Ladislav Šenkyřík

Pleš a tao

Narodil jsem se do šťastné doby. Slzy dojetí mladičké soudružky učitelky, která nás – pětadvacet malých jiskřiček – ve druhé třídě obecné školy pozvala do svého bytu, abychom spolu s ní sledovali na rozostřené maličké obrazovce černobílou volbu Antonína Novotného staronovým prezidentem republiky, jsem sice nechápal, ale zato jsem už tehdy občas chodíval i za jinou, postarší paní učitelkou, u níž jsem nasával první okouzlení díly Čapkovými, Poláčkovými i Čepovými.

Dosáhnout vrcholu prázdna! dozvěděl jsem se pak se vstupem na gymnázium od čínského mistra Lao-c′e v jeho tisíciletém bestselleru O tao a ctnosti. Tao se někdy překládá jako Cesta s velkým cé, ale ne vždy, protože taoističtí mniši nejsou mniši cestovní. Nějakou dobu mě Starý Mistr okouzloval spolu se zen-buddhismem destilovaným přes americké beatniky, než se mi podařilo oprostit se po pár milostných zklamáních od mladistvé romantiky a konečně dospět k maximě beatnického antipoda Charlese Bukowského: „ Nesnaž se! “ A té se v podstatě držím dodnes.

Ale co je vlastně nejdůležitější: Moc dobře si vzpomínám, jak pro generaci našich otců bylo zcela zásadním problémem plešatění, předčasná ztráta vlasů byla považována za ostudu a přijít o porost na hlavě před třicítkou mohlo znamenat podle většinového názoru mužské populace i výraznou komplikaci v partnerských vztazích. A jelikož se mému tatínkovi táhly kouty až na záda už v době, kdy jsem se narodil, vzpomínám si, že jsem v raném mládí jisté neblahé pocity ohledně své nepříliš bujné kštice občas zažíval, zvláště pak když jsem si se ztrátou panictví dával načas. Když dnes tedy vídám v kavárnách a na ulicích sebevědomě vyholené lebky namísto někdejších přehazovaček, ba dokonce i u mužů mnohem mladších, kteří by tuhle úpravu zevnějšku vůbec nepotřebovali, říkám si, jestli možná právě tohle není daleko větším symbolem nabyté svobody, mocnějším než nezvládaná parlamentní demokracie nebo technologická revoluce. Prý se dnes má za to, že nedostatek vlasů souvisí spíš s nadměrným vylučováním testosteronu (čím méně spermií, tím více testosteronu?), a který chlap by nechtěl dokazovat svou mužnost? Možná právě tohle je i nevědomý původní motiv průkopníků této módy, skinheadských „holých lebek“, které tak postupně ztrácejí své výrazné identifikační znamení, a budou se tudíž muset více přimknout ke své primitivní blbosti, jež však, alespoň doufám, není zdaleka tak nosná.

Přesto nad přistoupením k tak revolučnímu kroku váhám. Moje žena navíc tvrdí, že na to přece jen člověk (tedy muž, tohle je pořád ještě pánská záležitost a na děvče vyholené na lebce hledí i ten náš tolerantní, eutanazijní postmoderní svět pořád ještě s lehkou nedůvěrou) musí mít „pěknou hlavu“, tedy slušný tvar lebky, což já po pětadvaceti letech manželství pochopitelně sotva můžu mít. Jelikož mně však už lebka stejně prosvítá, jakmile si ji tři čtyři dny nenapatlám zaručeně přírodní chemií švýcarského bio šamponu, domnívám se, že k úpravě dojde samovolně v dohledné době. Pak se teprve ukáže, mám-li manželku moderní, nebo zůstala-li v beznadějném zajetí generace otců.

Až tedy má hlava dosáhne prázdna vně i zevnitř, předpokládám, že popojdu po Cestě zase o nějaký ten krůček dál a nebudu muset futrovat dosažené poznání černými brýlemi, předraženým mercedesem ani doholováním míst na spáncích či v zátylku. Narodil jsem se zkrátka do šťastné doby.

Nezapomínám ale také na Mistrova varovná slova: Když se lid neděsí hrozného, dochází k nejhroznějšímu.

(Psáno dvacátého třetího července za nejstrašnějšího vedra, jaké kdy toho dne za posledních sto let bylo, v pražském Klementinu; citáty z Lao-c′ovy knihy Tao te ťing pocházejí z překladu Berty Krebsové.)

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Pleš a tao

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu