Lenka Procházková

Podobizna muže

Na počest Věňka Šilhána

Loni v létě jsem se účastnila mezinárodní konference o roce 1968. Objasňovala jsem mladým posluchačům motivy francouzské studentské revolty proti establishmentu v květnu 68, odlišné důvody, které vyvolaly demonstrace mladých Němců v témže roce, a srovnávala je se zcela jinými příčinami, které v naší zemi vedly k obrodnému procesu. Na konci mého vystoupení mi jeden maďarský student položil otázku. „Promiňte,“ řekl rozpačitě, „ale jak vás tak poslouchám, připadá mi, že pořád ještě věříte v socialismus. Nebo se mýlím?“ Řekla jsem mu, že se nemýlí. A že pro mě i dnes zůstává ten socialismus, o jaký usilovali koncem šedesátých let čeští a slovenští intelektuálové a později spolu s nimi velká většina národa, jediným humanitním a inspirativním společenským uspořádáním, které by mohlo člověka dovést k odpovědnosti za svět náš vezdejší. To totiž nedokázala žádná církev, protože vyžadovala psychické podrobení, to nedokázal ani žádný typ kapitalismu, natož ten plagiát, který v současnosti zažíváme, kapitalismus, který svůj kapitál už prošustroval. Omlouvám se, že tak velmi zjednodušuji, ale je málo času.

Opravdu už je málo času, teď to myslím obecně, chcete-li globálně.

Socialismus, který jsme začínali chápat, chtít a skoro i mít, před čtyřiceti lety, trval sotva pár týdnů. Zpětně to působí jako sen. Setrvávat u snu je prý nebezpečné, protože to vede k pohrdání reálným stavem věcí. Myslím ale, že mnohem nebezpečnější je žít vědomě ve lži, protože to vede k přivyknutí reálnému stavu věcí. K čemu je nám proklamovaná svoboda slova, když se bojíme svobodně myslet? Ani pravda o roce 1968 ještě pořád nebyla řečena naplno. Pořád se ještě tvrdí, že tenkrát šlo jen o hádku mezi komunisty. Pořád ještě nebyla vyslovena ta jednoduchá stručná věta, že Kreml musel poslat vojska, protože u nás tehdy došlo k autentické revoluci. A že to byla revoluce ve jménu autentického socialismu. V jednom posrpnovém fejetonu L. Vaculík napsal: „Pro ten socialismus vymyslíme jiné jméno, s tímhle už nemůže mezi slušné lidi.“ A tak vymýšlíme, hledáme to nové náhradní jméno. Místo abychom hledali slušné lidi. Kteří nemají strach snít. Ale i jednat. Mám to veliké štěstí, že pár takových lidí jsem potkala. Jeden se jmenoval Věněk Šilhán.

*

Pokud existuje reinkarnace, je zřejmé, že se už musel narodit mnohokrát.

Dovedu si ho představit jako rozmyslného vůdce kmene, náčelníka, který svůj lid vede odněkud někam, a při tom klopotném putování dokáže ještě činit objevy, jak praktické: vynález pazourku, využití ohně, budování pastí na ulovení zvěře, tak i kulturní: uhlové malby na stěnách jeskyně, hnětení hlíny do podoby sošek...

Ve starém Řecku ho vidím jako filozofa, posedlého kladením zásadních otázek, což mu vyneslo obvinění, že kazí mládež. Ale i tu následnou trestnou číši bolehlavu zajisté vypil bez váhání. Nejspíš už se těšil na nové vtělení. Tentokrát do postavy Římana v době republiky, kdy statečnost a čest znamenaly základní kritéria mužova charakteru. Mnoho mincí z té epochy nám dodnes připomíná jeho rysy.

V údolí středověku byl nejspíš představeným cechu. Tam poznal, že zaměření více lidí na tutéž věc vyžaduje strategii společného postupu, ale i vnitřní mravní řád, který motivuje.

V epoše zámořských objevů ho vidím na můstku korábu plujícího oceánem k Nové zemi. Nejel tam kvůli zlatu! Chtěl poznat, kde ta voda končí a jaký je ten břeh a lidé, co tam žijí.

Pochmurnou dobu inkvizice raději přeskočím, neboť je zřejmé, že k němu vlídná nebyla, když hlásal, že knihy nejsou k tomu, aby se bez přečtení pálily, ale naopak aby v lidech cosi roznítily. To býval nebezpečný názor. Ale on si ho podržel i pro svou inkarnaci mnohem pozdější. Pro tu, v které jsme ho poznali i my.

Věřil, že vzdělání a rozhled vedou k odpovědnosti. Věděl ale i to, že výchova není jen záležitostí rodiny a školy, ale celé obce. Že první vzory jednání, které si dítě vtiskne do paměti, ho předurčují na celý život. Když se pak sám, ve svých devětatřiceti letech, stal vzorem cti, odvahy a rozhodnosti, vypadalo to, že už je na vrcholu té stoupající křivky svého života. Ten krátký, a přitom nezapomenutelně dlouhý srpnový týden, na jehož konci se zdecimovaná delegace vrátila z Moskvy a požádala národ, aby už nebyl statečný, ten týden nádherného vzdoru si muž, jehož podobiznu tu slovně kreslím, protáhl na dalších dvacet let.

Nepokořil se, zůstal stát na svém vrcholu, u své potrhané vlajky, spolu s nemnohými statečnými. Zůstali tam proto, aby lidé dole v údolí viděli, že to jde. Aby je denně viděli znovu a znovu. A aby pochopili, že budoucnosti slouží pouze ten, co uskutečňuje přítomnost. S odpovědností, kterou si dal sám. To je ta pravá svoboda. Ne vnější nároky nesvobodných lidí, ale vnitřní chtění člověka, který neopouští svůj sen, ani ho nezmenšuje na míru poměrů. Život každého z nás je totiž tak velký, jak velké jsou naše sny.

(Lidový dům, 2. července 2009)

Lenka Procházková (1951) je spisovatelka.

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Lenka Procházková

Podobizna muže

Na počest Věňka Šilhána

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu