Antonín Rašek

Řešení různě špatná a minulé pololetí

Kdybychom chtěli první pololetí charakterizovat co nejstručněji, asi by se dalo říct: začátek vážných, ale protichůdných změn. Na jedné straně ekonomická krize, vzniklá ve Spojených státech, na druhé nástup administrativy Baracka Obamy, skýtající naději; vítězství pravice ve volbách do Evropského parlamentu i naděje, že bude-li ratifikována Lisabonská smlouva, bude moci sjednocenější Evropská unie lépe jednat s kolosy, jako jsou USA, Čína a Rusko, a vynořujícími se velmocemi Indií, Brazílií, Indonésií.

Jsme uprostřed krize, řekl bez obalu Obama hned na začátku jinak entuziastického a vlasteneckého inauguračního projevu. Američanům nevadilo udělat zároveň z jeho instalace nákladné show a nikdo si nedovolil kritizovat deset plesů, které Obamovi navštívili a protančili do rána, aby se hned týž den prezident sešel s ekonomickými i vojenskými poradci.

Překonat krizi chce prezident veřejnými investicemi, podporou vědy a vzdělání a řešením klimatických problémů planety. A především tvrdou prací. Touto dikcí připomněl projev Winstona Churchilla na začátku druhé světové války. Obama chce pomoci trpícím a skončit s drastickým čerpáním zdrojů bez ohledu na budoucnost. Druhým vážným prezidentovým tématem byla světová bezpečnost. Chce hledat novou cestu k muslimským zemím, což dotvrdil káhirským projevem. Imanentně je v tom skryta kritika Bushovy Národní bezpečnostní strategie s jejím preemptivním zaměřením, zdůrazňujícím vojenské řešení konfliktů. Zatímco v Iráku Spojené státy chtějí skončit, Afghánistán se má stát centrem boje proti terorismu. Cílem je znemožnit, aby se do rukou teroristů dostaly zbraně hromadného ničení, zvláště jaderné.

Ale je tu i mnoho dalších problémů: izraelsko-palestinský konflikt, Rusko, Čína, Írán, Pákistán, Severní Korea, Kuba, protiraketová obrana, energetická bezpečnost ad. Neuralgickým bodem je Afghánistán. Obama dobře ví, že nezvítězí-li tu nebo odtud s trochu cti neodejde do konce prvního mandátu, ve druhém těžko uspěje. Stejně tak nepřekoná ekonomickou krizi, pokud nesníží výdaje na ozbrojené síly, dosahující 43 % světových vojenských výdajů, neredukuje jaderný potenciál, čehož nemůže dosáhnout bez Ruska, a to i za cenu rezignace na výstavbu protiraketové obrany ve střední Evropě. A musí se k tomu vyjádřit a souhlasit s tím i další jaderné velmoci a země.

Před Obamou tedy stojí nesmírně závažné problémy. Přesto chce, aby si Američané udrželi vůdcovské postavení. Erik Best, americký novinář žijící v Praze, však neváhá nastolit otázku, zda již nenastala epocha postamerická, tedy multilateralismus. Mnozí odborníci se shodovali, že Obama se bude muset zpočátku věnovat především vnitřní politice propojené s ekonomikou. Zahraniční a bezpečností politiku zprvu ponechá převážně na Hillary Clintonové. Svým způsobem můžeme tedy očekávat návrat ke clintonovské politice, i když si prezident jistě nad svou státní tajemnicí podrží kontrolu; ve světě se bude prezentovat jako ikona nové doby, jakkoli ji zatím příliš přesně nedefinoval.

Stabilizovat rozšířením?

Jaký tedy bude příští multipolární svět? Už jsme jej prožili před první světovou válkou i v meziválečné době, kdy se nakonec nejsilnější státy seskupily do Trojspolku a Trojdohody, osy Berlín – Řím – Tokio a spojenecké dohody. Jak se však bude utvářet blížící se multipolární svět s aktéry, jako jsou Spojené státy, Čína, Evropská unie, Rusko či zmíněné vynořující se velmoci – a jistě mnohé další?

V Praze se k 60. výročí založení Severoatlantické aliance sešla mezinárodní konference, na níž promluvili Václav Havel, generální tajemník Aliance Jaap de Hoop Scheffer, Madeleine Albrightová a Mirek Topolánek. Mohli jsme slyšet současné i bývalé vysoké funkcionáře NATO i České republiky. MF Dnes informaci ozdobila titulkem Smetánka Aliance debatuje v Praze. Alexandr Mitrofanov v Právu psal o bafuňářích NATO. I když se téma multipolarity budoucího vývoje ve vystoupeních objevilo, vzhledem k výročí našeho členství organizátoři zvolili standardně formulované téma Deset let od rozšíření NATO: úspěchy, výzvy a vyhlídky.

Ve skutečnosti se jednání soustředilo na zkušenosti z rozšiřování Aliance ve vztahu k její konsolidaci. Jeden panel měl z tohoto hlediska příznačný název Rozšiřování NATO jako nástroj konsolidace Aliance. Leckoho okamžitě napadlo, že jde o contradictio in adiecto, tedy protimluv. Jednání přesvědčilo, že se nemýlil. Odborníci z teorie organizace a řízení dobře vědí, že konsolidace spíše předpokládá redukci organizačních struktur nebo členů, ne rozšiřování. Růstem struktur či členů rostou problémy možná až geometricky. Jeden z panelistů otevřeně řekl, že přínosem pro Alianci bylo pouze přijetí České republiky, Polska a Maďarska. Když zaznělo, že novými členy mají být zatím jen Chorvatsko a Albánie, nikdo – z hlediska konsolidace – nejevil zvláštní nadšení. Přínos nanejvýš může být jen geostrategický. Že by to vedlo k vyřešení „měkkého podbřišku“ Evropy, jak kdysi o Balkánu řekl vzpomínaný Winston Churchill a na závěr konference připomněl Mirek Topolánek? Asi těžko. Aby se NATO konsolidovalo, muselo by jít o jiné země, a to již konsolidované. Ale které?

Když se začalo mluvit o budoucím členství Gruzie a Ukrajiny, neměli si organizátoři zvát Miloše Zemana, který se provokativně zeptal, jak je možné přijmout zemi, jejíž prezident si za životní vzory zvolil Josefa Vissarionoviče Džugašviliho a Lavrentije Beriju jen proto, že byli Gruzínci, a stát, který neplatí za uzavřené obchodní smlouvy a tři smečky politiků se tu rvou o zisk z prodeje plynu. Saakašviliho se pokusila bránit bývalá litevská prezidentka V. Vike-Freibergová. Miloš Zeman měl argumenty: rozhovor manželky gruzínského prezidenta v New York Times. K překvapení všech v závěru vyzval Alianci, aby našla odvahu přijmout Izrael.

Představitelé NATO několikrát zdůraznili, že v budoucnosti nejen nikdo mimo NATO, ale ani členské země nebudou mít právo zabránit vstupu země do Aliance, pokud si to bude přát a většina jejích občanů bude členství podporovat. V případě Ukrajiny a Gruzie se však hovořilo o nutnosti individualizovaného přístupu. Je zřejmé, že to závisí na vztazích Spojené státy – Severoatlantická aliance – Rusko. Nemohlo být jinak: tématem se stalo i Rusko. Objevil se názor, aby bylo identifikováno jako nepřítel Aliance, ale převážilo mínění považovat jej za partnera. I Mirek Topolánek v závěrečném vystoupení řekl, že základním problémem nové bezpečnostní strategie Aliance je Rusko. Jak jinak. Komputerové slovo reset z úst amerického viceprezidenta Josepha Bidena i Hillary Clintonové zabralo. Konečně Aliance se bez ruské pomoci (a také Indie, a dokonce Číny) v Afghánistánu neobejde. Američané se s Ruskem potřebují za ekonomické krize a po ukončení platnosti dohody START koncem tohoto roku dohodnout na snížení jaderného potenciálu o 80 %. A Evropa se bez ruského plynu, nafty a surovin těžko obejde.

Konference se nemohla vyhnout vojenským rozpočtům. Převládal názor, že by členské země měly dodržovat slíbenou dvouprocentní výši HDP. Těžko však někdo tuto úroveň může obhájit bez analýzy bezpečnostních hrozeb, když se Aliance řídí strategií starou deset let. Předpokládá se, že bude přijata až na summitu v listopadu či prosinci budoucího roku v Lisabonu.

Jako úsměvně bylo proto možné přijmout vysvětlení, že NATO je lepší v praxi než v teorii. Snad se o řešení strategických a rozpočtových deficitů nový generální tajemník pokusí daleko radikálněji než dosavadní. Stejně jako o rovnováhu mezi obrannou a expediční funkcí Aliance, z níž první je podle názoru některých účastníků podceněna. Stejně tak rozetnout diskuse, zda Aliance má mít převážně vojenskou, nebo širší funkci; finanční a ekonomická krize může vést ke zhroucení dalších států, na což by bylo nutné reagovat. To lze řešit společně s Evropskou unií. Možná nejdůležitější na konferenci bylo, co tu moc oficiálně nezaznělo, nebo jen z úst Madeleine Albrightové – úvahy o záměrech nové americké administrativy. Implicitně tu Obama byl, explicitně sporadicky. Jako by se v alianční centrále i u nás chodilo kolem něj po špičkách. V kuloárech se to zdůvodňovalo tím, že je zavalen řešením ekonomické krize a z bezpečnostních problémů může věnovat pozornost jen Afghánistánu.

Dilema afghánské mise

Téměř dvacetileté úsilí o státní politiku v některých oblastech neuspělo. Těžko je koncipovat ji např. v sociální oblasti, ale v bezpečnosti by se měla v současném světě stát nutností. V české polarizované politice je to zatím málem nemyslitelné. Svědčí o tom až diametrálně rozdílné postoje, pokud jde vysílání zahraničních misí či dislokaci amerického radiolokátoru nebo třeba hodnocení konfliktu v Gaze a krize v zásobování plynem. Tím spíše se nabízí příležitost využít řešení těchto témat k budování alespoň základů státní bezpečnostní politiky. A to i za cenu dohod, které se mohou bezpečnostním odborníkům zdát absurdní. Těžko bylo například dohodnout schválení Lisabonské smlouvy za radiolokátor, protože šlo o akty, které jsou jednoznačné, přepokládají buď souhlas, nebo nesouhlas. Podstatně jiné, i když z odborného věcného hlediska také absurdní, je dojednat paralelní schválení plánu zahraničních misí a poplatků ve zdravotnictví – skýtají vyjednávací prostor. Vyžaduje to však vzájemné pochopení, že každá ze stran má důvody pro své stanovisko. Už proto, že ve vojenství se nepřijímají rozhodnutí dobrá nebo špatná, ale většinou špatná a v lepším případě méně špatná.

Koalice při vysílání vojáků do zahraničí zdůrazňovala alianční závazky, vynaložené úsilí obrany na jejich přípravu, bezpečnost vojáků, potřebnost v ohniscích konfliktů, činnost rekonstrukčního týmu, problémy způsobené ostatním zemím při odchodu našich vojáků z misí apod. Vojenští odborníci by určitě dodali možnost verifikovat připravenost jednotek v konfliktních až válečných podmínkách. Opozice má ovšem právo kritizovat vládu, že na ní často chce schválit rozhodnutí, na jehož tvorbě neparticipovala, má výhrady k počtům vojáků a nákladům, není dostatečně seznamována se záměry misí... Koalice neměla v Poslanecké sněmovně dostatek hlasů, zrazovali ji někteří poslanci, musela spoléhat na opoziční hlasy. Představitelé vlády mluvili obdivně o statečnosti a obětavosti vojáků v misích, ale ministr financí zároveň připravoval návrh jak je připravit o finanční výhody. Ani prezident a vrchní velitel sil nevycházel vládě příliš vstříc, preferuje obranu země před misemi, aby se Aliance nestala světovým četníkem; je proti budování ozbrojených struktur Evropské unie, čímž ale prezentuje převažující mínění občanské veřejnosti.

Je nutné, aby se představitelé stran na bezpečnostní a obranné politice dohodli. Mohlo by to přispět i k formulaci požadavku, aby Aliance přijímala účinnější strategická rozhodnutí a dokázala je i vysvětlit a přesvědčit o nich veřejnost. Je nejvyšší čas přijmout novou českou bezpečnostní strategii, která nebyla novelizována více než pět let (mělo se to již stát v roce 2005 za předchozí koaliční vlády). Zatím je patrné, že k tomu chybí ve vyhroceném politickém zápasu vůle. Je to škoda, čas nečeká, naše prestiž v Evropě a ve světě klesá.

Mise a nové hrozby

V bezpečnostní politice je rozhodující předjímat. Do Obamovy „nové doby“, jakkoli ji ve svém inauguračním projevu přesněji necharakterizoval, už nebudou velmi pravděpodobně patřit konflikty jako v Iráku a Afghánistánu, ale bezpečnostní hrozby nové, především jako důsledek ekonomické krize – zhroucené a polozhroucené státy. A s nimi vlna vnitřního násilí i globálního terorismu. Po Afghánistánu, Somálsku, Západní Sahaře, vojenskou kontrolou udržovaném Kosovu, Bosně, Iráku, Palestině, Jižním Súdánu to budou možná země další, např. Pákistán, mnohé africké či další asijské země.

Bude-li se Západ chtít pro záchranu těchto zemí angažovat, a zvláště bude-li na to mít, změní se i charakter zahraničních misí. V Afghánistánu vojenské kontingenty mnohonásobně převyšují počet osob v provinčních rekonstrukčních týmech, v případě zhroucených států tomu bude muset být naopak – včetně nahrazení podstatné části vojenských sil útvary policejními. Ve zhroucených a polozhroucených státech uspějí jen komplexní mezinárodní týmy, schopné rekonstruovat administrativní a mocenskou infrastrukturu. Je proto správné, když po iniciativě Ministerstva zahraničních věcí ustavit v Afghánistánu provinční rekonstrukční tým zamýšlí Ministerstvo obrany po irácké zkušenosti školit afghánské policisty, jakkoli je to riskantní – mnozí po vyškolení mohou skončit v řadách Tálibánu nebo al-Kajdy (pokud je tam samy nevyšlou). Ale opět: v bezpečnostní politice se nepřijímají rozhodnutí dobrá či špatná, ale stále častěji špatná a méně špatná. Dlouho se dávala přednost řešením vojenským, ne diplomatickému jednání a mezinárodní pomoci. Ulrich Beck charakterizuje americkou strategii jako elastickou koncepci nepřítele, jejímž výsledkem je, že „nikoli vyhlášení války ze strany nepřátelského státu, ale jednostranné vyhlášení tzv. ohroženého státu rozhoduje o tom, kdo bude příští nepřítel a proti komu bude směřovat vojenská intervence“. Tedy tvorba vnějšího prostředí podle vlastních představ, globální sociální inženýrství, opravňující k šíření demokracie ve světě. Výsledkem byl právě Irák a Afghánistán.

Dalším důsledkem ekonomické krize bude sice pravděpodobně zlepšení euroatlantických vztahů, na druhé straně pak pro oslabení ekonomické a následně i vojenské moci USA jejich nižší vojenská angažovanost v Severoatlantické alianci a v Evropě obecně. Evropa a Evropská unie se budou muset o bezpečnost postarat převážně samy, po plynové krizi na prvém místě o bezpečnost energetickou. USA jí pro to mohou vytvořit větší možnosti zlepšením bilaterálních vztahů s Ruskem. Posílí-li Evropa vlastní bezpečnostní a vojenské schopnosti, bude moci i lépe prosazovat svou bezpečnostní politiku, která zdůrazňuje řešení primárních příčin konfliktů, řešení sociálních, ekonomických, etnických náboženských a jiných problémů. Jen tak je možné redukovat až eliminovat důsledky sekundární, totiž bezpečnostní hrozby vyžadující vojenský zásah. V souladu s tím je koncipována i Evropská bezpečnostní strategie, doplněná koncepcí Human security, lidské bezpečnosti.

Rusko komplikuje

Po odchodu George Bushe a nástupu nové administrativy se jevilo nadějně, že po konci bipolarity a při oslabování americké unipolarity vstoupíme do věcnější éry bezpečnostního multipolarismu, pochopitelně nejen s převažujícími kladnými stránkami, ale, s přihlédnutím k historickým zkušenostem, i negativními. Tento proces kladně přijala nejen levice, ale zčásti i liberální střed. Negativní reakce převážila u pravice spjaté s bývalou Bushovou administrativou, která považovala a považuje Baracka Obamu za idealistu. Možná to ale naděje v jeho novou politiku u většiny zemí posílilo, a to včetně Ruska.

S překvapením o to větším lze přijmout projev ruského prezidenta Dmitrije Medvěděva před vedoucími představiteli ruské armády, a to i přesto, že byl pravděpodobně určen ruské veřejnosti a vojákům, znepokojeným další redukcí armády o 150 tisíc lidí. Motivací Medvěděvova vystoupení byla podle ruských médií především tendence Severoatlantické aliance dále rozšiřovat počet členů. Přijetí Albánie a Chorvatska jistě nemůže Rusko chápat jako vážnější hrozbu, ve hře však stále jsou i Ukrajina a Gruzie; ruští představitelé dobře vědí, s jakými rozpaky je tento záměr přijímán v samotné Alianci. Podobně tomu je s americkými záměry opustit dosavadní transatlantické vazby a rozšířit působnost NATO na další kontinenty (v Asii o Japonsko a Jižní Koreu, dále o Austrálii a Nový Zéland, v Latinské Americe např. o Bolívii; hovoří se i o Izraeli).

Překvapující je Medvěděvův projev také proto, že modernizace ruské armády již začala, zvláště pokud jde o balistické střely Topol-M a S-24. Zatím však bylo podle sdělení ruského ministra obrany Anatolije Serďukova modernizováno jen kolem 10 % vojenského potenciálu, což se možná v konfrontaci s průběhem rusko-gruzínského konfliktu ukázalo jako nedostatečné. V roce 2020 by mělo být modernizováno již 70 % ozbrojeného potenciálu.

Reakce Ruska jako by potvrzovaly názor Zbigniewa Brezińského (varšavská Gazeta Wyborcza), že Rusko je netrpělivé a málo vstřícné, a proto by se Obama měl orientovat spíše na Čínu a vytvořit s ní skupinu G2. Tento názor Michail Gorbačov označil za „geopolitickou hru z minulosti“. Diskuse kolem Medvěděvova a Serďukovova projevu ukázaly, čeho by si bezpečnostní analytici měli všimnout: zatímco Američané hodnotí bezpečnostní hrozby a z nich vyplývající rizika bez ohledu na to, v jakém teritoriu se nacházejí, Rusové jsou citliví zejména na události, které se odehrávají v bezprostřední blízkosti. Až příliš těžko snášejí, když se ocitají v obklíčení.

Lze doufat, že Medvěděvův projev je jen epizodou, která brzo zapadne. USA a Rusko se musí o jaderném potenciálu dohodnout a společně eliminovat jadernou hrozbu Íránu. V případě úspěchu bude dislokace americké protiraketové obrany ve střední Evropě zbytečná. Konečně – bez většího zájmu médií po útoku na americké zásobovací vozy v Pákistánu projela Ruskem podobná kolona do Afghánistánu...

Šlo vůbec o plyn?

Ruští představitelé mají určitě radost (Topolánek: S Putinem si rozumím, Právo 24. 1.), když se o jejich premiérovi mluví jako o Vladimiru Vladimirovičovi, a dokonce jako o novém carovi. Takže se o Rusku dál udržuje mýtus, že může vládnout jen politik se svatozáří kultu osobnosti, a o demokracii tudíž mohou snít jen iluzionisté.

Co ovšem v rozhovoru nebylo zmíněno? Těžko lze vyjednávat a řešit problémy bez znalosti příčin, proč vlastně tzv. plynová krize vypukla. Kdo zná i povrchně ruské dějiny, dobře ví, že Rusko nikdy nesnášelo atmosféru vnějšího ohrožení a izolace, což determinovalo i jeho imperiální politiku. Po rozpadu Sovětského svazu spolklo, když se pobaltské republiky staly členskými státy Severoatlantické aliance a Evropské unie. Estonští chlapečci čurající směrem k Moskvě na Entropě Davida Černého situaci vystihují dokonale. Co už však těžko u sílícího Ruska mohlo projít, byl návrh USA přijmout do Aliance Ukrajinu a Gruzii na předloňském summitu NATO v Rize. O tomtéž se uvažovalo i v souvislosti s EU.

Rusko využilo jako precedens osamostatnění Kosova a vyřídilo si to po neuvěřitelné chybě prezidenta Saakašviliho s Gruzií. Daleko sofistikovanější taktiku vyžadoval záměr zbavit důvěry v očích Západu Ukrajinu. Po analýze příčin napětí mezi ukrajinským prezidentem a premiérkou se jako optimální možnost ukázal plyn. A Rusku taktika vyšla, i když bylo jasné, že nemůže myslet skutečné zastavení plynu vážně – je až příliš finančně a technologicky závislé na evropských zákaznících.

Nabízí se nepříliš lichotivé podezření: Neposloužili jsme jako předsednická země EU ruské velmocenské politice za stafáž? Je ovšem dobré, začneme-li seriózněji řešit energetickou bezpečnost. A nebudeme si myslet (jako Jan Beránek v Literárních novinách), že polovinu energie můžeme vyrobit z obnovitelných zdrojů a druhou polovinu ušetřit.

Překvapivý byl Topolánkův výrok, že „dlouhodobě jako německá kancléřka Merkelová říkáme, aby do projektu protiraketové obrany bylo zapojeno Rusko“. Zvlášť pikantní bylo obdobné vyjádření Karla Schwarzenberga, který předtím tvrdil, že radiolokátor u nás je zamířen proti Rusku. Jak by ovšem po nedávném pobytu sovětských vojsk a při plánovaném pobytu vojáků amerických česká veřejnost přijala, že tu budeme mít nejen Američany, ale i Rusy? Když už se předpokládají dobré vztahy s Ruskem, nebylo by lepší, aby bylo využito území ruské? Nejenže je vzhledem k předpokládaným hrozbám vhodnější, ale tuto možnost i samo nabídlo.

Podle posledních informací se nový ministr obrany Karel Barták od amerického protějšku Roberta Gatese dozvěděl, že v souvislostí s umístěním radiolokátoru nejsou ve hře peníze, ale funkčnost systému, což se údajně má vyjasnit do konce roku...

Antonín Rašek

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Řešení různě špatná a minulé pololetí

Stabilizovat rozšířením?

Dilema afghánské mise

Mise a nové hrozby

Rusko komplikuje

Šlo vůbec o plyn?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu