Jiří Štěpanovský

NATO – kudy kam?

(K Listům 1/2009)

Ve své uvážené a podložené stati o našem vstupu do Severoatlantické aliance (viz Listy 1/2009) neopomenul Antonín Rašek poukázat na postupně upadající podporu české veřejnosti v 90. letech, a to kupodivu v době blížícího se potvrzení našeho členství. Pokusím se tuto okolnost podrobněji rozvést.

1. Češi a NATO před dvaceti a deseti lety

Po sametovém převratu se časem měnila touha po zrušení všech vojenských paktů v pochopení, že návrat z Východu na Západ vyžaduje nejen ekonomické, ale i vojenské zabezpečení státu. Aby se tento zájem neprojevoval výlučně na úrovni vládní, založili jsme s Jiřím Hýbnerem, vedoucím Evropské dokumentace Univerzity Karlovy, a dalšími přáteli první občanskou organizaci nazvanou (po holandském vzoru) Česká atlantická komise. Pro ni se mi podařilo postupně získat za předsedy Karla Schwarzenberga a později Jana Zahradila. Naše ČAK se stala i prvním českým členem mezinárodního Sdružení Atlantické smlouvy (ATA) v Bruselu. Podařilo se nám ustavit i několik poboček v krajských a jiných, zejména zahraniční styky pěstujících městech, například v Českém Krumlově.

K blížícímu se přijetí naší země za řádného člena NATO (březen 1999) a k 50. výročí podpisu smlouvy o založení aliance (4. 4. 1949) jsme připravili několik akcí. Měly ukázat nejenom minulé zásluhy této organizace o udržení míru a mírových vztahů ve světě, ale i její soudobé úsilí o řešení krizových situací – i v rozpadající se Jugoslávii. Příznivci NATO hovořili o „humanitární intervenci“, příznivci Čechům vždy blízké Jugoslávie však poukazovali spíše na snahy uspíšit její zánik.

Některé z námi připravených akcí však nevyzněly podle našeho očekávání. Březen 1999 nepřinesl jen stvrzení našeho členství v NATO, ale i začátek 78 dnů trvajícího bombardování Kosova a Srbska letectvem našich spojenců, především USA a Velké Británie. To mělo přimět jugoslávského vládce Slobodana Miloševiče k zastavení ozbrojeného potlačování ozbrojeného odporu jeho nesrbských (zejména albánských) odpůrců.

Na mezinárodní konferenci pořádané v Bělehradě (23.–24. 3. 2009) pod heslem NATO Aggression – Never Forget bylo uvedeno, že v roce 1999 byla bombami (často radioaktivními – typu DU) ničena infrastruktura země. Ta zahrnovala nejen chemické závody v Pančevu, železnice, televizní vysílače a mosty, ale – poněvadž byly bomby vrhány i z výšky 8000 metrů – byly ničeny i obytné čtvrti, školy a nemocnice. Poškozena tehdy byla i budova čínského velvyslanectví. Při bombardování zahynulo 1020 vojáků a na 2000 civilistů včetně 88 dětí (viz www.mtsmondo.com/news). Je příznačné, že poslední platný dokument Rady bezpečnosti OSN (rezoluce 1244 z 10. 6. 1999) hovoří ještě o Kosovu jakožto součásti území Srbska. Mír byl obnoven až počátkem června 1999, kdy po Miloševičově kapitulaci byla jugoslávská armáda stažena z Kosova a vstoupily tam mezinárodní mírové síly za účasti vojsk zemí NATO.

Tyto skutečnosti byly ovšem v roce 1999 spíše jen tušeny než známy. Nicméně z námi pořádaných školních soutěží k výročí NATO se nám vracelo nemálo obrázků bombami zničených mostů a domů. Byl to ovšem jen odraz převládajícího mínění rodičů a učitelů. Nepřímo toto mínění postihlo i činnost naší České atlantické komise. Ztrácela postupně sponzory i nadšené spolupracovníky a později byla nahrazena jinou organizací, požívající více podpory zejména z vládních míst.

2. NATO mimo svou oblast a smlouvu

To, co nás – generaci osmdesátníků – zejména do NATO lákalo, byla těsná vazba washingtonské smlouvy ze dne 4. 4. 1949 na OSN a její Chartu. V textu smlouvy byla zmíněna čtyřikrát a úvodní článek potvrzoval víru v cíle a zásady Charty Spojených národů. Bombardování Jugoslávie však podle Charty Radou bezpečnosti OSN schváleno nebylo, a proto je politici zdůvodňovali nutností „humanitární intervence“ a bráněním genocidě.

Neméně odvážnou konstrukcí bylo po 11. září 2001 vyhlášení obranné války s teroristickým útočníkem s odvoláním na článek 5 NATO smlouvy a článek 51 Charty, hovořící o obraně území členů paktu před agresorem. Teroristy bez státu a armády, útočící kdekoliv na světě, však lze těžko podřizovat normám mezinárodního práva.

První vpád do talibánského Afgánistánu, údajně tolerujícího hnízdo terorismu, z listopadu 2001 nebyl již kryt ani smlouvou NATO (nešlo o území členské země a spjatost s terorismem byla jen předpokládána) ani Chartou OSN – Rada bezpečnosti vpád neschválila. Tím spíše zůstal v rozporu s mezinárodním právem i vpád do Iráku v roce 2003, od něhož se distancovala i řada západoevropských mocností. Vývozem demokracie a jiných hodnot ekonomicky vyvinutějších zemí a společností do zemí, v nichž – jako v současném Afghánistánu – stále ještě převládají kmenové a klanové struktury, nelze zdůvodňovat násilné změny jejich tradičních režimů, pokud se tak neděje po dohodě v Radě bezpečnosti a s jejím souhlasem, který je předním dokladem o dodržení multilateralismu v konfliktních mezistátních vztazích.

Jiná věc je boj proti teroristům. Válka v Iráku jim naopak dala příležitost přivést a předvést sílu. Dohoda s místními činiteli o postupném stažení intervenčních vojsk naznačila i cestu k jednání s umírněnými „talibánci“ v afghánsko-pakistánské oblasti. Měkčí (soft) přístup k místní zaostalosti podporou ekonomicko-sociálního rozvoje země by měl postupně omezovat i výskyt místního terorismu.

3. Mezi regionálním bezpečnostním paktem a světovým policistou?

Lze namítnout, že tento přístup k NATO lze pokládat za nerealistický ve světě plném konfliktů a rizik, v němž v současnosti existuje jediná vojenská supervelmoc, schopná globální akce – ovšem za podmínky, že nezůstane izolována. Severoatlantická aliance, svou zakládající smlouvou omezená na atlanticko-evropskou oblast, se však se svými 28 členy a desítkami (i mimoevropských) partnerů fakticky stala nástrojem globální bezpečnosti i priority postavení USA v tomto světě.

V USA i mezi členy Aliance se proto rozvíjí diskuse o nové strategické koncepci. Na únorovém sympoziu o NATO pořádaném nevládní Radou pro mezinárodní vztahy ve Washingtonu prohlásil polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, že „časy nezlomné transatlantické jednoty, pokud kdy vůbec byly, jsou pryč“. Přední pracovník Rady Steward Patrick řekl, že „aliance musí buďto vyjít za smlouvou původně vymezené hranice, anebo všeho nechat“ – To go out of area or out of business. Jiní účastníci sympozia kladli otázku, zda organizace z 20. století je schopna zvládat problémy století jedenadvacátého.

S napětím byla proto očekávána zasedání summitu NATO konaného 3. a 4. dubna letošního roku ve francouzském Štrasburku a německém Kehlu. Ani tam však rozhodováno nebylo. Dubnový summit otevřel jen další, snad roční debatu o nové strategii. Podle názoru českého náměstka generálního tajemníka Severoatlantické aliance pro obrannou politiku a plánování Jiřího Šedivého potvrdí tento dokument jak základní roli Aliance – kolektivní obranu dle článku 5 Washingtonské smlouvy, tak i operace mimo území NATO, harmonizaci obranných politik, plánování vojenských sil členských států, a i spolupráci s partnery (viz Mezinárodní politika 3/2009, s. 15).

Je to nesporně mnoho břemen pro jednu alianci, trpící navíc nevyjasněnými vztahy k OSN a její Chartě. Mezi generálními tajemníky OSN a NATO byla sice v září minulého roku uzavřena dohoda o budoucí užší spolupráci, byla však jen na obecné úrovni a konkrétními otázkami, například rozšířením počtu stálých členů Rady bezpečnosti atp., se nezabývala.

4. Jde o přednost moci nad „právem moci“

Výše jsem naznačil, v kolika případech jednala aliance NATO v minulých dvaceti letech v rozporu s Chartou OSN, k jejímuž respektování se Washingtonskou smlouvou zavázala. Tento rozpor je obvykle zdůvodňován zjevně trpěnou zastaralostí OSN a její Charty. Nechyběly ani – zatím ani v USA ojedinělé – návrhy na nahrazení OSN jinou obecnou organizací, například jakýmsi Společenstvím demokratických států. O univerzálnosti a nezaujatosti takovéto organizace by bylo asi mnoho pochyb.

Jde však o závaznější otázku. Na jakém základě mají být budovány vztahy mezi státy a národy, nechceme-li se vracet k válkám minulosti, založeným na tvrzeném právu silnějšího. V našem století dojde ve světě – geopoliticky viděno – ke značným mocenským přesunům. Přední badatel v New America Foundation Parag Khanna předpokládá vznik tří hlavních hemisférních panregionů – zón ovládaných Amerikou, Evropou a Čínou. Tyto tři velmoci budou prý určovat svá vlastní pravidla a ostatní země se jim budou muset přizpůsobovat (viz Frakfurter Hefte 6/2009, s. 35–38). Na jakých hodnotách budou ta pravidla stanovena? Na subjektivně chápané svobodě a demokracii?

Byl jsem poněkud zklamán, když jsem v letošních víceméně obecně programových proslovech nadějného prezidenta USA Baraka Obamy nenašel ani zmínku o mezinárodním právu, k němuž se jak ruský prezident D. Medveděv, tak i dokumenty schválené euroasijskou Šanghajskou organizací spolupráce srdnatě hlásí. Doufám, že nejsem obětí své původní profese, když za jediná obecně spolehlivá pravidla mírových vzájemných vztahů mezi státy a národy pokládám drtivou většinou států uznávané hodnoty a principy mezinárodního práva. Ty, patřičně aktualizované (včetně OSN a její Charty), by měly určovat mírové vztahy mezi státy a zahrnovat i univerzální lidská práva pro vztahy mezi lidmi a národy.

Pokud jde o samotnou NATO, jako Čech a Evropan bych velmi vítal, kdyby se Washingtonská smlouva a závazky v ní přijaté uvedly v soulad se současným stavem všech činností Aliance. Ujištění českého náměstka generálního tajemníka NATO Jiřího Šedivého ve výše citované stati, že „v rámci revize strategické koncepce NATO bude otázka nutnosti disponovat mandátem Rady bezpečnosti před operací jistě také dalším z témat“, však nevyznívá právě jednoznačně.

Jiří Štěpanovský (1925) je právník a historik, člen redakční rady časopisu Mezinárodní politika; externě přednáší na právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Štěpanovský

NATO – kudy kam?

1. Češi a NATO před dvaceti a deseti lety

2. NATO mimo svou oblast a smlouvu

3. Mezi regionálním bezpečnostním paktem a světovým policistou?

4. Jde o přednost moci nad „právem moci“

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu