Knihy: 4/2009

Ústav s iným poslaním

Humoru je vždy akosi málo. Ba zdá sa, že v súčasnosti ho je o niečo menej. Aj preto, že médiá sa ho takmer ostentatívne štítia a niektoré sa ho priam programovo zriekli či zriekajú. Tie tlačené ho publikujú len sporadicky, elektronické si ho zvyčajne pletú so všeľudovým zabávačstvom nižších cenových skupín. O to radostnejšou správou potom je, keď vyjde naozaj reprezentatívna kniha slovenského humoru. S textami od 21 autoriek a autorov, s kresbami od 41 prispievateliek a prispievateľov. Názov knihy sa ukrýva vo vstupnom trialógu Miroslava Horníčka s Milanom Lasicom a Júliusom Satinským. Ľudia, ktorí sa až kriminálne radi smejú aj v tých najmenej zvyčajných a najneočakávanejších životných situáciách, môžu skončiť nie v ústave „nápravního zařízení“, ale „v ústavu se zcela jiným posláním“. Vlastne začať; takíto kriminálnici, ktorým nie je nič sväté, môžu tam začať. Lebo im sa dôvody a zásoby smiechu minú až s ich vlastným pominutím. S prominutím. V stručnom doslove Kornel Földvári prirovnáva humor k chrenu. „Nedá sa len tak vyplieť z duše... Keď to najmenej čakáte, vyhŕknu vám slzy a telom prešľahne plameň. No zároveň sa človeku lepšie dýcha a v hlave sa vyjasní.“ Citujme aspoň dva razy, napríklad Petra Gregora: „(r)Žene, ktorá predstiera orgazmus, sa naplepšie pomstíte tak, že budete predstierať erekciu“, „Ach, aká škoda, že som Slovák, a nie starý Etrusk! Žil by som vystretý a pochovali by ma skrčeného. Takto je to naopak.“ Výtvarne pôsobivú, graficky náročnú knihu zostavili Fero Jablonovký a Tomáš Janovic.

Ústav s iným poslaním – Truhlica slovenského humoru, FO ART, Bratislava 2009, 110 s.

-mah-

Dopisy Jana Zahradníčka

Čtenář bere, s vědomím hrozného osudu Jana Zahradníčka a jeho rodiny v 50. letech, knihu básníkových vězeňských dopisů ženě Marii, pro něj Mařence, do ruky s úzkostí. Ta ho nemůže neopustit, přes všechno pisatelovo povzbuzování („Ten pořádný život, brzo spát a brzo vstávat, mi dělal dobře.“ – 25. 7. 1951) ani při četbě posledního dopisu, plného těšení na ro dinu a „uhřínovské luhy a háje“, víme-li, jak krátký čas života básníkovi po návratu z vězení zbýval. A přece úzkost nepřevládne, a už vůbec ne pocit marnosti, třebaže ani věřícímu Janu Zahradníčkovi nebyl cizí. Veliké svědectví víry, naděje a lásky ve věcech i všedních, pozemských, i nadpozemských – třebaže o těch vězeň výslovně skoro psát nemohl.

Jan Zahradníček: Mezi nás prostřena noc... Dopisy z vězení ženě Marii, CDK, Brno 2008, 336 s., doporučená cena 398 Kč.

-vb-

Moje šílené století

Ivan Klíma nebývá objevný tam, kde předkládá obecná poučení a vůbec zevšeobecňuje: „Dogmatici bývají obvykle lidé netvořiví... Nebezpečným a ničivým se však dogmatismus stává tehdy, spojí-li se s mocí nebo aspoň s organizovanou skupinou, která o moc usiluje.“ Taková tvrzení neprovokují k polemice, spíše udivují samozřejmostí a učebnicovou řečí. Naštěstí je i jiný Ivan Klíma, dobrý pozorovatel a popisovatel zážitků strašných i (samých o sobě) všedních, ale výmluvně ilustrujících různá prostředí, v nichž spisovatel žít musel, anebo ve kterých byl rád: terezínské ghetto, školy, redakce, vojna; podobně zůstane v paměti něžný i zábavný popis seznámení s budoucí ženou nebo popis obskurní tváře oficiálního spisovatelského života. Nevím, zda spisovatel s takovým životopisem a takovým dílem má zapotřebí rámovat obsáhlou autobiografii otázkou nejmenovaného mladého redaktora českého vysílání BBC, jak se mohlo stát, že byl v mládí komunista, a vyloučením z KSČ; nepřistupuje tím na dnešní módu, a tedy i na redukci vlastního života? I pro kvality knihy, i pro pochybnosti, které vyvolává, si přejme pokračování. Z úcty k Ivanu Klímovi doufejme, že by v něm nepřistoupil na duchem doby vnucovanou myšlenku, že svým „disidentstvím“ „odčiňoval“ svůj „komunismus“. S prominutím za množství uvozovek, zde snad funkčních...

Ivan Klíma: Moje šílené století, Academia, Praha 2009, 528 s.

-vb-

Hledání ztraceného smyslu revoluce

Politické a institucionální pozadí, ale hlavně sám intelektuální vývoj středoevropského marxistického myšlení, i ve svých budoucích vynikajících představitelích nejprve „oficiálního“, později stále nekonformnějšího, s významným politickým vlivem v prostředí časopisů, univerzit, vědeckých ústavů, ale i ústředních výborů vládnoucích stran. Období rozchodů s komunistickými stranami a přechod významných marxistů do opozice domácí nebo exilové, spojený obvykle s rozchodem s marxismem, a jistě s marxismem-leninismem, už ponechává autor na příště jako téma, které čeká na svého historika. Práce významná mimo jiné tím, že historik sleduje dobu, již sám neprožil (nar. 1974), a vrací-li (či neupírá) tomuto kusu dějin jeho dynamičnost a autenticitu, bude pro některé věrohodnější než zúčastnění pamětníci. Důležitý je rozměr srovnávací, souběžné sledování vývoje v různých zemích střední (středovýchodní? východní?) Evropy i SSSR. Nikoliv náhodou je jedním z nejcitovanějších autorů nedávno zesnulý Leszek Kołakowski.

Michal Kopeček: Hledání ztraceného smyslu revoluce. Zrod a počátky marxistického revizionismu ve střední Evropě 1953–1960, Argo, Praha 2009, 388 s.

-vb-

Texty Václava Bendy

Že měl Václav Benda pevný charakter a mnoho talentů, není zde třeba opakovat. To patrně uznávají i ti, kteří si zapamatovali jen několik jeho polistopadových výroků, které by samy o sobě mohly svědčit o mysli třeba bystré, ale příliš tvrdé. Soubor jeho textů esejistických, autobiografických, programových a bojovných z dob Charty 77 připomíná, že to byl také muž s velkým smyslem pro humor, muž mysli bojovné, ale mnoha směry otevřené. Příkladem může být třeba to, když po slavné velehradské pouti roku 1985 uvažoval také o vadách českého vztahu ke Slovákům; takových Čechů nebylo nikdy dost. Jeho psaní povzbuzovalo k činnosti a působilo proti beznaději, ať už převládal spíše předpoklad, že konec minulého režimu je v nedohlednu, anebo naopak vyhlídky na jeho – snad – blížící se pád. Pro veřejnou debatu jsou takové knihy nenahraditelné, vždyť nemáme-li mluvit docela pustě, je třeba si občas připomenout, co bylo míněno například pojmem „paralelní polis“ a jak byl plodný i pro ty, kteří chtěli pracovat pro brzkou politickou svobodu, i pro ty, kteří spíše přemýšleli, jak prožít důstojný život v nekonečné diktatuře.

Václav Benda: Noční kádrový dotazník a jiné boje, Fra, Praha 2009, 376 s.

-vb-

Otto František Babler

– Autorka skromně píše, že její „život a dílo“ Otty Františka Bablera je možná dílčí, ale to je samozřejmé – kdo a kdy zhodnotí dlouhý život a dlouhé dílo překladatele z mnoha jazyků (ale také třeba překladatele Máje do němčiny!) v úplnosti? Přesto je zač být vděčný: za životopis bosenského rodáka z česko-německé rodiny, přítele či spolupracovníka mnoha slavných českých literátů, který sám prožil velkou většinu života na venkově mezi Olomoucí a Svatým Kopečkem; i za nahlédnutí do překladatelských postupů i jeho vlastního literárního díla. (Závěrečné tvrzení, že Bablera nelze považoval za výhradně katolického autora, protože – se stýkal i s levicovými a německožidovskými intelektuály, přičtěme na vrub nezdravému vlivu jazyka a myšlení mnoha současných českých médií; na přínosnosti práce to ale nic nemění.)

Eva Hrdinová: Otto František Babler, Univerzita Palackého, Olomouc 2008, 126 s.

-vb-

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Knihy: 4/2009

Ústav s iným poslaním

Dopisy Jana Zahradníčka

Moje šílené století

Hledání ztraceného smyslu revoluce

Texty Václava Bendy

Otto František Babler

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu