Je to teď v srpnu čtyřicet let, co Gustáv Husák, nahradivší po invazi Alexandra Dubčeka, ujišťoval, že žádné prověrky nebudou. „Každý se svou prací prověřuje sám!“ řekl z tribuny Sjezdového paláce v Praze před několikatisícovým shromážděním. Zapsala jsem si jeho výrok do bloku, mám ten blok podnes. – Bylo to důležité sdělení. Kdyby bylo pravdivé, získaly by si „strana a vláda“ vzdor pokračující okupaci určité sympatie nemalé části obyvatelstva. Neboť každé obyvatelstvo chce především žít ve snesitelných podmínkách a v klidu se starat o své děti. – Vzdor onomu veřejnému ujištění „nejvyššího“ se do několika měsíců prověrky na celém území ČSSR naplno rozjely. Statisíce lidí byly nuceny opustit svou práci a horko těžko si hledaly práci novou, často hluboko pod svou profesionální kvalifikací. Tisíce lidí emigrovaly. – Možná svůj výrok o „neprověrkách“ myslel G. Husák doopravdy. Třeba je sám nechtěl. Ještě možná věřil ve svého politického génia, schopného překonat naivitu A. Dubčeka. Netrvalo však dlouho, než mu došlo, že ve skutečnosti vládne tzv. „zdravé jádro“ – lidé, jako byli V. Biľak, M. Jakeš, A. Indra a další. Nebyl však pro něj problém se přizpůsobit. A tak se normalizační vlna nezadržitelně valila a drtila všechno, co jí stálo v cestě.
Příznačná byla už „beseda starých komunistů“ svolaná na středu 9. října 1968 do sálu Čechie v Praze-Libni .„Starých“ tam ve skutečnosti mnoho nebylo.Většinu v zaplněném sále tvořili lidé středního věku, vesměs straničtí funkcionáři, o Pražském jaru zbavení funkcí. Srdečně se vítali, objímali, mávali na sebe přes sál zaťatými pěstmi. Josef Jodas, z jehož iniciativy se shromáždění v libeňské Čechii sešlo, četl dopis generálnímu prokurátorovi. Žádal v něm stíhání trestných činů, jichž se podle jeho mínění dopustily od ledna 1968 sdělovací prostředky. „Svaz čs. novinářů je základnou kontrarevoluce,“ tvrdil ve svém dopise. – „Kecáš!“ křikl někdo od vchodu zvenčí. Přítomní bouřili: Ven! Zvedali se ze židlí, hrozili ke vchodu. Dotyčný, povzbuzován svými šklebícími se kamarády, nahlížejícími dovnitř nízkými okny z ulice či ze dvora, prchal. Mísilo se tu tragické s komickým.
Seděla jsem uprostřed sálu a jediná v něm jsem nevstávala a netleskala, jen jsem si to, co se dělo, zapisovala. Moji sousedé se po mně nevraživě dívali a mně se čím dál více zdálo, že na mě nepřátelsky hledí celé auditorium.Docela obyčejně jsem se bála.
Reportážní Zpráva o jedné schůzi, kterou jsem příští den v tomto duchu napsala, z rozhodnutí mých nadřízených nevyšla. – „Máš štěstí, že nedošlo k politickým procesům,“ řekla o pár let později mému muži na schodech obchodního domu Kotva naše dávná známá (tehdy manželka tiskového šéfa federální vlády). „Přišel bys o krk!“ – Doba naštěstí politickým procesům v Evropě nepřála. Dnes dokonce upadlo v nemilost i podstatné jméno „prověrky“, ve vzpomenutých letech tak frekventované. Žádná nouze ve vyjadřování ovšem nevznikla. Zdárně je nahradilo podstatné jméno slovesné „prověřování“. Čeština je bohatý jazyk.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.