Ke kterému místu a času se vztahuje poezie? Nevím.
Velká města se třepí na svých perifériích a jejich křehký střed jako by se odchlipoval právě zde, ve spleti dopravních uzlů mezi hrozivě vyhřezlým teplovodním potrubím, které obrůstají zmrzačené keře.
Bydlel jsem v jednom z bytů starého, vysokého domu, ke kterému vedla dlouhá cesta od tramvajové zastávky vklíněné uprostřed hlavní silnice. Stál tu noční klub s věčně rozsvícenými neonovými světly a červenými závěsy v oknech, které z reálného výjevu činily otřelý filmový obraz. Po vleklém stoupání podél silnice a vysokého náspu se objevil obrovský billboard a otevřel výhled na celou část periférie. Dům stál naproti reklamní ceduli. Pod ním železniční trať a město. Na chodbě uvnitř domu vymlácené dopisní schránky, pach shnilých jablek a nájemníci hermeticky uzavření v bytových jednotkách. Na počátku byl prázdný prostor a stěny vymalované syrovými tahy řídké světle modré barvy, kterou prosvítala bílá. Jako by tu člověk byl obklopen letní oblohou. V zimě však stěny chladily už tak studený byt. Malá plynová kamna hřála vzduch jen ve své bezprostřední blízkosti, takže prostor pomáhal vytopit plynový sporák vedle kuchyňské linky. Zvuk aut sem zvenku pronikal v pravidelných přílivech šumu. Každé usínání provázel posun vagónů na železnici dole pod oknem. Probouzel jsem se na molitanové matraci položené na podlaze. Sluneční světlo a lampa na dlouhém vratkém stojanu byly zpočátku jediným zdrojem světla – místo lustru nebo žárovky visely ze stropu jen hluché dráty. Odpoledne kroužili před vysokými a holými okny ptáci, ale uvnitř nebylo o co se opřít – kromě neproniknutelného malströmu někde před slovy, ve kterém se nepředvídatelně mísí velké množství nesourodých a vzájemně protikladných skutečností. Stůl koupený v bazaru s nábytkem a darovaná židle přišly do bytu jak Sokrates do dějin filozofie a dál už se odvíjí jiný příběh. Ale svůj domov jsem našel právě zde: v meziprostoru mezi „pustým“ počátkem, před hotovou tváří věcí a světem obydleným přesnými účely. A čas? Jazyk v sobě zahrnuje včerejšek, dnešek i zítřek, říká Ingeborg Bachmannová.
Tupě dýchám pod linem, bez přitažlivosti, bez pouta.
Světlo se vrhá do místnosti oknem nade mnou a stíny stékají z nábytku.
Tvrdá, plochá a studená, neznám stud a všechno co vyteče se po mně rozlije.
Život přitéká dveřmi. Předsíň jej zvedne z nekonečného prostoru jako vlnu,
jako by mě chtěl utopit, když se pokouší o tělo.
Zespoda je vždycky bosý a proto se rychle obouvá do pantoflí.
Klouže od stolu k posteli, nějaký neklid věčně cuchá jeho obrysy.
Postupem času rozšiřuje svůj objem a začíná v sobě městnat chuchvalce
smutného vlákna.
A pak ke mně padají cáry umírajících pachů, odstřižky nehtů, vlasy a chlupy,
stále víc a častěji.
Sklání se ke mně, jako bych mohla zvednout ruce a na chvíli zadržet
ten prořídlý pád.
Nevím jaké to je. Stěny mě drží nad zemí, ale vím, že potom se otvírají okna.
Visím ve stálé pokojové teplotě a den saju ze skla –
je plný pěny, jako příliv, jako ty prsty, které mě otvírají
a rozvinou mezi plastovými rámy.
Události za oknem neruší moje rovné pruhy.
Světlo mnou proplouvá do bytu jen na dobu určitou
a za sebou vleče jepičí křídla,
křehká, jako ty prsty, které mě sevřou na konci každého dne
a se světlem zlomí i moře na konci své linky.
Jak odejít z toho domu;
kde pokoj vede do pokoje, od dveří ke dveřím,
vždy jenom tam a nikdy zpátky;
kde se místnost zavíjí do místnosti, jak hnědé skvrny do obinadel,
která páchnou tinkturou;
jak odejít z toho domu, kde by chtěly mluvit stěny ke stropu zastavěné
těžkými kufry;
jak nechodit po plovoucí podlaze, která vydechuje černou hlínu, kle“ a kosti;
jak nezabloudit na točitých schodech,
kde staré hadry hnijí v chomáčích s mokrým listím
spadaným se stromů;
jak se neopřít o vratké zábradlí, které vede jenom tam a nikdy zpátky;
jak odejít z toho domu?
Noc přichází po střechách a den se sráží jako těsto.
Vzduch tvrdne a v domech se zhasíná.
Město leží na lopatkách. Mastná olejová skvrna.
Ulice trčí do tmy jako černé klouby a v žilách stínu tuhne krev.
Při čekání na noční spoj je každý jenom teď.
Pozdní hodina tiskne k zemi ztěžklé hlavy, hluboko do času.
Řeč vyschla. Signály zůstaly. Při pusté silnici nad zmoklým asfaltem
blikají semafory.
Mezi vnitřními stěnami lebky vyje smečka hlasů a dutě zní.
Až spolucestující zmizí v tramvaji, vesmír se postaví na zadní
a první padne na všechny čtyři.
Prázdné silnice a kruhové objezdy
v posmrtném klidu centra spí,
jak mořské řasy.
Architektonické slohy umělého pobřeží visí ve žlutém světle
a zvadlé štíty skládají do chladné tmy.
Jen ty nejmenší dějiny zasuté v bočních ulicích,
hluše tlučou do noci.
Nad kapotou auta administrativní budovy nasycené křehkými daty,
mizejí ve zpětném zrcátku.
Čas jiskří pod semafory ve skleněném mozku města.
Kolem památek a pomníků přes mosty k výpadovce,
až na okraj.
Čerň vydechuje hvězdy nad řekou za městem.
Neonové oči nonstopů ozařují nervová zakončení
a kloužou po tvrdé hladině směrem k Hérakleitovu ohni.
Za konečnou zastávkou autobusové linky,
vlněný plech střechy přestává krýt hlavu
a tupý obzor se otevírá jako kudla tam,
kam už ani psi nečůrají.
Asfalt vede k oraništi a slepý krok
padá do blátivé tlamy země.
Vítr prořezává keře a seká do plic.
Za konečnou zastávkou vleču kosti
a teplá hlína leptá dech.
Hořký, chutnám si jak asi chutná myš –
snadná kořist pro každého dravce.
Kamil Bouška (1979) se narodil v Kladně, dětství prožil v Kralupech nad Vltavou. Vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice. V současné době žije v Praze, živí se jako knihovník. Své básně uvedl v Českém rozhlasu v pořadu M. Kováříka. Publikoval v časopisech Psí víno a Souvislosti. Je spoluzakladatelem básnické skupiny Fantasía, se kterou vydal sborník Fantasía (Dauphin, 2008). Se skupinou pravidelně veřejně vystupuje (např.: Roxy/Nod – 2007, Cross Club – 2008, KD Mlejn – 2008, Café Fra – 2009).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.