Galerie

Bití orloje

Na letošní advent se v Olomouci připravuje další „kulturní audit“. Více než deset let po výstavě Oznámení o Ikarově letu, která ve vzorové souhře vědeckých oborů mapovala olomoucká 60. léta, bude v místním Muzeu moderního umění zpřístupněna výstava Skleník, jež aspiruje na totéž pro léta normalizační. Než proběhnou poslední korektury Skleníku, pokusíme se o korekturu zavedených pohledů na dvě místní (nejvíce nenáviděné) památky socialismu, orloj a obchodní dům Prior. Do nich se notoricky promítá nesnesitelné pokrytectví, vytěsňované špatné svědomí, jakož i uhlířské kulturní zoufalství, kteréžto atributy již neodmyslitelně náleží k toposu „olomoucké intelektuální kavárny“.

Hned na úvod názor, který podobně jako údery kovářů o kovadlinu na olomouckém orloji téměř nikdo z místních nechce slyšet: olomoucký orloj není ani ošklivý, ani obludný, nehyzdí tvář města, nezostuzuje demokratické občany ani neztrapňuje hloučky turistů každé poledne se před ním tvořící, nýbrž – je líbezný i podivný, moderní i nadčasový (sic!), monumentální i titěrný, rafinovaný i lidový. Je nasnadě, že názory drobené nad místními kavárenskými stolečky (tak jako všude jinde) pocházejí z původního velikého koláče místních kulturních autorit. Jednotlivé kapitolky našeho letního plaidoyer budeme tedy uvádět citáty, kterými se také zaštiťují mnozí (nejen) místní novináři při svém pravidelném polistopadovém rituálním bití orloje. V těchto týdnech o to více, že začala rekonstrukce sochařské výzdoby orloje Karla a Marie Svolinských.

Líbezný i podivný

OLOMOUCKÝ ORLOJ, TENTO KÝČOVITÝ, TRIVIÁLNÍ SYMBOL VÍTĚZSTVÍ PLEBEJSKÉ, MATERIALISTICKÉ PODSTATY (...) SE POSTUPNĚ ZMĚNIL V SYMBOL SEBEZPRZNĚNÍ MĚSTA. (Pavel Zatloukal: Oznámení o Ikarově letu, Horní náměstí v Olomouci)

O Svolinského orloji už bylo napsáno všechno. Dobré i zlé. Psát o něm znovu je snad troufalost, ale chodíte-li kolem poplivávaného stroje denně, něco by se přeci jenom našlo. Je-li kýčem, o tom by se mohly vést estetické debaty. Definice kýče bývají totiž příliš vágní, podobně jako definice umění. Má-li se tu na mysli ten fakt, (jejž snad nejsilněji formuloval právě Pavel Zatloukal), že orloj oslavuje selské tradice v době, kdy probíhala násilná kolektivizace venkova, tak tedy budiž. Ovšem je tu jeden háček. Základní ideový rozvrh orloje vytvořil Karel Svolinský pravděpodobně ještě před rokem 1948 a souvisel s jeho prací na monumentálním projektu Český rok. Navíc jedna z raných verzí orloje byla zcela apolitická. Obrazy ženců a polních prací byly zabydleny pohádkovými bytostmi a zvířátky: ptákem ohnivákem, žabákem a hadem s korunami na hlavách, hlemýžděm, ježkem. Co kdybychom na chvíli zapomněli na to, že slovo plebejský má (dnes) pejorativní nádech a zamysleli se nad ním jinak? Olomouc, někdejší bašta moravského němectví, byla po německém odsunu osídlována také venkovským hanáckým obyvatelstvem, podobně jak se to dělo i po roce 1918, kdy došlo ke sloučení měst a vesnic v okolí se starou německou Olomoucí a ke vzniku tzv. Velkého Olomouce, čímžto se po staletích minoritní česká národnost stala ve městě většinou. Pokusme se nahlížet nacionalismus obou etnik, tedy Čechů i Němců, bez předsudků. Vždyť úpravy olomoucké radnice z počátku dvacátého století, jakož i orloje z roku 1898, se vezly také na velkoněmecké národní vlně. Je tedy na tento hrubý pytel Svolinského orloj pouze hrubou záplatou? A co kdybychom prostě přijali tezi, že Svolinského orloj patří kromě jiného do fáze završení národního obrození v Olomouci? Můžeme jistě spekulovat o tom, že se tak stalo po brutálním vyhnání olomouckých Němců a že na hanácký mýtus byl místními funkcionáři, jakož i Svolinským samotným naroubován socialistický program. Přesto se domnívám, že postavíme-li se na chvíli nepředpojatě v plném slunci, v pravé poledne před orloj, nemůžeme nevidět, jak sličně jsou ztvárněny hanácké dívky v krojích v Průvodu královniček, jak líbezně jsou vykresleny jejich střevíčky, málem s naivitou tvůrce lidového umění, ne nepodobnou naivitě tvůrce románských mozaik. Nemůžeme nevidět, jak ladně zvedá šátek panna zcela napravo před nimi, nemůžeme nevidět líbeznost kopýtek koní z horní scény Honění krále a tak by se dalo pokračovat. Obávám se, že ten, kdo toto všechno záměrně přehlíží, je pak snadněji nakloněn ideologickému zavržení díla en bloc. Ano, je místy toporné, ke škodě (nejen dětem) neletí tu pták ohnivák, namísto poněkud tupých hlav dělníka a výzkumníka; je podivné i zrůdné nepřímou oslavou masových vrahů, resp. jejich umístěním do nebeského řádu v kalendáři, ale ve své většině čerpá z autentických lidových tradic a je přístupné širokým vrstvám obyvatel. Ba co víc, kdybychom konsekventně rozvedli myšlenku odsouzení olomouckého orloje, museli bychom z podobných pozic (jakých vlastně – patricijských? aristokratických? německých?) odsoudit i Kotěrův Národní dům v Prostějově, který byl také jedním z výhonků opožděné národní emancipace Prostějovských a který rovněž symbolizoval vítězství jedné tradice nad druhou, není-liž pravda? V tomto smyslu je orloj kromě jiného fyzickým návratem skutečné Hané do centra její metropole.

Moderní i nadčasový

PŘI TÉTO POSLEDNÍ ÚPRAVĚ SE OLOMOUC LEHKOMYSLNĚ ZBAVILA STARÝCH TRADIC ORLOJE. PO STALETÍ ZDE EXISTOVAL JEDINEČNÝ CELEK S VĚDECKÝM DUCHOVNÍM A VÝTVARNÝM POSLÁNÍM, V NĚMŽ BYLO ZTĚLESNĚNO VĚDOMÍ O CELISTVOSTI SVĚTA BEZ OHLEDU NA PRÁVĚ PROBÍHAJÍCÍ ČAS. (Anežka Šimková: Horní náměstí v Olomouci)

V úvodní kapitolce jsme zcela opomněli fakt, do jaké míry byl původní olomoucký orloj z roku 1898 sbírkou maloměšťáckých kýčovitých rekvizit, prázdných schránek k oslavě toho, v co už málokdo opravdově věřil. Je totiž třeba mít na mysli, že pokud se katolická (rakouská) myšlenka a (křesťanské) umění mělo a chtělo zachránit, muselo již koncem devatenáctého století opustit kašírovaný program pozdního eklektického historismu. Dovolím si kacířsky poznamenat, že toto přesně byl projev poslední předsocialistické podoby orloje. Byla to poněkud problematická snůška katolických, rakousko-olomouckých imperiálních tradic, jež bylo lze už ve své době nalézt v daleko kvalitnější umělecké podobě například na pomníku Františka Josefa I. vynikajícího rakouského architekta Camilla Sitteho a sochaře Antona Brenka, který vznikl v témže roce 1898 při jiné straně radnice, nebo o něco později v neobarokně-secesní kapli sv. Jana Sarkandra. Musela však přijít katolická moderna a moderna vůbec, aby se křesťanství i umění samo dokázaly vymanit z rekvizitového světa divadelního kýče, jehož kvintesencí byl právě orloj z roku 1898. Ostatně není – oproti stále omílané tezi o reakčním historismu socialistického realismu olomouckého orloje – toto dílo moderní právě tím, že obrátilo svůj zájem od tzv. vysoké tradice k nízké, lidové, autenticky existující tradici? Tak, jako to učinili Dušan Jurkovič, Jan Kotěra, Josef Hoffmann, Stanisłav Witkiewicz či Josef Mánes o mnoho let dříve? A není povýšené odsoudit lidový rituál a označit jej za materialistický? Vždyť Honění krále i Průvod královniček mají prastarý, dosud plně neobjasněný smysl a bývaly od věků spojeny na Hané i jinde na Moravě s oslavou svatodušních svátků.

Monumentální i titěrný

RÁZNĚ JE ZÚČTOVÁNO S ANTIKOU I S KŘESŤANSTVÍM... (Pavel Zatloukal: Karel Svolinský)

Olomouc někdy bývá považována za nejantičtější město u nás. Psal o tom často Pavel Zatloukal, hovořil o tom Václav Cílek na Ekologických dnech Olomouc: „Když si projdete všechny ty výzdoby od roku 1700, od renesance, nebo spíš od baroka, až po historické styly devatenáctého století, Olomouc je prostě celá zaplavená antikou. Jak víte z německých pověstí, věří se, že Olomouc byla založena Juliem Caesarem jako římské město. A doopravdy. Pokud bychom škrtli Julia Caesara a nahradili ho nějakým Římanem. A škrtli bychom město a nahradili bychom ho obchodní stanicí nebo opevněným táborem, jsme najednou téměř v reálu. (...) Když jsem šel městem, uvědomil jsem si, že je to jedno z těch neviditelných měst Itala Calvina. O kterém Marko Polo vypráví Kublajchánovi. Dojem z Olomouce je, že je to doopravdy město posvátné.“

Další fakt, který se při rituálním bití orloje opomíjí, je studijní cesta Karla a Marie Svolinských do Itálie v létě roku 1948. Svolinský se důkladně seznámil s tamními mozaikami, aby v Olomouci vytvořil jednu z nejmonumentálnějších novodobých mozaik u nás. Namísto bohů a héroů defilujících na kašnách barokního teatra vidíme statné hanácké mládence a sličné děvy, namísto oslavy antického folklóru oslavuje se tu folklór místní. Ač je město po staletí živeno produkty z hanáckých gruntů z okolí, nenašla tu autentická Haná nikde svou výtvarnou podobu. Namísto toho je město přeplněno oslavou Boha, antiky a imperiálních tradic rakouské monarchie, podobně jako se toto vše v titěrné podobě směstnalo na orloji z roku 1898. Přiznejme si to: žádná katastrofa se tu nekoná. Dokonce se tu ani neúčtuje s antikou, naopak, k antické tradici města je přidána jedna z jejích esenciálních uměleckých podob – mozaika. Podobně jako před pár lety přibyla další – bronzový akt v životní velikosti na Áriónově kašně od Ivana Theimera.

Rafinovaný i lidový

KONEČNÉ POPŘENÍ ZBÝVAJÍCÍ HISTORICKÉ CENY ORLOJE JAKO UMĚLECKÉ PAMÁTKY ZNAMENAL VŠAK AŽ ZÁSAH KARLA SVOLINSKÉHO... (Marek Perůtka: Olomouc – orloj, oficiální brožura města)

Nyní si ty kacířské myšlenky shrňme. Byla tu vyslovena teze, že orloj je podivnou směsicí, v níž má navrch oslava svatodušních lidových tradic z okolí města, která je v dolní polovině smíšena s lidovědemokratickým programem, s novou státní a národní mytologií (Den znárodnění, Den SNP, Den narození Klementa Gottwalda atd.). To vše je ale provedeno dobře a ve vysokém řádu posvátné mozaiky, jíž se užívalo coby jednoho z druhů ikonopisectví v chrámech, jež měly být nebem na zemi, místem, kde vládně Kristus – provedený v mozaice. Přidáme nyní slůvko, že je to celé provedeno rafinovaně.

V knize Jindřicha Vybírala Mladí mistři, na niž jsme odkazovali při vzpomínce na hanácký duch Národního domu v Prostějově od Jana Kotěry, se dočteme o práci jiného Kotěrova wagneriánského spolužáka – Josefa Hofmanna. Ten zase pracoval s podhorským německým folklórem v letech 1913–1915 při stavbě letoviska Primavesiů v Koutech nad Desnou. Na úctyhodný a kultivovaný palladiánský klasicismus, který tvoří ideovou podstatu této stavby, tvořené symetricky umístěným rizalitem ve vysokém toskánském řádu a dvěma připojenými křídly, narouboval Josef Hoffmann esenci lidového sudetského domu. Tato esence se projevila v celkově robustní roubené stavbě z mohutných horizontálně vrstvených trámů karbolové barvy a z mohutných dubových opracovaných kmenů, které vztyčil coby sloupový řád rizalitu, přičemž střechu nechal kongeniálně doškovou. Co když Svolinský v Olomouci pracoval analogicky? A na božský řád mozaiky uplatnil lidový, venkovský, chcete-li plebejský program?

Sborník přednášek z Ekologických dnů Olomouc Krajinou pochybností, z něhož jsme už jednou citovali, je uvozen citátem Jiřího Přibáně: „Britský sociolog polského původu (Zygmund Bauman) varuje před pokušením básníků, sociologů a intelektuálů vůbec sloužit ,samozřejmým pravdám‘, tedy těm, o nichž se nesmí pochybovat, protože jsou jediné správné, vhodné a nezpochybnitelné. Takové pravdy lze pouze přijmout za vlastní a dále je rozhlašovat do světa z pozice ,mluvčích samozřejmého´. Představují, jak poznamenává Baumanem oblíbený a citovaný Milan Kundera, vše, čemu věříme...“ Polistopadová „pravda o orloji“ je právě takovou „samozřejmou pravdou“, o níž se nepochybuje. A stále se předává i s ironickým odkazem na Jirešův filmový přepis Kunderova Žertu, který začíná v pravé poledne za zvuků zvonkohry na pozadí postav chemika a dělníka a pohybujících se figurek olomouckého orloje.

Jenže pravá pointa Žertu se vyjeví až na úplný závěr filmu, mimochodem na konec strážnické Jízdy králů. Pointa olomouckého orloje ale není tak jednoznačná a pouze do ruda zbarvená, jak nás tomu současná historie umění už dvacet let učí.

David Voda

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Galerie

Bití orloje

Líbezný i podivný

Moderní i nadčasový

Monumentální i titěrný

Rafinovaný i lidový

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu