Tomáš Tichák

Teorie příběhů

Svět se prý skládá z příběhů, slyšel jsem víckrát, ale cosi mi na tom tvrzení pokaždé vadilo. Asi v pozadí znějící jistota, že vše má tím pádem nějaký smysl, pointu, která přináší katarzi a poučení. Není pochyb o tom, že lidé by takový svět odjakživa mít chtěli, příběhy jsou přece základem různých náboženství, snaha o logické vysvětlení plodí spiklenecké teorie a snaha o usměrňování dějů k patřičnému finále praktická spiknutí. Bulvární noviny vynalezly a úspěšně provozují žánr story. A fyzikové hledají teorii všeho, nejnověji pomocí hypotézy, že vesmír je stvořen ze strun stočených do nepatrných smyček, jak symbolické.

Jenže čím déle je člověk na světě, tím jasněji si uvědomuje, že poučení ze skutečných příběhů jsou zcela nejasná, rozuzlení zdánlivá a že nalezené odpovědi vedou jen k ještě podstatnějším otázkám. A nemám na mysli třeba tak banální problém, který politik byl kde, s kým a za čí peníze na dovolené. Na něm je pozoruhodné jen odvádění pozornosti ke zkoumání, kdo, s kým a za čí peníze po tom pátrá. A to, že to patrně málokomu vadí. Myslel jsem všední děje, ale taky příběhy lidských životů. Snažíme se pochytit v nich dějový oblouk; smysl, který by se měl na jejich konci vyjevit, ale nenacházíme, odkládáme to do budoucna, ač víme, že už k tomu nebude příležitost.

Ale raději k drobným příhodám. Nedávno jsem si jednu vybavil při setkání s Martinem. Stalo se to ještě v hlubinách brněnské totality, v den úpravy cen, jak se tehdy nazývalo zdražování. Sotva jsme usedli v restauraci, zaslechli jsme od vedlejšího stolu úlevu, pronesenou zvučným hlasem: „Hlavně, že nám nešáhli na hrnek.“ Brzy se ale tamní hovor stočil na polemiku, jestli píseň Válka je vůl nahrála skupina Synkopy 61, nebo Olympic. Zvučný muž stranil Synkopám, jeho úhledně oděný soused Olympicu. Polemika postupně přerostla v zarputilý spor, stůl i sál se rozdělily do dvou táborů. Když už muži, jenž chválil stabilitu ceny piva, nestačil hlas, prudce vstal a pozvedl oponenta za límec. Ten sáhl do kapsy a vhodil na stůl nějakou legitimaci. „To je průkaz StB!“ zašumělo to kolem a pak hrobově ztichlo. Jen rozvášněný násilník ničeho nedbal. Ale potom se oči všech stočily do stinného kouta místnosti, kde se zvedla čísi postava. Řekla plaše: „Tu písničku jsem nazpíval já.“

Skoro jsem na tu historku zapomněl, asi proto, že jsem si s ní nevěděl rady. Teď mě konejší myšlenka, že dodnes čekala na pointu – totiž že ji použiji jako příklad nejasného konce.

Ještě jeden domácí příběh, zcela čerstvý. Dokončoval jsem sazbu jedné tlusté knihy a narazil na příjmení myslitele z dob založení Spojených států Harrisona. V rejstříku byl uveden s křestním jménem George. To se mi zdálo trochu podezřelé, a tak jsem zadal ono příjmení do vyhledávače Google. Ťukl jsem na první odkaz, na který mi padl zrak, a na obrazovce se objevila – fotografie našeho čtyřletého syna, který si v tu chvíli hrál ve vedlejším v pokoji. Když jsem se vzpamatoval, došlo mi, že nahlížím do internetové stránky své patnáctileté dcery. Má ráda Beatles a spolužáci se jí prý pro to smějí. Jednak jsou pitomí a jednak – kdyby toho nebylo, jakého filozofa bych asi musel hledat, aby se něco takového stalo?

Ty dvě prožité anekdoty mě ovšem přivádějí k pochybám, nejen zda příběhy mají smysl, ale jestli vůbec existují. Nevytváří je sama naivní touha po nich z nesouvisejících sledů událostí? Je však ještě jiná možnost – že totiž skutečnými příběhy jsou právě ony. Ne laciná zápletka z drahé italské haciendy, ta vypráví jen o tom, jak chutná moc, ony vypovídají o skutečném, úžasně nepochopitelném světě. A to je má teorie všeho, světa příběhů stvořených z principu neurčitosti.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Teorie příběhů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu