Liboval si, jak se v Praze snadno obchoduje: „Je to tam pro nás Wilde East!“ prohlásil.

Ringier dnes vlastní v České republice bulvár Blesk, nejprodávanější deník s nákladem 560 000 exemplářů, k tomu přikoupil v říjnu 2007 druhý nejprodávanější bulvár AHA s nákladem přes 143 000 výtisků (údaje se liší, ale např. podle Ondřeje Austa Blesk prodává přes 430 tisíc kusů, Aha! víc než 110 tisíc), dále vlastní celostátní deník Sport, všechny tři s týdenními televizními přílohami, několik dalších „bleskových“ týdeníků a měsíčníků a pro okrasu navrch i týdeník Reflex, který mu spadl do kapsy a z jehož prodeje – jak v rozhovoru pro Lidové noviny v odpovědi na otázku Renaty Kalenské (30. 8. 2003) řekl ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky Petr Hájek – redaktoři neměli nic: „... Tehdy jsem o licenci pro Reflex usiloval s Michaelem Kocábem, což je pozoruhodné. Od toho okamžiku se to začalo rozpadat. Opadl zájem a my jsme účasti v holdingu byli zbaveni, protože jsme do něj vnášeli málo. Byli jsme malí akcionáři. A ze samotného prodeje Ringieru, který se pak uskutečnil, jsme my neměli ani desetník!“

Ringier sám nedávno vyvrátil všechna tvrzení, že majitelé médií nemají na jejich obsah vliv, že jim jde v podstatě jen o peníze. Jistě že jim jde především o zisk. Ale proto zasahují i do sféry redakční. Ringier zjistil, že jeho švýcarský Blick nedosahuje úspěšné „podúrovně“ Blesku ani AHA a letos 17. července došlo ve vedení Blicku k personálnímu zemětřesení: vedoucí skupiny Blick Thomas Passen odchází a šéfredaktor Bernhard Weissberg „odstoupil“. Majitel rozhodl, že Blick musí být bulvárnější.

I ptám se: Kdy si lidé v Čechách – a politici na předním místě – uvědomí, že majitel a vydavatel novin má na zaměření listu rozhodující vliv, a to zejména v otázkách, které se ho přímo týkají? Četní čeští mediální odborníci tuto situaci již několikrát důkladně a přesvědčivě analyzovali (např. Václav Štětka, Vít Kouřil: Vlastnická struktura českého mediálního trhu s ohledem na globalizační procesy, Institut demokracie pro všechny, Brno, červenec 2005), stačilo by vzít podněty jejich studií při politickém rozhodování v úvahu.

Ať si redaktoři píší, co chtějí, pokud noviny přinášejí zisk, ale za podmínky, že chtějí psát to, co si přeje majitel. Zacitujme si Švejka: „...Tenkrát totiž začali vydávat v Poděbradech časopejsek Nezávislost a poděbradskej lékárník byl toho hlavou a redaktorem tam udělali ňákýho Ladislava Hájka Domažlickýho ... A von si jednou, ten Hájek Domažlickej, pozval na návštěvu do poděbradskejch lázní jednoho kamaráda, kterej taky psal do novin, a vožrali se tam spolu, poněvadž se už přes tejden neviděli, a ten mu slíbil, že mu za to pohoštění napíše fejton do tý Nezávislosti, do toho nezávislýho časopisu, ve kterejm von byl vodvislej ...“

Již před lety to znamenitě postřehl Jan Keller ve své ironizující polemice Jen dekrety nám zůstanou (Právo, 29. března 2002):

„Vzrušená debata okolo Benešových dekretů, do které se naši politici nechali vtáhnout, má v sobě cosi hluboce tragikomického.

Na co si vlastně politická elita vyprodaného Česka hraje? Československo mívalo ve světě respekt. Jaký respekt má Česko? Lidé kteří vyjednávali rozpad Československa a asistovali při něm, jsou stále v čele politiky. Je to snad úplně poprvé v dějinách, kdy postavení politické elity bylo důležitější než stát, který měla reprezentovat. Neodešli pokorně do ústraní, jak by se na ty, kdo nedokázali udržet svěřený mandát, slušelo.

Dodnes nám káží o velkých státních zájmech a svádějí přitom své žabomyší půtky.

Žijeme v zemi, kde nám vlastně už nepatří vůbec nic, a toto epochální vyvlastnění celého národa je stále oslavováno jako velká výhra. Co nám vlastně ještě patří kromě Benešových dekretů?

Možná bylo skutečně ekonomicky neobyčejně výhodné zbavit se jediné automobilky, bank, pojišťovny, pivovarů, cementáren a téměř všech novin. To všechno je dnes v cizích, většinou německých rukou a báječně to prosperuje. Nikdo se nezabýval tím, nakolik podobný výprodej oslabí vyjednávací pozice státu.“

(Čtenářům se omlouvám za obsáhlé citáty. Činím tak ze dvou důvodů: 1. citovaný autor vyslovil názory, které sdílím, lépe, než bych to dokázal sám; 2. ušetřím je hledání v nepřeberných archivech.)

Spojí-li se majitelé médií s vedoucími politiky, a ještě hůře jsou-li vedoucí politici spojeni s mediální oblastí tak či onak i jako majitelé, je demokracie ve vážném nebezpečí. Italský deník La Repubblica, který systematicky sleduje soukromé aféry předsedy vlády Silvia Berlusconiho, je vystaven mimořádnému nátlaku. Silvio Berlusconi, sám majitel četných médií se svrchovaným vlivem na italskou televizi RAI, vyzval podnikatele, aby bojkotovali vzpurný deník. Úvodníkář deníku La Repubblica Giuseppe D'Avanzo není nadšen mediálními poměry v Itálii: „Jsme svědky zvláštní soudobé formy totalitarismu: není potřeba fyzického násilí, stačí kontrolovat média, vyrábět lži a dosáhnout tak kolektivního zhloupnutí...“ Připusťme, že je to jev specificky italský. Avšak obdobné znepokojující náznaky se projevují i v jiných evropských demokraciích.

A ještě návrat do ideologického pozadí

S nacistickou ideologií to není o nic snazší, pokud pod tento pojem nezařazujeme různé formy nacionalismu, totalitarismu, ba i fašistických tendencí, které se vyskytují všude ve světě i v zemích s ničím neomezovaným tržním hospodářstvím. Musíme ovšem připustit, že hitlerovská Národně socialistická dělnická strana neměla se socialismem a s dělnickým hnutím nic společného, neboť byla stranou ryze fašistickou německého ražení. Svou inspiraci našel Hitler v italském fašismu, v Mussoliniho Partito nazionale fascista a v jeho úspěšném „Pochodu na Řím“ v říjnu 1922. Hitler jej však obohatil především o antisemitismus a o nadřazenost germánské rasy.

Smést „nacistické zločinné organizace“ s povrchu zemského mohla pouze světová válka, v které zahynuly desítky milionů lidí a zničeny byly nesmírné hodnoty na obou bojujících stranách. Ztráty protihitlerovských spojenců, Sovětského svazu, Velké Británie a USA, se odhadují na dvacet sedm milionů vojáků a civilistů národů sovětské mocenské sféry, sdružených pod vlajkou se srpem a kladivem, na miliony padlých bojovníků Spojeného království Velké Británie a Irska, Spojených států severoamerických, Kanady a dobrovolníků bojujících v jejich jednotkách. Připojme ztráty poražené Francie, z obou stran napadeného Polska, ze zemí okupovaných Velkoněmeckou říší...

Ztráty Velkoněmecké říše, která válku přivodila, stejně jako jejích hlavních spojenců Itálie a Japonska, jsou rovněž dramatické. Němečtí civilisté hynuli nejednou i při soustavném bombardování měst spojeneckým letectvem, někdy dokonce z vojenského hlediska ne docela nezbytným, jako tomu bylo v případě Drážďan. Pochyby vzbuzuje i hrůzné zničení Hirošimy a Nagasaki atomovými bombami v posledních minutách, ne-li vteřinách války.

Ostatně, poničení části Plzně a Prahy leteckými nálety v čase, kdy bylo o výsledku války vlastně rozhodnuto, lze rovněž stěží vysvětlit.

Diktát a ochota v Protektorátu

Skoro na rok přesně po anšlusu Rakouska a dva dny poté, co si vynutil zřízení Slovenského štátu, dal Hitler obsadit zbývající území České republiky a ustavil na něm „Protektorat Böhmen und Mähren“. Zákon 181, o kterém se v úvodu zmiňuji, v § 2 a) stanovuje dobu nesvobody nikoliv od tohoto 15. března 1939, ale na dobu od 30. září 1938 (zábor Sudet podle mnichovské dohody) do 4. května 1945, tedy i oněch necelých šesti měsíců trvání „samostatné“ druhé republiky. V tom čase se děly věci, o nichž svrchovaně rozhodovaly české orgány a instituce. Úřednickou vládu, kterou vedl od 23. září 1938 generál Jan Syrový, vystřídala začátkem prosince 1938 vláda Rudolfa Berana, v níž ovšem generál Syrový zůstal ministrem obrany. V druhé republice působily ultrapravicové a fašizující organizace známé z dřívějška, jako byly stará Národní obec fašistická (NOF) a Vlajka, i nově vzniklá Akce národní obrody (ANO), která vznikla 30. října a v jejímž čele byl prof. Karel Domin, po něm prof. Stanislav Mentl.

Na počátku stále ještě existovaly levicové strany jako ČSSD, ČSNS (Československá strana národně socialistická) a část ČSL (Československá strana lidová), které prosazovaly systém dvou až tří stran, aby tak nedošlo k soustředění moci do jedněch rukou a dalšímu omezení již tak narušené demokracie. 18. listopadu 1938 přinesl denní tisk: „... prohlášení Národe český!, ve kterém se oznamovalo rozpuštění strany agrární, živnostnické, národně socialistické, lidové, Národního sjednocení a Národní ligy a vytvoření nové Strany národní jednoty (SNJ) v čele s Rudolfem Beranem, jejímž úkolem mělo být provedení obrody národního života a vedení národa ke vzestupu. Hlavním jejím cílem byla autoritativní demokracie a odstranění dosavadních vládních koalic, které měly být nahrazeny jedinou občanskou vládní stranou. Veškerá kultura a školství měly být přizpůsobeny duchu národa, jejich základem měla být ,svatováclavská tradice‘, národ, rodina a katolická církev...“ (http://www.valka.cz/clanek_11866.html, publikováno 29. 11. 2006; Richard Aubert: Druhá republika). Dodejme, že 30. listopadu 1938 byl prezidentem druhé, Česko-slovenské republiky zvolen dr. Emil Hácha. Lze činnost těchto osobností a institucí zahrnout do „doby nesvobody“? A do jaké míry lze jim přiřknout „činnost zločineckých organizací založených na nacistické ideologii“?

Tato otázka platí i pro období následující. Až na řadu jasně definovatelných případů – Gestapo, „Reichsprotektoren“ a jejich státní tajemník K. H. Frank, Waffen SS, říšské vojenské posádky – nebude vždy snadné posoudit, které organizace v Protektorátu – a do jaké míry – patří mezi „zločinné organizace založené na nacistické ideologii“.

Snad protektorátní státní správa v čele se státním prezidentem Háchou, různí přímo reichsprotektorovi odpovědní členové vlády a jejich předsedové, politická strana Národní souručenství, jež se ustavila z Háchova podnětu v březnu 1939 a do které se přihlásilo 97 % českého obyvatelstva a která v roce 1943 byla pro svůj národní postoj rozpuštěna?

Po roce 2000 jsem četl úvahy, které se pokoušely Háchovy postoje vstřícně vysvětlit. Jeho prezidentské působení bylo nesnadné, ale jako účastníka té doby mne jímal – a dodnes jímá – odpor třeba nad jeho telegramem Hitlerovi při jednoročním výročí Protektorátu, kdy píše: „... vzpomínám, že jsem našel před rokem u Vaší Excelence největší porozumění pro tehdy těžce zkoušený český národ...“ a závěrem ho ubezpečuje, že nemůže tedy jinak „než přáti dnes slavným německým zbraním, které chrání i český národ, ‚Sieg Heil‘“.

Sotva bylo nutné, aby 16. června 1940 posílal jménem celého národa telegram následujícího znění: „K vítěznému vstupu nepřemožitelných, Vámi vedených německých vojsk do hlavního města Francie prosím Vaši Excelenci, aby přijala nejupřímnější blahopřání mého celého národa. Vaší Excelenci oddaný Dr. Emil Hácha“.

Takových telegramů a projevů věrnosti až za hrob by se našlo víc. Několik dnů před koncem války, 2. května 1945, ujišťuje Hácha velkoadmirála Dönitze o hluboké účasti „nad těžkou ztrátou, jež postihla německý národ hrdinskou smrtí Vůdce Adolfa Hitlera“ a týž den předseda vlády protektorátu Richard Bienert navštívil K. H. Franka a tlumočil mu „jménem státního presidenta dr. E. Háchy, jakož i jménem protektorátní vlády nejhlubší soustrast k úmrtí Vůdce, jenž padl v boji Říše za Evropu“.

Mimochodem Bienert: nepatří snad také vlády protektorátu k nacistickým zločineckým organizacím? Jak pak ale vysvětlit, že Heydrich dal v roce 1942 zatknout a popravit předsedu vlády Aloise Eliáše? Snad proto byla následující vláda Jaroslava Krejčího s ministrem školství a národní osvěty Emanuelem Moravcem stejně jako poslední protektorátní, Bienertova vláda tak snaživě aktivistická.

Leč odejděme z vysokých sfér a zeptejme se, zda k nacistickým zločineckým organizacím patřily početné sbory českého četnictva a české policie. Byly to sbory samozřejmě nesvéprávné, ale co činili četníci a policisté? Asi plnili své úkoly: vyšetřovali loupeže, vraždy, řešili dopravní nehody... Z vlastní zkušenosti vím, že někteří z nich sloužili Gestapu: když nás přivezli do pankrácké věznice, rozváděli nás na cely čeští četníci. Velká část z nich se k nám chovala slušně a někdy až přátelsky. Jednou za čas byly povoleny balíčky z domova. Všude křik, k naší cele přijde s kufříkem hartusící četník, vyřvává, abychom přistrčili stůl a přitom se obezřetně ohlíží. I nakloní se k mému spoluvězni, inženýru Němcovi, a pološeptem mu sděluje: „Je tam všechno, co jste chtěl. Taky cigarety a sirky. Bacha, šup s tím pryč.“ Poděkuje za podstrčenou krabičku cigaret. Zavírá dveře a odcházeje už opět huláká. Inu řekněte, chová se takto člen „nacistické zločinecké organizace“?

***

A co lidé, umělci, herci? To by byla obšírná kapitola, několikadílná kniha sama o sobě. Tak tedy jen několik drobností, souvisejících především s heydrichiádou. Protektorátní politici rozpoutali širokou kampaň za odsouzení atentátu a manifestační vyslovení věrnosti Hitlerovi. Na 2. června 1942 bylo svoláno shromáždění občanů na Staroměstské náměstí.

Zároveň přinesla Národní politika zprávu ČTK se seznamem lidí, kteří byli rozsudkem stanného soudu v Praze ze dne 1. června 1942 odsouzeni k smrti zastřelením. Na prvním místě dlouhého sloupce byl uveden:

1. Vančura Vladislav, lékař a spisovatel, narozený 23. června 1891, bytem v Praze Zbraslavi.

Státní protektorátní posluhové se ani nepokusili zabránit zavraždění jednoho z největších českých spisovatelů. Ostatně v koncentračních táborech jich zahynulo víc.

Zato si libovali, jak úspěšně proběhla manifestace na Staroměstském náměstí, na kterém, jak oznamovala tučnými titulky Národní politika z 3. června 1942:

„Praha jménem celého národa manifestovala pro spolupráci s Říší. Desetitisícové davy na Staroměstském náměstí. – Zdrcující odsouzení emigrantské činnosti Edvarda Beneše.“

Národní politika s nadšením referovala:

„Ač schůze byla určena na 20. hodinu, již o 18. hod. se začalo rozlehlé náměstí plnit jednotlivci, celými hloučky, které se zvolna slévaly ze všech přilehlých ulic... Samozřejmým byl obrovský zájem dělného lidu, který nastupoval v celých skupinách a potěšitelná byla účast zejména mladých lidí. Lidé se vyšplhali na Husův pomník, který hustě naplnili, stáli na balkonech domů, tísnili se na chodnících... Jelikož mnozí se již nevešli ani do blízkosti náměstí, zůstali stát v těch místech, kam přišli při zahájení projevu. Celkem zúčastnilo se mohutné manifestace přes 60 000 lidí...“

Obdobně probíhalo podle Národní politiky shromáždění v Táboře:

„Jižní Čechy daly v sobotu 20. června v památném městě Táboře mohutnou manifestací výraz svému nejhlubšímu rozhořčení nad ničemným atentátem na život Zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha a zároveň tím důrazně vyslovily svou věrnost národní pospolitosti a Velkoněmecké říši. Bylo to současně opětné hromadné odsouzení zločineckých piklů emigrantské kliky v Londýně, vedené Benešem, veřejným nepřítelem č. 1 českého národa...

... Velké náměstí nestačilo pojmout desetitisíce českých lidí, kteří se zde shromáždili z Velkého Tábora, to jest vlastního města s přičleněnými obcemi, a ze 12 velkých obcí z okolí a z četných menších jihočeských vesnic... Rázem 18. hodiny se dostavili na tribunu členové vlády. Manifestaci pak zahájil Ing. Andronik. Potom se ujal slova předseda vlády dr. Krejčí, byv pozdraven celým shromážděním vztyčenými pravicemi...“

Projev předsedy vlády byl prý přijat, jak jinak, bouřlivým potleskem. A následovala četba manifestu státního prezidenta dr. Emila Háchy. Přečetl jej člen Národního divadla v Praze Jiří Dohnal!

Co říkal Hácha ve svém manifestu? V úvodním slově hovoří o době, „kdy selhala politika nepřítele lidu a zrádce Beneše...“, naléhavě připomíná velkomyslnost Adolfa Hitlera a uzavírá výzvou: „Není Čechem, kdo se protiví Velkoněmecké říši a kdo tím zločinně hraje o jednou zaručená práva. Není Čechem, kdo jde s Anglií, se Spojenými státy severoamerickými a se sovětským Ruskem, není Čechem, kdo do našich krajů vnáší rozklad, zradu a zločin. Pro tyto lidi nemějte slitování. Jde o zločinné žháře, kteří nás chtějí připravit o rodnou střechu nad hlavou, o náš drahý český domov. Tyto zrádce, na prvém místě pana Beneše, jsme navždy vyloučili z národa.

Přičiňte, se, aby z našich krajin zmizely zločin se zradou, pracujte a všechno vynaložte, aby Vůdce českému národu znovu důvěřoval a abychom si tak své bytí, uprostřed Velkoněmecké říše zasloužili a zajistili. K tomu nám dopomáhej Bůh a svatý Václav.

Dáno na Pražském hradě 19. června léta Páně 1942.“

A když už jsem připomněl Jiřího Dohnala, pohovořme i o jednání umělců, herců a divadelníků.

Národní politika z 25. června 1942 sdělila, co pravil zástupce herectva Mistr Rudolf Deyl na shromáždění umělců k zločinnému atentátu na pana zastupujícího říšského protektora Heydricha: „Jestliže jsme se dnes my, herci a divadelníci, sešli v těchto památných místnostech, je to především proto, abychom vyjádřili svůj odpor nad zvrhlým zločinem, jenž mohl ohroziti i naši kulturu a tedy i divadlo, abychom slavnostně manifestovali svou věrnost politické ideji našeho státního presidenta a naší protektorátní vlády a svou věrnost Říši a jejímu velkému Vůdci...“

Nesoudím, pouze připomínám ovzduší doby, kdy – zejména po heydrichiádě – hrozila smrt na každém kroku. Pouze se odvažuji položit otázku: Byly státní orgány Protektorátu zločineckými organizacemi nacistickými? A do jaké míry? Nebo byl zločincem, jak říkal Hácha, dr. Edvard Beneš, který v Londýně společně s exilovými politiky úspěšně vedl boj za obnovení Československa (ovšem s výjimkou sudetoněmeckého socialistického politika Wenzla Jaksche, který již na začátku exilu vypracoval rozsáhlý plán programu o Velkoněmecku se samosprávnými samostatnými celky sudetských Němců) a dosáhl uznání všech tří spojeneckých velmocí včetně Sovětského svazu?

II.

Období do února 1948 nám byl čert dlužen

Bez překrucování historických faktů nebude snadné zmapovat období, které zákon č. 181 z 8. června 2007 definuje jako dobu předcházející časovému úseku 25. února 1948 do 29. prosince 1989, „v níž probíhaly děje týkající se příprav k totalitnímu uchopení moci Komunistickou stranou Československa“. V tomto období vládla podle všech ukazatelů demokratická vláda demokratických politických stran ve společenském demokratickém společenství až na to, že se toto demokratické souručenství shodlo na zákazu agrární strany, údajně jediné kolaborantské.

V první vládě po skončení války, jednající v souladu s dohodnutým Košickým vládním programem, byly zastoupeny všechny tehdejší politické strany. Při parlamentních volbách v poslední květnové neděli 1946, jejichž demokratičnost nikdo nezpochybňoval, kandidovaly v českých zemích čtyři politické strany. Podle očekávání v nich vysoce zvítězila KSČ se 40,2 %, národní socialisté byli svým výsledkem (23,6 %) zklamání, lidovci dosáhli 20,2 % a pro sociální demokraty hlasovalo 15,5 %.

Jestliže se někdo domnívá, že KSČ se již tehdy připravovala k totalitnímu uchopení moci svými zásluhami o znárodnění, rozdílení půdy či o odsun Němců a Maďarů, pak se podle tehdejšího volebního letáku Komunisté a Němci, který vydalo propagační oddělení Čs. strany národně socialistické (vytiskl Melantrich), velice mýlí.

Již z podtitulků je zřejmé, na kterou notu propagandisté národně socialistické strany hrají:

„Gottwald a kamarádství s Henleinem – Příprava autonomie sudetským Němcům za války – Kdo vydával antifašistické legitimace.“

A úvodní věty udávají tón:

„Komunisté se dnes chlubí: znárodněním, rozdáváním půdy a vším, co se u nás od loňského května udělalo dobrého. (zvýraznil D. H.) Ale chlubí se cizím peřím: Nejsou ve vládě sami – i když se tak chovají – a budování osvobozené republiky je dílem všech stran, nejen komunistů.

Ale komunisté se chlubí i něčím, o čem by měli raději mlčet. Říkají, že vyhnání Němců a Maďarů je jejich zásluhou a že nebýti jich, nikdy bychom se nepřátelských menšin nezbavili.“

Následuje podrobný výčet hříšných přátelských styků komunistů s Němci, z nichž si uvedení dvou nemohu odpustit:

„V koncentračních táborech připravují čeští komunisté se svými německými soudruhy rozsáhlou autonomii pro sudetské Němce, slibují jim, že se jim nic nestane a zaručují jim všechna práva ...

... Sotva je republika osvobozena, začínají v desetitisících vydávat Němcům antifašistická osvědčení, vydávají jim stranické legitimace a začínají dokonce pro severní Čechy vydávat česko-německý časopis: RUDÝ PRAPOR ROTE FAHNE.“

A ještě jednu drobničku z jiné kapsy. Jedním z místopředsedů Gottwaldovy vlády po volbách byl i dr. Petr Zenkl. Někdy na podzim roku 1946 předložil ministr informací Václav Kopecký dva texty vládních návrhů, jeden na zřízení Artistické ústředny (ARU) a druhý na ustavení Koncertní ústředny (KÚS). Na schůzi ministerské rady, která se konala 6. září 1946, přednesl náměstek předsedy vlády dr. Petr Zenkl k oběma návrhům své připomínky. Připomínky veskrze kritické, v nichž požadoval především právní zpřesnění, a své námitky shrnul do slov, že „předložená osnova je lex imperfecta“. Nicméně své zásadní stanovisko řekl již úvodem a to zdaleka nebylo odmítavé: „Předložené osnovy zákonů znamenají praktické uskutečňování zásady stanovené v Gottwaldově budovatelském programu...“; (zvýraznil D. H.). Jednání o osnovách se zřejmě dlouho protahovalo, neboť teprve koncem roku 1947 byl upravený návrh zákona o hudební a artistické ústředně – slučující obě ústředny v jednu – vládou přijat a předložen Ústavodárnému Národnímu shromáždění ke schválení. Dodejme celou vládou a ještě před únorovou krizí 1948.

Dvě uvedené zmínky jsou nepochybně okrajové, ale příznačné. Lze tuto spolupráci ve vládě ustavené po demokratických volbách zařadit mezi „děje týkající se příprav k totalitnímu uchopení moci Komunistickou stranou Československa“?

Je známo, a bývalý agrární politik a po válce činitel Čs. strany národně socialistické Ladislav Feierabend to ve svých pamětech stvrzuje, že prezident Beneš byl výsledky voleb v roce 1946 hluboce zklamán. „Nepokrytě mi řekl, že byl jejich výsledkem zklamán a něco podobného neočekával. Věřil, že národní socialisté budou první stranou a komunisté druhou. ‚Nemohl jsem poznat český lid,‘ řekl doslova, ‚ale nutno se spřátelit se skutečností a nebrat ji tragicky. ‘ Připomněl, že volby byly svobodné a že komunisté v nich ukázali, že jsou pro demokratickou spolupráci s ostatními stranami Národní fronty, budou-li tyto strany hájit a provádět program společně dohodnutý, jak se zavázaly“. Feierabend dodává, že v demokratickou spolupráci s komunisty nevěřil a v tom směru prezidentovi odporoval.

Ani Pavel Tigrid, ve svém díle mistrně vládnoucí podrobnou argumentací při rozboru politického vývoje v Československu, se neuchyluje k banálnímu hodnocení únorové vládní krize v roce 1948 a připouští i jistou odpovědnost demokratů za její výsledek. Na doklad aspoň jeden citát z jeho Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu:

„Marxističtí historikové tuší nebo rovnou doznávají spojitost mezi Únorem 1948 a pohnutou historií Pražského jara a jeho špatným koncem v srpnu 1968. Naznačují dokonce, že Velký Únor byl počátkem Velké Porážky: demokratů a demokracie, i komunistů a jejich původních vizí spravedlivější společnosti.

Mimochodem, ještě k únoru 1948. Tahle událost nemá vlastně dodnes své ustálené a obecné přijaté pojmenování. Hovoří a píše se o únorovém převratu, únorovém puči, ústavním nebo prezidentském řešení krize, oddaní komunisté užívají vznosnějšího pojmu – Vítězný únor, případně jen Únor, s velkým Ú ovšem. V jejich pojetí, které v průběhu let dostalo nostalgický nádech, hovoří tak právem. Bylo to totiž první a zároveň poslední nesporné vítězství, slazené mírně dávkovanou revolučností, vydobyté bez pomoci kohokoli, Rudou armádu nevyjímaje. Navíc to komunisté vyhráli nad svými národněfrontovními druhy způsobem pozoruhodným a nepopiratelným zároveň, a to jak z hlediska dlouho připravované strategie, tak z hlediska bleskově aplikované taktiky. Tuto skutečnost jim neupírají ani nekomunističtí kronikáři, dokonce ani přímí účastníci, kteří prohráli. Z obou stran o tom všem vyšlo mnoho knih, doma i v emigraci. Jsou nestejné úrovně, ale všechny svým způsobem poučné. Dokonce se mi zdá, že i tehdejší komunističtí historikové (ne všichni) lhali a přeháněli o únorových událostech méně, než jindy v jiných souvislostech: asi proto, že o vítězství, uznávaném i poraženými, se prosté píše líp než o úspěchu sporném...“

Byl to špatně odhadnutý důsledek demise národně socialistických a lidoveckých členů vlády – lidovecký vůdce dr. Šrámek myšlenkou na demisi nebyl nadšen a přistoupil na ni jen po dlouhém váhání. Jejich spoluodpovědnost na únorové krizi 1948 lze přinejmenším připustit, ne-li jim ji přímo připsat.

Nemohu se zbavit domněnky, že to byl tento ideologický důvod, proč období od konce války do února 1948 bylo v takové stydlivé podobě v zákoně 181 okrajově připojeno k úkolům Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Bezzubá“ totalitní moc držená na vodítku z Kremlu

Když Husákův spolek očistil mocenskou sféru od demokratických zloduchů, ovládli československou společnost psovodi, slyšící jen na pokyny z Moskvy. Jenže ve světě se děly změny, které nakonec donutily sovětský svět přistoupit například na Helsinky.

Českoslovenští občané byli po radikálních proměnách v čase Pražského jara a po strhujícím vynalézavém odboji ve dnech vojenské okupace vrženi do deptajícího období „normalizace“. Politický exil v úzkém spojení s domácími opozičními silami dokázal od první chvíle informovat mezinárodní veřejnost o poměrech v okupované zemi, udržovat a stupňovat její zájem publikační činností a seznamovat ji s potlačovanou kulturou v několika knižních edicích. „Rok 1975 byl pro naši zemi,“ jak napsala Jiřina Šiklová v článku Helsinky očima pamětnice v 3. čísle Listů 2005, „rokem přelomovým nejen proto, že došlo k dohodám v Helsinkách. Ten rok v dubnu zaslal Václav Havel otevřený dopis Gustávu Husákovi a provedl v něm rozbor neblahého stavu země, upozorňoval na demoralizaci a devastaci. A lidi z vlastní iniciativy pomocí kopíráků a průklepového papíru opisovali tento text, předávali si ho, diskutovali o něm... Do této opět politicky vnímavé atmosféry pronikly články publikované v zahraničí o Závěrečném aktu a především o ‚třetím koši‘.“

A pak přišla Charta 77 a následně i VONS... A tehdy se přihodilo něco, co už se stalo v čase Protektorátu. Vedení KSČ pod sovětským protektorátem získalo množství umělců a intelektuálů pro podpis tzv. Anticharty. Nebo přesněji řečeno: většinu z nich výhružná politická moc k tomuto nehrdinskému podpisu přiměla. Připusťme, že to bylo nejednou i ve prospěch kultury, jak o tom svědčí například možnost natočit filmy Postřižiny či Vesničko má středisková. A kdekdo také věděl, kolik významných intelektuálů bylo poníženo na myče výkladů, jako třeba Karel Kostroun či Jaroslav Šedivý, který s Miloslavem Vlkem (tehdy ještě ne kardinálem a arcibiskupem) myl okna v Bla-Bla-Hausu na Pankráci. Svým způsobem byl výsledek celé akce pro politickou moc zdrcující: Anticharta proslavila Chartu 77.

Nezkoumám, proč umělci Antichartu podepsali, nepřísluší mi to. Ve vzájemné korespondenci s Jiřím Pelikánem jsme o Antichartě debatovali. Napsal jsem mu 28. února 1977 mimo jiné: „... byl tu u našich známých jeden zednický mistr ve výslužbě, a ten tím nijak otřesen nebyl. Trochu ho jen udivil podpis Werichův, ale jinak říkal: ‚Nojo, když voni chtějí jezdit, hrát a zpívat, co maj dělat?‘

Tím se ovšem já a my všichni utěšovat nemůžeme. Stalo se cosi podstatnějšího, posun v kolektivním smýšlení, pro který nenacházím rozumné vysvětlení. Nemyslím, že se my v emigraci můžeme povýšit na soudce lidí, kteří Antichartu podepsali, byť jsme k jejich odsudku měli všechny důvody. Nepochybuji, že se kocovina dostaví, tedy u těch, kteří ještě zcela nezapomněli na svou čest, a uvědomí si, že se podepsali pod svinstvo. Do duše jim ale, podle mého soudu, musí – mohou-li – promluvit lidé z opozice doma...“

Podle stručného a vyrovnaného textu, který na svých internetových stránkách k Tématu Anticharta uvádí Ústav pro studium totalitních režimů, se k Provolání připojilo 76 národních, 360 zasloužilých a přes 7000 „obyčejných“ umělců.

Kladu si tutéž otázku, jako Václav Bělohradský v eseji Olověný vítr (Salon č. 591, Právo, 23. 10. 2008): „Kdyby ‚čelní‘ čeští umělci nepodepsali Antichartu, jistě by nebyli zastřeleni v Kobylisích. Ale podepsali ji. Co podepíšou příště?“

***

Na tu otázku jsme dostali odpověď dřív, než byla vyslovena: mnozí z nich – i ti, kteří podepsali Antichartu – nadšeně připojili své jméno k manifestu Několik vět. Vznik manifestu, který byl publikován 22. června 1989 v ilegálních Lidových novinách, vysvětlil výstižně Václav Havel později: „Po svém návratu z vězení jsem zjistil, že velké množství lidí, hlavně umělců, se nás otevřeně zastalo. Bylo bezpočet protestních a podpisových akcí. Zdálo se mi, že bychom toho mohli využít, že je v tom třeba pokračovat. Ostrá hranice mezi opozicí a disidentstvím byla prolomena... Sepsali jsme těchto Několik vět, uvedli jsme tam i své adresy – povedlo se to.“

V polovině roku 1989 tušil už leckdo, že sovětský mocenský systém je na pokraji zhroucení a že pokusy o jeho reformu jsou spíše beznadějné. Michail Gorbačov, od března 1985 generální tajemník KSSS, se začal vybarvovat jako zdánlivě nezdolný reformátor. V únoru 1986 vyhlásil glasnosť, perestrojku a uskorenije. Především však v roce 1988 dal jasně najevo, že odmítá „Brežněvovu doktrínu“, a v lednu 1989 – jak ukazují nově přístupné dokumenty – vyloučil jakýkoliv zásah Sovětského svazu do procesů revolty v zemích střední a východní Evropy, ačkoli ho o to například Ceausescu a Honnecker výslovně žádali. „Nepočítejte s našimi tanky!“, zněla jeho odpověď (Vicent Jauvert: Le jour oů Gorbatschev dit „Ne comptez pas sur nos chars !“, Le Nouvel Observateur No 2338, 22. 8.– 2. 9. 2009).

Nikomu neušla jistě zpráva, že francouzský prezident François Mitterand posnídal 9. prosince 1988 s disidenty na francouzském velvyslanectví v Praze a zároveň si vymínil, že během jeho návštěvy v tehdejším Československu nebude opozice nijak perzekvována. Jeho návštěva tak ovlivnila povolení manifestace na Škroupově náměstí, kterou ke 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv uskutečnilo pět opozičních hnutí: Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Nezávislé mírové sdružení a České děti. I tehdejší primitivní generální tajemník KSČ pochopil událost jako oficiální uznání české opozice významným evropským politikem. Což mu ovšem nezabránilo, aby jemu podřízená státní moc disidenty nadále pronásledovala.

Různorodě a dnes většinou shovívavě definované šedé zóně trvalo devět let, než pochopila význam polských událostí, když se v srpnu 1980 zrodilo jediné opravdu masové opoziční hnutí v tehdejším sovětském bloku, reprezentované Solidaritou, a zahájilo tak proces jeho rozpadu.

Prostě v půli roku 1989, v čase, kdy Prahou projížděli obyvatelé NDR a Maďarsko prostříhalo hraniční zábrany, aby mohli dojet přes Rakousko do Německé spolkové republiky, nebylo divu, že se podpisy pod Několik vět hromadily do desetitisíců.

***

Připojuji jen několik slov na okraj. Karel Gott je vynikající populární zpěvák, snad i s dobrým smyslem pro podnikatelskou činnost a pro řadu dalších věcí, ale s politickým rozhledem asi mizivým, pokud vůbec nějakým. Jak napsal v Lidových novinách (13. 7. 2009) výstižně Zbyněk Petráček: „Zatímco Havel proslul dopisem Husákovi, Gott proslul tím, že Husák napsal jemu.“ Gott prý si chtěl prodloužit pobyt v NSR (ta pověst se roznesla po celé emigraci), ale nikdo neřekl, na jak dlouho. Petráček ve svém chápavém článku ke Gottovým sedmdesátinám utrousí i větu: „Podepsal antichartu, ač ji mohl poslat k čertu, odmítl podepsat Několik vět, ač by tím neriskoval vůbec nic.“ Sám Karel Gott v jednom nedávném interview praví: „Nejhorší pocit mám ze sedmasedmdesátého roku, kdy jsme byli vehnáni do toho, čemu se dneska říká Anticharta. Tehdy nám ale nikdo neřekl, že jde o Antichartu. Kdybychom to věděli, tak by v Divadle hudby asi bylo hodně málo lidí. Prostě z nás udělali blbce a totální idioty.“ Vím, že to není moc hezké, co k poslední větě řeknu, ale to množné číslo se mi nezdá být příliš vhodné: Protichartistický článek Ztroskotanci a samozvanci publikovalo Rudé právo 12. ledna 1977, schůze umělců v Národním divadle 28. ledna zůstala stěží utajena, a tak lze veřejnosti sotva namluvit, že hudebníci, kteří se sešli 4. února v Divadle hudby, nevěděli, o co jde. Spíše je tomu naopak: věděli, co by následovalo, kdyby nepřišli.

A že v roce 1989 nepodepsal Několik vět? Jan Rejžek mu je věru neměl podstrkovat k podpisu mezi popelnicemi.

Pokud od národního umělce očekáváme pouze dokonalý výkon v jeho oboru, pak mu okupační režim tento titul udělil v roce 1985 oprávněně.

Nedávno nějaký „badatel“ vytáhl na Gotta neověřené papíry z jeho složky u StB, jejichž bulvárním zveřejněním oživil dávnou už všeobecně známou aféru o tzv. pokusné emigraci. A rotačky běží a portály na internetu vyvěšují všechno i s fotkami.

Gott to v jedné ze svých posledních odpovědí vyjádřil dost přesně: „Proč se to dělá? Že to pomáhá prodeji, zájmu o ty, kdo se v tom šťourají? Možná v tom mají prsty ti, kdo ten svazek připravovali. Je třeba na mimořádně populárního člověka najít něco špatného; když se to nepodaří za deset dvacet let zpátky, musí se hledat dál, aby se vůbec něco našlo. Jsme tam, kde jsme tenkrát byli, přílišná popularita zase někomu vadí.“ (Právo, 31. 7. 2009)

Karel Gott je po desítky let vynikající zpěvák, který se prosadil doma, v Německu i v Rusku, a to, že ve svém každodenním životě několikrát bezvýznamně zakopl, někdy i nevědomky o nastraženou nohu, je zanedbatelnou epizodou. Pokud by snad měl archiv bezpečnostních složek, svěřený zákonem ÚSTR, sloužit jako smetiště slibných bulvárních pomluv, pak je třeba se ptát, jak se to shoduje s právem na ochranu osobnosti, kterého se může dovolávat každý občan, ba třeba i provinilec, dokud není jeho vina soudem prokázána.

Komu patří pes, tomu patří ves

O věrohodnosti záznamů StB a všech těch různých odborů ministerstva vnitra, které dnes může kdejaká neoprávněná osoba zveřejnit bez problémů na internetu, vyslovuji pochybnost a doložím ji – ač jsem se tím vlastně nechtěl veřejně nijak zabývat – na příkladů spisů, které byly vedeny na mě.

V březnu 1993 jsem jel do Pardubic, kde mi ochotně vydali spis, který na mne vedla StB. Dojel jsem do Prahy, otevřel spisek 6667764 a byl jsem rozčarován, ne-li uražen. Za celou tu mou pilnou dvacetiletou „rozvratnou“ činnost vůči ČSSR a SSSR mne poctili pouze sedmnácti stránkami, z nichž 4 tvořily obal a 3 různé seznamy. Svazek byl založen jako „pozorovací“ pod názvem DUŠAN a pod číslem 3046 dne 21. 10. 1971 pro „podezření z ideologické diverze proti ČSSR v zahraničí, konkrétně ve Švýcarsku“. Podpisy nečitelné. Někde v těch papírech je zaznamenán poznatek, potvrzující „činnost Havlíčka ve Švýcarsku, který je v podezření, že pracuje pro cizí zpravodajskou službu“. Podpis: mjr. Svoboda.

10. září 1973 náčelník 1. oddělení 1. odboru, kpt. ing. Šafránek Miroslav potvrzuje mou zločinnou činnost a podává „návrh na převedení pozorovacího svazku ‚DUŠAN‘ číslo 3046 jako podsvazku objektového svazku č. 2428 (ČTK)“. Závěr nicméně korunuje dílo. 26. ledna 1978 připojuje náčelník 3. oddělení 2. odboru pplk. Hampl Josef následující text: „Vzhledem k tomu, že Dušanu HAVLICKOVI nebyly zjištěny v letech 1976 a 1977 žádné poznatky o jeho nepřátelské činnosti v zahraničí vůči ČSSR (zvýraznil D. H., text ponechávám bez oprav v původním znění) navrhuji uložit svazek prověřované osoby do archivu MV.“; S tím vyslovil souhlas... (nečitelné, asi zástupce) náčelníka 2. odboru X.S-FMV plk. RSDr. Somol Luděk.

To jsem se ale urazil! Už v roce 1969 jsem spolu s ostatními zakládal Skupinu Listy, vedenou Jiřím Pelikánem, a pilně jsem se zúčastnil všech jejích aktivit. Od chvíle, kdy Jirka začal vydávat časopis Listy, jsem mu – za podmínek velmi nesnadných – redakčně pomáhal a publikoval jsem ve švýcarských denících silně kritické analýzy poměrů ve „znormalizovaném“ Československu. V těch dvou letech, v nichž jsem údajně „nevyvíjel nepřátelskou činnost“, jsem se činil ze všech sil.

Ještě že mne zachránil jiný dokument StB, který byl na mne zaveden 28. 5. 1970, prakticky již půl roku před oním „DUŠANEM“: Osobní svazek 12398/308 pod krycím jménem HÁČEK. To už je jiné kafe! Téměř 200 stran. Když jsem se o existenci tohoto svazku náhodou dověděl, požádal jsem ministerstvo vnitra začátkem prosince 2003 o jeho vydání. Odpověď nepřicházela, i odeslal jsem dne 3. 7. 2004 upomínku. Druhou stížnost jsem poslal rok po první žádosti, 5. 12. 2004. Z ministerstva vnitra mi vždy velmi slušně odpověděli, nejprve že po svazku pátrají, a když jej dostali (10. ledna 2005), že „jde o materiál poměrně rozsáhlý a jeho odtajnění potrvá přibližně ještě 2 měsíce“, že ministerstvo žádost vyřídí bez zbytečného odkladu poté, co k tomu zajistí technické možnosti: „Tím se rozumí veškeré úpravy, předepsané zákonem, od samotného odtajnění přes ověření občanství, digitalizaci svazku, až po znečitelnění údajů, vyžadované zákonem o ochraně osobních údajů...“

A opravdu, když jsem konečně svazek dostal, všiml jsem si hned po prvním prolistování, že jsou v něm pečlivě začerněna četná místa, mezi nimi i data narození manželky, dětí, mých nejbližších příbuzných.

Při podrobnější četbě jsem zjistil, že hlášení obsahují nepravdy, nepřesnosti, protimluvy a někdy úplné blbosti. V jednom z prvních hlášení, které o nás poslal ze Ženevy spolupracovník StB krycím jménem PROUTNÍK a které 25. listopadu 1969 zaznamenal jeho řídící orgán Pýcha v zásilce č. 15/69 K 9, se píše: „Podle Proutníka se prý zdá manželka Havlíčka Duňa, rozená Šimovičová, velice slušná a skromná a je donucena k pobytu v cizině z vůle manžela...“ A k tomu poznamenává Pýcha kriticky: „(Moje: zde Proutník prokazuje neznalost ženského pohlaví, jak prokázal i svým sňatkem s ing. ... a jeho závěry jsou idealistické).“ Jméno paní ing., s níž Proutník uzavřel sňatek, není v kopii dokumentu, který mi byl vydán, kupodivu začerněno. Neuvádím je ze slušnosti. Zato je na straně 52 – záznam z června 1970 – pečlivě vymazáno jméno generálního tajemníka FKS. Přece ministerstvo vnitra podle zákona na ochranu osobnosti neprozradí veřejnosti tak neznámé jméno jako Marchais! Pýcha měl pravdu: Když mi přišlo na podzim 1969 z Prahy strohé odvolání, podívali jsme se s manželkou krátce do očí a vyhrkli bez váhání zároveň: „Zůstaneme tady!“

K přesné identifikaci udavače není jméno paní ing. zapotřebí. Její manžel je veden v seznamech StB dvakrát jako „I“ (rozuměj informátor), jednou pod krycím jménem PROUTNÍK a podruhé PRŮVODCE. Kdybych s ním chtěl v Ženevě mermomocí mluvit – jakože vůbec nechci –, neměl bych to od nás daleko, tak čtyři či pět stanic tramvají. Doufám, že za své zásluhy dostává vylepšenou českou penzi.

V hlášení z Bernu píše ŘO (řídící orgán) Miroslav Žalud, že „HAVLÍČEK v emigrantském časopise ZPRAVODAJ uveřejnil reportáž o TIČINU, která již jednou byla jím zveřejněna v roce 1972 v ČSSR ...“ (Nesmysl: v roce 1972 jsem v Československu už dávno nesměl publikovat.) Prakticky totéž opakuje náčelník odboru 31 I. správy FMV pplk. Jan Pozorný v návrhu z 8. června 1978, aby mi bylo odňato státní občanství ČSR. Jedno ze zdůvodnění zní: „Dušan HAVLÍČEK byl aktivním dopisovatelem emigrantských časopisů SVĚDECTVÍ, LITERÁRNÍCH LISTŮ, ZPRAVODAJE a SLOVO 68 ...“ Přesně týž text je doslova převzat v Rozhodnutí Ministerstva vnitra České socialistické republiky, kterým mi 27. 11. 1978 ředitel odboru Civilně právního úseku Dr. Oldřich Bastl „odnímá státní občanství České socialistické republiky a tím i... státní občanství Československé socialistické republiky...“

Jak to bylo doopravdy? Zpravodaj přetiskl mou reportáž „Ticino má k nebi blízko“ (i s obrázky) v roce 1972 z pražského magazínu SLOVO 68, který ji – jak název naznačuje – uveřejnil v roce 1968. Kopie reportáže byla ke spisu přiložena, a kdyby si ji někdo z vnitráků a soudců přečetl, zjistil by, že v ní není ani slovo o politice a pouze líčí mé nadšení nad přírodní krásou jediného švýcarského kantonu, v kterém se hovoří italsky.

Zadruhé: Nepsal jsem nikdy do Literárních listů, protože takový časopis jsem v exilu neznal. Zato jsem hojně spolupracoval na časopise Listy.

Řekněme, že jsou to drobnosti. Ale když je těch drobností moc, tak je to příliš. Ve výpisu z materiálů PSPV (bez data, ve svazku na str. 98) sděluje jakýsi Rieger „ustanovečná data jednotlivých osob“:

„Havlíček má z prvého manželství syna Alexej, nar.,(začerněno) a dceru Natašu, (začerněno) –

Z druhého manželství dceru Alenu, nar. (začerněno) a dceru Zuzanu, nar. (začerněno).

Pan Rieger opomněl, že z prvního manželství mám navíc třetí dítě, dceru Tamaru, že z druhého manželství nemám žádné děti a že dcery Elena (a ne Alena) a Zuzana jsou z mého třetího manželství.

Dejme tomu prkotiny. Ale srovnejme následující údaje:

– Pod jednacím číslem A – 00590/31-83 náčelník odboru 31 I. S-SNB pplk. Jan Pozorný píše 29. dubna 1983 Obvodní správě SNB oddělení pasů a víz, Praha 4: „...na náš návrh čj. A-0298/31-78 mu bylo rozhodnutím MV ze dne 27. 11. 1978 odňato státní občanství ČSR... Kromě toho byly získány poznatky, že Havlíček pokračuje v nepřátelské činnosti proti ČSSR, která vedla k zařazení jeho osoby do „Seznamu nepřátelské emigrace“ a na INO. Konkrétně, že byl zvolen za člena redakční rady emigrantského plátku ‚LISTY‘.“

– Pod jednacím číslem A – 0546/31-1983 nepozorný náčelník odboru 31 I. S-SNB pplk. Jan Pozorný píše 15. listopadu 1983, tedy jen o několik měsíců později, Správě pasů a víz SNB organizační odbor Praha: „Podle našich znalostí HAVLÍČEK v současné době nepřispívá do emigrantských plátků a není již uváděn jako oficiální člen redakční rady „LISTŮ“, řízených čs. emigrantem a osobním přítelem HAVLÍČKA Jiřím PELIKÁNEM.“

– Do třetice všeho dobrého: Pod jednacím číslem A-00843/31-84 nový náčelník odboru 31 I. správy SNB mjr. Milan Brodský odpovídá Obvodní správě SNB, oddělení pasů a víz, Praha 4 téměř doslova stejně jako jeho předchůdce:: „Podle nám známých skutečností D. HAVLÍČEK v současné době nepřispívá do emigrantských časopisů a není veden jako člen redakční rady časopisu LISTY... Laskavost: už se nepíše o emigrantských plátcích, ale o emigrantských časopisech.

– V dalších odpovědích na pozdější dotazy sděluje týž náčelník odboru 31 I. správy SNB mjr. Milan Brodský, že Dušan Havlíček „po celou dobu svého pobytu v zahraničí se podílel na nepřátelské činnosti proti ČSSR, zejména v oblasti publikační. Konkrétně byl dopisovatelem emigrantských časopisů SVĚDECTVÍ, LISTŮ, ZPRAVODAJE a SLOVO 68...“ Za ta léta se trochu poučil. Už nepíše Literárních listů ale – správně – Listů.

Nechci příliš unavovat, už tak je to moje povídání dlouhé, ale prosím čtenáře o pochopení, ty stovky stránek nesmyslů a nepřesností se mne osobně příliš dotýkají. Ale kladu především obecnou otázku: Jak má veřejnost důvěřovat záznamům StB a ministerstva vnitra, když v nich jsou evidentní nepravdy a navzájem si odporující tvrzení?

O psí smečce rozhodují psovodi

Nejsem odborník na historické bádání, mým tématem je především mediální dění. Pečlivě jsem přečetl své svazky z archivu bezpečnostních složek, které mi, jak jsem popsal, Ministerstvo vnitra vydalo. V údajích o svazcích, které na internetu uveřejnila soukromá osoba a které údajně odpovídají oficiálním seznamům, jsou stěží vysvětlitelné nepřesnosti. Například: Svazek na mé jméno byl prý zaveden 8. 8. 1974 a svazek na mou ženu o 4 roky dříve, 11. 9. 1970. Na mém svazku HÁČEK, který mi byl vydán, je oficiálně zapsáno toto druhé datum zavedení: 11. 9. 1970. Když však pracovníci bezpečnostních složek MV a StB dokážou splácat do jednoho svazku lži, drby, odporující si tvrzení (podílí se na nepřátelské činnosti, nepodílí se na nepřátelské činnosti), pomluvy typu jedna paní povídala, pak je to na pováženou. U ostatních svazků je to nepochybně obdobné. Má tedy vůbec smysl brát tyto svazky vážně a ty kilometry spisů, nashromážděné podřízenými výkonnými složkami státního systému, vůbec digitalizovat?

Podstatná a rozhodující otázka je jiná: Jsou tyto zdroje s to zásadně přispět k odhalení podstaty státního mocenského režimu? Zdrojem opravdového poznání mohou být především a zejména archivy vedoucích politických složek, tedy v Československu archivy ÚV KSČ, vlády, zákonodárných sborů (příkladem vynikající a přehledné dokumentace je Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, která je zdrojem nevyčerpatelných autentických informací), politických organizací sdružených v tzv. Národní frontě, zápisy jejich jednání ze zasedání ústředních výborů, předsednictev a další jejich rozhodnutí a pokyny podřízeným výkonným složkám. Záznamy o osudech obětí vládnutí vedoucích orgánů státu mají nepochybně svou závažnost, ale mohou celkový obraz jen doplnit.

Krátce po roce 1990 jsem se seznámil s činností Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Jeho publikace Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970 (abych uvedl alespoň jeden příklad) je právě oním typem vynikající dokumentační práce, která umožňuje proniknout k podstatě systému. Sleduji i jinou publikační činnost tohoto ústavu, jeho aktivity a projekty, a považuji ji za úctyhodnou.

Velmi příznivou zkušenost jsem učinil i se Státním archivem v Praze na Chodovci. Potřeboval jsem pro svou studii o sdělovacích prostředcích dokumenty z někdejšího ministerstva informací, některé záznamy ze zasedání vlády a další. Půjčili mi ochotně z pečlivě vypsaných seznamů části hledaných dokumentů a za nepatrný poplatek mi pořídili kopie. Nabyl jsem přesvědčení, že státní archiv je vybaven velkým množstvím přímé dokumentace, že s ní umí profesionálně zacházet.

V prvním i druhém případě jsem neměl ani na minutku dojem, že by pracovníci ústavu dějin a státního archivu podléhali nějakému ideologickému zaujetí. Snad to byl rozhodující důvod, proč byl „ideologicky“ zdůvodněným zákonem zřízen jiný, ideologicky zaúkolovaný a mimořádně nákladný ústav a obě dvě osvědčené instituce, o nichž jsem právě hovořil, odsunuty na vedlejší kolej.

Dušan Havlíček

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů