Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 4 > Stručně: Jakub Homolka: Média a odpovědnost

Jakub Homolka

Média a odpovědnost

V nedávné debatě se studenty Karlovy univerzity naznačil Václav Havel pro někoho možná překvapivou souvislost dvou mediálních kauz poslední doby – vajíčkového běsnění na mítinku sociálních demokratů a otázky způsobu prezentace extré mismu v médiích. Toto přirovnání je možná nečekané, nikoliv však mylné, a proto stojí za to ho rozvést. Ukazuje se totiž, že síla médií legitimizovat a ospravedlňovat je v dnešní době internetu možná ještě větší, než jsme si mysleli. Oba zmíněné problémy jsou toho dokladem. Skutečná potíž spočívá především v tom, že ruku v ruce s takovou mocí by měla kráčet i odpovědnost. Jenže právě něco jako „etika odpovědnosti“ českým novinářům často chybí.

Kauza vajíčkové kanonády na Andělu ukázala, že i pouhé „objektivní“ informování o událostech má své vedlejší účinky. Zvláště pokud probíhá v určité četnosti. Stačilo pár dnů vydatného referování o původně recesistickém aktu a z hodu vajíčkem po sociálním demokratovi se stal legitimní způsob vyjádření určitého postoje. Výsledkem byla smutná podívaná na Andělu. A přitom rozhodně nelze tvrdit, že by novináři někoho k házení vajec nabádali. Dokonce lze říct, že jejich reportáže byly původně vedeny dobrými úmysly (např. zachytit násilné chování ochranky). Nicméně nakonec se ukázalo, že nebývalá pozornost věnovaná na jindy bezvýznamných mítincích tomuto fenoménu měla zcela jiné následky: udělala z házení vajíček něco běžného a vlastně i očekávaného. Kdo tedy nakonec za kanonádu na pražském Andělu nese odpovědnost? Při analýzách této události reportéři nikdy neopomenuli poznamenat, jak významnou roli v celé věci sehrál server Facebook. Zapomněli už však dodat, že mnohem významnější úlohu měli oni sami. Podlehli svodu sledovat každý mítink a čekat na svého „vajíčkáře“. Ať už byly jejich motivy jakékoliv, z jejich jednání se vytratil faktor odpovědnosti.

A právě proto vyvstává otázka, jak vlastně chápat tuto „odpovědnost“ a kde ji vzít. Na předchozím případu se ukazuje, že odpovědnost je něco, co nemůžeme vymezit zákonem, a dost možná to nepostihují ani etické kodexy samotných novinářů. Skutečná etika odpovědnosti si totiž žádá něco navíc, co se nemůžeme jen tak naučit nebo zahrnout do nějakých pravidel. Žádá po mně, abych viděl za hranice jedné zprávy, události či informace, dokonce i za hranice svých dobrých úmyslů, nutí mě přemýšlet o následcích mých činů. A tak stejně jako kdysi Max Weber žádal „etiku odpovědnosti“ po politicích, je dnes namístě klást podobný požadavek na média. Tento důležitý element však po nich může stěží nárokovat nějaká třetí strana. Sami novináři musejí etiku odpovědnosti individuálně převzít, sami po sobě musejí vyžadovat tento apel, sami se musejí snažit vidět za hranice svého vlastního oboru.

Kauza s vajíčky je vlastně ještě pořád jen banálním varováním. Oblastí, kde by absence etiky odpovědnosti v našich médiích mohla mít mnohem horší následky, je právě problematika nárůstu extrémismu. Ukazuje se totiž, že i pouhé informování, které má patřičnou četnost a je vedeno neodpovědně, vede v posledku k legitimizaci a uznání fenoménu. V dnešní době už se tedy nelze na články či reportáže dívat jen v jejich jednotlivosti, ale je třeba je zahrnout do celého horizontu událostí, který se s jejich pomocí dává do pohybu. Udělat velký rozhovor se členem jádra extrémistické organizace je pro novináře či médium nepochybně výzvou. Dokonce může být rovněž vedeno dobrými úmysly – například zobrazit daného jedince jako demagoga. Tato bezesporu lákavá výzva však nesmí přebít nebezpečí, ke kterým takový rozhovor bez ohledu na původní záměr může vést. Před takovou nešetrností nás nemusí dostatečně ochránit ani zákon, ani nějaký vnitřní kodex – v tu chvíli musí nastoupit právě odpovědnost. Přistupovat k práci v médiích, ale i ke každé jiné činnosti s takovouto odpovědností je samozřejmě obtížné a je pravděpodobné, že člověk udělá chybu. To je vlastně v pořádku, patří to k věci. Když se však něco takového stane, je nutné si to přiznat a ve špatně nastaveném směru dál nepokračovat. I to je dokladem etiky odpovědnosti, která je dnes v médiích tak potřebná.

(Reflexe témat workshopu Pomáhají česká média nárůstu vlivu extrémismu? z 29. 5. 2009.)

Jakub Homolka

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.