Rozhovor s Antoniem Negrim

Musíme to zkoušet!

Antonio Negri (1933) je od 70. let jedním z nejvýraznějších teoretiků neinstitucionální levice. V roce 1979 byl odsouzen v Itálii, své zemi původu, ke 13 letům vězení za údajné vedení Rudých brigád. Roku 1983 uprchl do Paříže, po návratu v roce 1997 byl znovu zatčen. V roce 2003 byl propuštěn, dnes žije v Benátkách a v Paříži. Jeho kniha Empire (2000), kterou napsal spolu s Michaelem Baretem, se stala světovým bestsellerem. Tento rozhovor, který pořídila redakce berlínského deníku die tageszeitung, je zkráceným textem z knihy Goodbye, Mr. Socialism. Das Ungeheuer und die globale Linke (Sbohem, pane Socialisme. Nestvůra a globální levice), kterou spolu napsali Antonio Negri a Raf Valvola Scelsi. Vyšla v dubnu v Berlíně v nakladatelství Edition Tiamat, má 239 stran a stojí 16 eur.

Pane Negri, v poslední době se o socialismu často hovořilo: návrhy na zestátnění bank atd. Zdá se, že recepty parlamentní levice jsou slučitelné s „postneoliberálními“ opatřeními konzervativních vlád. Socialistům občas sotva napadá něco lepšího než námitka, že to vše nejde dost daleko. Blokuje socialismus kritiku politiky?

Skutečně se zdá, že konzervativní a pravicové vlády jednají právě tak jako socialisté, to znamená sázejí na stát, aby obnovily ekonomické rovnováhy státní iniciativou. To ovšem není žádné keynesiánství a ani žádné „neokeynesiánství“, poněvadž prováděná politika nehodlá jednat v souladu se společenskými silami. S ohledem na státní postup v krizi Barack Obama představuje skutečně levicovou moc. Zavedl program, jenž se kromě bezprostředních zájmů kapitálu ujímá různých důležitých zájmů proletariátu.

Navíc dochází k návratu k sociálnímu státu. Radikální levice je naprosto mimo hru, protože nechápe, kdo je protivník. Protivníkem je dnes kapitál v podobě kapitálu finančního; tzv. reálný kapitál, kapitál, jenž „produkuje zisk“, je v tom zcela zahrnut právě tak jako různé jiné podoby kapitálu, pozemková renta, úrokový kapitál atd. Finanční kapitál sám je kapitál produktivní.

Odtud je tedy hloupé napadat finanční kapitál jako „nezdravou“ formu kapitalismu. Finanční kapitál dnes představuje pravého vykořisťovatele, je ve středu společenských vztahů, v němž se zhušťují všechny formy vykořisťování, zhodnocování života.

„Financializace“ by podle toho byla podobně jako globalizace nezvratnou známkou dnešního kapitalismu?

K ústředním podmínkám kapitalistického vykořisťování dnes patří životní podmínky pracujících v jejich celku. K těmto životním podmínkám patří bydlení a zdraví zrovna tak jako vlastní životní perspektivy. Všechny tyto prvky jsou kapitalizovány, jsou proniknuty kapitálem tak, že zhodnocovací proces zahrnuje všecko, co má společnou hodnotu, co vytvořila společenská práce během staletí kapitalistických dějin.

Byla by tím současná krize krizí zcela nového typu?

Je tu řada činitelů, jež tuto krizi určují: zaprvé to už není vykořisťování dělnické třídy, na němž záleží produktivita, nýbrž vykořisťování společnosti v jejím celku. K tomu musí zadruhé kapitál určovat kritéria, aby mohl obsáhnout společenské bohatství. Jsou to bezpochyby burzovní hodnocení, která jako taková kritéria slouží. Hodnocení na podkladě finančních údajů nemá ovšem, zatřetí, žádnou míru, čímž je krize tak obsáhlá. Existuje ovšem realita, realita finančního kapitálu, a tudíž nutnost dát penězům protějšek. Tím ovšem nemůže být průmyslová práce, nikoliv to, co mnozí na levici neustávají nazývat „skutečným bohatstvím“.

„Skutečné bohatství“ se už dávno neprodukuje pouze v továrně, nýbrž právě tak na univerzitách, ve všedním dni, v městech, ve všech projevech bohatství, které vytvářejí jazyky našich společností. Jenom finančnímu kapitálu se daří uvědomovat si to, nedaří se mu však dát tomu měřítko. K tomu by totiž musel tuto obrovskou produktivitu ovládat zevnitř.

To je čtvrtý bod – že totiž pro krizi se stává určujícím momentem nemožnost finančního kapitálu zaujmout postavení uvnitř procesu. Krizi by bylo možné zvládnout jenom tak, že by byl nastolen takový vnitřní vztah, aby se politické síly, jež jsou navzájem vnější, staly silou jedinou. Avšak tuto jednotu musí a mohou vytvořit výrobci sami.

Existuje komunikace a cirkulace bojů, jak se tomu dřív říkalo? Anebo nepodporuje krize spíše zpětný náraz?

Když jsem byl velmi mladý a začínal dělat politiku, když jsem poprvé šel se soudruhy před továrnu – vyhledávali jsme se svými akcemi často konflikt s odbory – kladl jsem si tehdy často tuto otázku, jak vzniká dynamika bojů. Stavěli jsme se v tehdejší situaci proti úkolové práci. Nikdo nám neřekl – v 50. letech a počátkem let šedesátých – že práce v úkole zaujme v průběhu 60. let v odborových a politických střetech ústřední místo.

Bylo to skutečně chování dělníků, kteří se stavěli proti úkolu, a tím proti určité formě vykořisťování, formě vykořisťování, jež byla definována jako disponování pracovní dobou. Kapitál se pokoušel tuto formu zobecnit a proti tomu se vyvinuly formy odporu, jež našly úběžník. To teprve byla událost: boje se ve svých různých formách sbíhaly v jediném bodu, ve kterém si dělníci opět přisvojili čas.

Vypravuji tyto příběhy, abych znázornil, že dnes jsou tři póly – globální občanské právo, jež je spjato s migračními hnutími, bezpodmínečný příjem (Negri tímto pojmem označuje požadavek minimálního příjmu pro každého bez podmínky být zaměstnán; pozn. překl), s nímž přichází do hry nejistota postavení (Prekarität, na Západě je termín precarity, precarité užíván pro označení nejisté, vratké, nezabezpečené pracovní situace; pozn. překl.), a opětné přisvojení vědění a života, což odkazuje na problémy organizace vědění, jeho produkci, v konečné instanci tedy na kognitivní a afektivní práci vůbec –, že tedy jsou to tato tři pole, která představují objektivní jednotu.

Je objektivní, poněvadž ukazuje cosi „společného“: protože dělnice a dělníci vedou spory na těchto třech rovinách – např. konflikty v Indii se točí kolem opětného přisvojování vědění, v Číně je základním problémem uznání občanství, boj o bezpodmínečný příjem je s to stát se základním konfliktem v Evropě a v USA. Dojde-li dnes ke zpětnému nárazu nebo ne – to nevím.

Krize zřejmě urychluje ničení životních základů velkého počtu lidí. Do očí bijí souvislosti mezi krizí, vylučováním, populismem a rasismem. Co v těchto podmínkách znamená politické jednání?

Pokud jde o revoluční podmínky, jsem poměrně optimistický. Jsou proti nim nasazovány rozsáhlé potlačovací prostředky. Právě proto je nutný zlom. Vzpomínám si však také na cynismus italských komunistů v 50. letech, kteří tehdy říkali, že má-li být poražen fašismus, musí být mrtví: „Potřebujeme na ulici mrtvé.“ To bylo něco, co jsem si do hloubi ošklivil. Politické poselství znělo odporovat za každou cenu.

Dnes však jde spíše o revoltu proti nezaměstnanosti, proti zadlužování, o konkrétní opětné přisvojení. Je to kognitivní, intelektuální živá práce, jež představuje uvnitř nejisté situace krajně důležitý prvek politické organizace a nové skladby. Jde o problémy nastolení společného. Tato krize znamená skok, vyjasňuje nové podmínky vykořisťování, současně však nové podmínky odporu.

Hospodářská politika se znovu zaměřuje silněji na národní stát. Je to konec onoho Empire, jak je popsal Michael Hardt spolu s vámi?

Globalizace je nezvratná, o tom jsem přesvědčen. Když dále zjišťujeme, že finanční kapitál se dnes stal převládající formou kapitalistické akumulace a vtěluje si všechny ostatní formy, je tím řečeno přesně totéž. Z tohoto pohledu se mi celé povídání o „novém protekcionismu“ jeví jako povyk pro nic. Naprosto nijak nevěřím v renesanci ochranářských režimů, které by byly s to prosadit ochranářské politiky, koneckonců tedy počátky nových imperialismů. Euro pokračuje svou cestou jako jednotná měna, poněvadž tak je možné, aby Lotyšsko a Litva byly uchráněny před zhroucením nebo aby byl zachráněn Island. Nové uspořádání po skončení amerického unilateralismu bude spočívat na pevninských regionech.

Protagonisté jistého sociálního reformismu – mezi nimi také Barack Obama – vkládají naděje v tzv. Green New Deal (Zelený nový úděl, v narážce na Nový úděl F. D. Roosevelta ze 30. let, snaha prosadit v rámci protikrizových opatření některé reformy v ochraně životního prostředí; pozn. překl.). Směřují tato opatření jenom k tomu, aby byla opět uvedena do chodu akumulace kapitálu, anebo se tak otevírají také perspektivy, jež současný rámec překračují?

Fenomén Barack Obama nemůžeme jednoduše klást na roveň s programem, jako je Green New Deal. Obamova veliká důležitost je v tom, že reprezentuje novou představu vlády. V této volbě je viditelná ústavní změna. Obama nebyl však zvolen jen proto – je současně produktem hnutí, americké společnosti. Poprvé od 30. let se stalo něco takového ve velké kapitalistické zemi.

Velkou otázkou, která se v souvislosti s Obamou klade, není, zda se mu podaří znovu nastolit vládu kapitalismu, což je samozřejmě cílem vládnoucí třídy v USA, nýbrž zda se mu může podařit udržet vztah mezi hnutími a vládou. Dnešní situace v USA je pro mě nadále otevřená. Jsme v přechodu, oslňující situaci přechodu. Zde musíme nadále zkoumat a odvážit se pokusu rozvinout pragmatismus revoluce. Každý den jinak. We must try!

Z němčiny text rozhovoru, uveřejněného v taz 9. května, přeložil Štěpán Steiger.

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Rozhovor s Antoniem Negrim

Musíme to zkoušet!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu