1989–2009: Kde jsme? A jací jsme?

„Nejprve k výchozímu podnětu několika spisovatelů. Napadlo nás, jak si tak navzájem svěřujeme zážitky a svá mínění o jejich příčinách, že by nemuselo být nezajímavé vést o tom diskusi formou štafety,“ napsala Eva Kantůrková v minulém čísle Listů o nápadu, který vedl také ke vzniku následující odpovědi na text spisovatele Václava Duška Manifest hluchým (Listy 3/2009). Byli bychom rádi, kdyby tyto hlasy podnítily další diskusi, jíž by Listy v následujících číslech poskytly prostor. -red-

Jan Cimický

Najít se na Západě, najít se na Východě

Milý Václave,

k Tvému textu lze jen málo dodat, mapuješ naši dobu takovou, jaká opravdu je, krutě a nemilosrdně, což je dobře, protože tak výrazně a plasticky ční všechny detaily nad obvykle vnímanou hladinu. Pojmenováváš jevy přesně a výstižně. Myslím však, že to, v čem žijeme, je výslednicí něčeho, co se dlouhodobě připravovalo po mnoho let, a je to nyní zřetelně vidět. Ostatně také proto, že brýle mámení dávno odpadly.

Soudím, že je naprosto namístě zamyslet se bez emocí i nad tím, proč k tomu došlo a jaké jsou premisy.

Před lety jsem se účastnil výzkumu WHO, který se zabýval poruchami komunikace a šířením negativních společenských jevů ve společnosti; výzkum se vedl v mnoha zemích a výsledky byly na tehdejší dobu překvapivé – byl konec sedmdesátých let. Profesor Leroy, který byl garantem projektu, zveřejnil výsledky, a to podnítilo obrovskou diskusi.

Zjistilo se, že jsou obecně aplikovatelné závěry v celé Evropě, na Východě i na Západě. Jeden z důvodů postupného narušování mezilidské komunikace byl v konstrukci nových měst a sídlišť. Člověk jako živočišný druh, navzdory našemu hypertrofickému sebevědomí, má jen omezenou kapacitu přizpůsobit se...

Ale pěkně popořádku:

1.

Je vcelku jedno, jestli si někdo myslí, že jsme se vyvinuli z opice či že nás stvořil Pánbůh anebo že se v duchu dänikenovských konstrukci na naši planetu dostali vzdělaní mimozemšťané a do jakéhosi prefabrikátu, který tu byl vývojově k dispozici, vložili cosi, co dnes můžeme pokládat za hardware či software, zaklíčovali a odletěli. Paradoxní je, že právě ta třetí fantastická možnost se zdá nejlogičtější. Od té doby se totiž člověk, tento živočišný typ jako ty nebo já, nijak zásadně neměnil a nevyvíjel, zůstal takový, jaký byl v okamžiku zrodu. Jen se stále stejně, podle vloženého „počítačového programu“, neustále reduplikuje. Jinak to prostě neumíme, maximálně ve zkumavce, ale stejně je k tomu potřeba vajíčko a spermie... Ponižujícím zjištěním ovšem je, že i když létáme do vesmíru, kujeme záludné pikle, jsme vybavení stále stejně jako na počátku éry našeho živočišného typu, to znamená, že máme stále stejné srdce, stejné plíce, stejné ledviny a ostatní orgány jako před těmi řekněme padesáti tisíci lety, když jsme se tu objevili; tedy náš prapředek. Je taky jedno, jestli to odhadujeme na padesát nebo pětadvacet tisíc let, stejně byl vybaven náš předek – lovec jako my dnes. Snad s tím rozdílem, že náš život je méně přehledný a více náročný na stres. Předek když měl jeskyni, oheň a chytil potravu, byl v podstatě chráněn před prožitkem nebezpečí. Mohl to zažívat třeba dvacetkrát za den. Dnešní člověk tisíckrát. A protože jsme se nezměnili ani v této oblasti, vždycky se v „našem programu“ odvíjí stejný postup, který byl naprogramován na nebezpečí fyzické, tedy na útok ohrožující život.

Náš organismus se hájí a vcelku za normálních okolností zvládá nevelké výchylky běžnými mechanismy, větší stresory však vychýlí homeostázu a při ohrožení, které náš mozkový analyzátor vnímá jako vážné, se spouští časové anachronická poplachová reakce, kterou zajišťují starší etáže našeho mozku:

– mobilizuje se ADH (antidiueretický hormon),

– renin – angiotenzin,

– aldosteron a kortikoidy,

– přesunuje se voda i elektrolyty,

– stoupá hladina mastných kyselin a triglyceridů (souvisí s vyplavováním katecholaminů),

– stoupá hladina cholesterolu,

– stoupá krevní srážlivost (aby rány nekrvácely),

– je i ovlivněna filtrace v ledvinách (aby člověk nebyl obtěžován močením, když má bojovat s nepřítelem).

Toto vše je, pravda, vhodná reakce pro bojovníka, který se kdysi připravoval na boj se šelmou, a tato reakce se bohužel také nijak nemodernizovala, neadaptovala. Zůstala stejná, a spouští se tedy i při hádce nebo jakémkoli rozčílení či vzrušení.

I v okolní přírodě jsme svědky toho, že nadprahový příliv neznámých a nezažitých informací vede k nerovnováze katecholaminů, k poruše elektrolytů, klesá spermiogenese, prodlužují se cykly, zastavuje se laktace, vzniká agrese a samice požírají svá mláďata.

Přitom malými stresy a jejich překonáváním se organismus učí, je zocelován, zatímco velkými stresy je poškozován a huben. Dává nám však znát svou situaci zcela jasnými a konkrétními signály, které však současný člověk paradoxně neumí většinou rozeznat.

Takže jsme jako starý vývojový typ auta, které má stejnou karoserii, stejný motor, konzumuje stejné pohonné hmoty, ale má jet po mnohem náročnější silnici! Mnozí si ovšem myslí, že i když jsou stále jen „trabant“, mohou uhánět jako alfa romeo. Nemohou, ani z kopce to nejde, i kdyby se navíc odráželi nohama! Neumíme přeskočit sami sebe, neumíme odklíčovat a odbrzdit náš „program“...

Smutné, že?

Ba je to ještě víc ponižující, protože se domníváme, že máme rozumnější mozek než ostatní živočichové na naší Zemi,

– protože umíme analyzovat,

– jsme schopni kriticky hodnotit,

– vybírat z nabízených řešení to nejvhodnější

– a posuzovat i sebe s odstupem.

Ale náš vysoce inteligentní mozek se skládá nejen z neocortexu, ale i ze starého mozkového kmene, který vládne našimi reakcemi, takže:

Hrozí nebezpečí, že současný člověk není schopen dostatečně vnímat informace přírody, a tak ohrožuje svou rovnováhu i rovnováhu svého životního prostředí. Teprve je-li stará, zřejmě ta původní část mozku energeticky nasycena, dovolí, aby se rozvinula ve své činnosti uvažující a tvůrčí mozková kůra... Je paradoxní, že tento mechanismus funguje zcela stejně u dnešního člověka jako u plazů. A to i navzdory tomu, že u člověka je přece mozek „dokonalejší“ a má další části, které mozku umožňují třeba i abstraktní uvažování!

Jsme na tom obdobně, jako když se ve vysoce automatizované továrně rozhodnou, že bude plně automatizován provoz na výrobu cviček. Je vložen takový program a stroj přesně reprodukuje cvičky, protože bez změny programu nedokáže změnu. Rozdíl ve cvičkách bude pouze v tom, jaký výrobní materiál byl dodán. Byl-li nekvalitní, bude i cvička nekvalitní a snadněji se naruší její integrita.

Ani náš mozek se doposud nedokázal sám změnit, a proto reaguje stejně a univerzálně.

2.

Základní potřebu vnitřní harmonie pro člověka zajišťuje pocit jistoty, bezpečí a snadné orientace v prostředí. To je více či méně zakódováno.

Tuto nutnost člověk odjakživa zachovával a pěstoval jako základní podmínku přežití. Hledal úkryt před hrozícím nebezpečím a nejsilnější a nejúčinnější obranu. K tomu ovšem postupně přibývaly i další vymoženosti – teplo, sucho, světlo. Stejně důležitá je ve známém i neznámém prostředí orientace. Selhává-li orientace, člověk reaguje zbrkle, zběsile, často nepochopitelně – to je případ bloudících v lese či na poušti, kteří se vysilují chozením v kruhu, aniž by byli schopni kontrolovat svou činnost jinak, třeba logickou úvahou, protože jejich situace odbrzdila panikové pudové reakce.

Stejně to vypadá, je-li člověk jinak oslaben. Starý člověk pohybující se mnoho let ve svém navyklém prostředí, doma, je schopen se o sebe, byť málo a jen do určité míry, sám postarat – zná svou ulici, svůj obchod, potkává stejné tváře. V okamžiku, kdy takového, obvykle již sklerotickým procesem oslabeného člověka přesídlíme do neznámého a uniformního prostředí, ztratí právě onu potřebnou schopnost. Je „ztracen“, nedokáže se s novými informacemi vyrovnat. Reaguje depresivně, není schopen situaci zvládnout a nakonec se uzavírá ve svém teritoriu (a může to být komfortní garsoniéra na sídlišti, kam se musel vystěhovat, nebo lůžko v nemocnici) a tam také zmírá, protože se nové situaci již nedokáže přizpůsobit. Nejde totiž o to nahradit mu domov jako takový, ale přizpůsobit i podmínky.

Historické zkušenosti ukazují, že pro člověka je svým způsobem nutný nějaký obranný systém, který se promítá i do jeho života. Takový systém se ovšem buduje léta, je zdokonalovaný a „centrálním systémem jedince“ vždy vyhledávaný. Systém je velice nápadný právě v ekologii našeho bydlení, v systému budování vesniček a měst.

Odedávna mělo životní sdružovací centrum svou strukturu a právě ta mimoděk odpovídala oněm shora jmenovaným lidským potřebám: jistotě, bezpečí a orientaci. Všimněme si, že každé historické město má své centrální náměstí, na něm svou kašnu a kostel s věží, možná i radnici, zkrátka orientační bod, za nímž se dá jít. Z každé části města se ulice sbíhají na náměstí, tam se člověk zase „našel“, pokud zabloudil. Tam se soustřeďovaly hlavní tepny města, tam bylo centrum života. A lidé tohle všechno nesou v sobě po generace, aniž by si to nějak významně uvědomovali, aniž by jim to někdo připomínal: mají a nesou v sobě ten podvědomý signál. I středověké město mělo svá předměstí, své hospůdky, hřbitov (ano, i hřbitov má své místo v mentálních vztazích a v systému) a přirozeně i svá kulturní centra, místa, kde se lidé scházeli a komunikovali mezi sebou či jen komunikaci vnímali a přijímali.

A na tohle všechno se při budování moderních habitatů zapomnělo, nic z toho se nerespektovalo. Američané si to uvědomili první a radili Západoevropanům, aby nekopírovali moderní sídliště chicagského typu. Neposlechli stejně jako my. A tak se objevily nové faktory civilizačních chorob.

Studie o ekologii bydlení zdůrazňují, že lidé mohou navázat sousedské vztahy, komunikovat spolu, jen jestliže žijí v domech, které mají maximálně šest podlaží. Ve větších, třeba dvanáctipatrových sídlištních věžácích, se lidé nikdy pořádně nepoznají, a tak dochází i k takovým paradoxním situacím, že lidé, vedeni snahou navázat sousedskou komunikaci a pomoci, nevědomky pomáhají údajnému sousedovi vynášet věci při stěhování a pak se dozvědí, že pomáhali při vykrádání bytu.

Anonymita bydlení vede k izolovanosti, sídlištní monobloky ochuzují člověka o přirozenou sousedskou komplicitu, odsuzují obyvatele převážně do stejně malého teritoria, do jeho bytové jednotky. A on je doma až za dveřmi svého bytu, tedy ještě ne na schodišti, ještě ne na chodbě, ale až ve své předsíni.

Adaptace člověka evropského na sídlištní typ se na starém kontinentě prakticky neosvědčila, dříve či později došlo ke krizovým jevům, charakterizovaným především revoltou adolescentní generace. Vandalismus, sprejerství, drogová závislost a další extrémní projevy jsou mimo jiné také důsledkem pobytu a života ve vyhrazeném prostoru, v rezervaci, která není pro psychiku nikterak příznivá.

Ostatně právě nejmladší generace tím vším trpí nejvíc. I taková maličkost, jako je možnost hrát si na obvyklých pláccích, kde děti můžou rozvíjet svou fantazii, na sídlišti není. Nemůže ji nahradit vyasfaltovaný prostor parkoviště. A v nevyrovnané akceleraci dospívání, což je zřejmé u desetiletých až dvanáctiletých, dochází právě proto k narůstání agresivity, brutality a nesnášenlivosti, k šikaně slabších a k hledání jiných možností naplnění života, jak to třeba předkládají televizní seriály.

Už ve věku od deseti let, jistě i díky moderní koncepci rodiny, kde oba rodiče pracují, je dítě ponecháno napospas samo sobě a svým vrstevníkům a mnohem rychleji se staví do přirozené opozice mladých proti aktuálnímu řádu světa, revoltuje proti normám, případně zákazům, příkazům a rozličným tabu, proti normám a hodnotám rodičů a světa dospělých. Dětsky nevyrovnaný antikonformismus, snaha upoutat, šokovat, podceňování rizika, touha ohromit, být originální a jiný než ostatní (a také jiný než uniformní sídlištní svět!), vyhledávání něčeho kvalitativně nového – to vše je přirozenou součástí obranného mechanismu dospívání.

Dospělý jedinec vracející se večer z práce směřuje na sídlišti obvykle nejkratší cestou ukázněně domů rovnou od dopravního prostředku. Ostatně ani nemá kde a proč se zdržovat, protože míjí stejně anonymní spěchající dav, který jako on pospíchá do svého teritoria, kde je individualitou – ale sám. Dospělý člověk si sice už neuvědomuje, že tu chybí přirozená orientace v prostoru, zvyká si na dlouhé mnohavchodové monstrózní budovy, nijak se výrazně neodlišující, ulice s nic neříkajícím a ještě se měnícím systémem jmen. Ubohý návštěvník, který sem zabloudí za tmy, nemá možnost se orientovat ani podle plánku, a zeptá-li se kolemjdoucího, nedozví se zpravidla nic, ačkoliv ulice, kterou hledá, je hned vedle! Ani „domorodec“ (pokud vůbec odpoví a neuteče) ji totiž nezná.

Celý svět sklízí nyní ovoce neuváženého rozvoje bydlení, které nerespektovalo možnosti lidské psychiky. A protože tento systém není možné opravit, ve Francii již začali s likvidací tradičních monstrózních sídlišť. Profesor Leroy tehdy prohlásil, že velká sídliště jsou nenapravitelná; jedinou možnosti je zbourat je a postavit jiná, lepší.

Jednou jsem o tom promluvil v rozhlase a zavolali si mne v zápětí na kobereček na příslušnou instituci, která nám vládla, tedy okresní výbor strany, a tam mi jeden z kormidelníků pražského průmyslu vynadal, že to nesmím říkat, protože naopak musíme stavět víc sídlišť, a ne je bourat. Jestli si snad myslím že ne. Neřekl jsme nic. Těžko by se to asi právě jemu, rozzlobenému muži, vysvětlovalo. Oni totiž jsou lidé, kterým stejně nikdy nic nevysvětlíš.

Mimochodem, říká se jim stresoři... To jsou lidé, které určitě znáš: Mezi stresory řadíme i některé osoby, s nimiž člověk musí komunikovat... Jsou to lidé, kteří přerušují hovor, skáčou netrpělivě do řeči, mají trpký až kyselý výraz tváře, ponižují a urážejí druhé verbálně i pouhými grimasami, snaží se vždy ovládnout konverzaci, všechno znají, všude byli, dávají ostentativně najevo nezájem o druhé, mají tendenci si neustále na všechno a všechny stěžovat, neusmívají se, nezdraví a neodpovídají na pozdrav, stále se dožadují, aby bylo jen po jejich, a odmítají kompromisy, mluví s lidmi povýšeně, neustále vyžadují souhlas („že ano!“), soustavně druhé a všechno kritizují, s ničím nejsou spokojeni, často se rozčilují a dávají najevo, jak je to „nezbytné“, snaží se vyvolávat v ostatních pocit viny, manipulují své okolí, své spolupracovníky i blízké systematicky zesměšňují a ztrapňují, lžou a neradi mluví s lidmi přímo, často ukazují, jak jsou frustrováni, mají agresivní a ultimativní požadavky, většinou s nikým a s ničím nesouhlasí, nedodržují sliby, neudrží tajemství, zneužijí snadno i důvěrnou informaci, povyšují se nad ostatní a mluví jen o sobě... Určitě jich pár znáš!

Ale abych se vrátil k jádru věci: tohle vše, co jsem se tady snažil stručně popsat, vedlo ve vývoji lidstva k několika závěrům. Jsou to faktory, které významně ovlivňují dnešní život, který se zejména v posledních letech dynamicky proměňuje, aniž by náš organismus dokázal na tyto změny zásadně reagovat. Došlo ke změnám v koncepci rodiny, kdy postupně stále více žen nastoupilo do práce, což si sice vyžádala nutnost ekonomické soběstačnosti a potřeba vytváření rovnovážného stavu mezi pohlavími, ale změnil se tím klasický obraz, kdy muž zajišťoval prostředky a žena se starala o domácnost a rodinu. Přidaly se stále více sociální problémy, došlo k erozi idejí, myšlenek a směrů myšlení, k narušení obvyklých a uznávaných morálních schémat, ustoupily i náboženské tradice, rozšířily se svobody, a to vedlo k nárůstu individualismu a konzumní společnosti – a hlavně se vytratila vzájemná komunikace. Teď nemyslím sms zprávy, které vytlačily potřebu dopisů! Jde spíše o to, že se místo dialogu objevily nezávislé monology, které v diskusi jen vzdáleně a formálně dialog předstírají, jak se můžeme každodenně přesvědčit třeba v takzvaně kontaktních pořadech našich politiků...

Nedalo mi to, abych – deformován svou občanskou profesí – nepřidal k Tvému textu pár vět... Není to omluva stavu této společnosti, spíš jen pohled na prostor, který výslednici umožnil.

Honza

Jan Cimický (1948) je psychiatr, spisovatel a překladatel.

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

1989–2009: Kde jsme? A jací jsme?

Jan Cimický

Najít se na Západě, najít se na Východě

1.

2.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu