Václav Žák

Opoziční smlouva a nulová tolerance

Existuje málo událostí našich moderních dějin, o nichž existuje horší mínění než o tzv. „opoziční smlouvě“. Jde o léta 1998 – 2002, kdy byl premiérem menšinové vlády Miloš Zeman. Prý došlo k vyřazení kontrolní funkce opozice, k bezostyšnému rozparcelování moci ve státě, k systematické korupci, jejíž důsledky neseme do dnešních dnů... Je to skutečně mimořádně zajímavý fenomén. Ukazuje názorně, že v jistých situacích jsou média a veřejné mínění silnější než politika. V dobrém – i ve zlém.

V roce 1997 se země ocitla v hospodářských potížích, do nichž ji přivedl – podle tehdejšího premiéra Klause – rozpočet. Koncem roku po korupčních skandálech jeho vláda padla a v roce 1998 se konaly předčasné volby, které těsně vyhrála pravice. ODS, KDU-ČSL a Unie svobody měly 102, sociální demokracie a KSČM 98 křesel.

Václav Klaus měl z let 1996–761997 zkušenost se Sněmovnou, v níž průchodnost zákonů závisela na přesvědčení jednoho disidentského poslance původně z ČSSD. Vzhledem k tomu, že volby ani v roce 1998 nepřinesly žádnou jasnou většinu, považoval za nejdůležitější změny, které by vedly k větší stabilitě vlád. Kromě toho se ODS vůbec nechtělo do koalice se „zrádci“ z Unie svobody.

Prezident Havel pojal dosti naivní plán: chtěl pravicovou vládu, ale bez Klause jako premiéra. Když ODS dala nedvojznačně najevo, že to je pro ni nepřijatelná varianta, začal Havel prosazovat koalici ČSSD, US a KDU-ČSL s Luxem jako premiérem. Tím se samozřejmě postaral o výrazný společný zájem Klause i Zemana. Ti se rychle dohodli na podobném uspořádání jako po volbách v roce 1996, kdy Václav Havel domluvil toleranci pravicové menšinové vlády. ČSSD odešla při hlasování o důvěře ze sálu a Miloš Zeman se za to stal předsedou Poslanecké sněmovny.

V roce 1998 se domluvili bez Havla. ČSSD sestavila menšinovou vládu, ODS ji tolerovala. Vypadalo to nadějně: obě velké strany byly schopné se domluvit na spolupráci za určitých podmínek. V podstatě šlo o úplně normální politickou dohodu, jaká umožňuje vznik jakékoliv menšinové vlády. V takovém Dánsku, kde od roku 1945 vládnou převážně menšinové vlády, by si toho nikdo nevšiml. Každému Dánovi je jasné, že bez politických dohod nemůže menšinová vláda fungovat. Jenže v českých poměrech následovala dohoda bezprostředně po notně dryáčnické volební kampani, v níž Klaus mobilizoval a strašil návratem socialismu. Není divu, že se podstatná část voličů ODS, mezi něž nepochybně patřila i řada novinářů, cítila zrazena. Mobilizoval, a teď nechá Zemana vládnout! Menší politické strany, které se cítily ohroženy možnou změnou ústavy a volebního zákona, sáhly hodně hluboko do arzenálu politického pokrytectví. Cejchovaly smlouvu dílem jako velkou koalici, dílem jako protiústavní akt. Proč by velká koalice (i tato, svého druhu) měla být protiústavní, to už nevysvětlovaly. V té době měla Česká republika šanci začít racionálně řešit patové výsledky voleb. Místo pochvaly, jak se obě strany chovají zodpovědně, se však dočkaly jen trvale nepřátelské reakce médií. Opoziční smlouva je prý zcela nestandardní akt, který vedl k nevídanému nárůstu korupce. Obě strany se prý pokusily změnit politické hřiště ke svému prospěchu. Klaus přes všechnu snahu mediální zápas o interpretaci opoziční smlouvy prohrál – což vedlo po volbách v roce 2002, které ODS opět prohrála, k jeho pádu a k nastoupení politiky nulové tolerance.

Proberme námitky postupně: Návrh na změnu politického hřiště, který obě strany připravily, posiloval většinové prvky a předepisoval zejména prezidentovi, jak má po volbách postupovat. To není nerozumné: všechny ústavy postfašistických států obsahují mnohem podrobnější pravidla chování ústavních hráčů než tradiční ústavy. Proč? Aby nahradily nedostatek ústavních zvyklostí a zvýšily důvěru v ústavní systém. Chování prezidenta Havla po volbách 1998 i prezidenta Klause po volbách 2006 ukázalo názorně, jak bychom lepší úpravu potřebovali. Z hlediska odpovědnosti za výkon moci je pro veřejnost mnohem čitelnější, když se u moci strany střídají, což se v systému poměrného zastoupení děje vždy jen částečně.

Opoziční smlouva není žádným nestandardním aktem. Nelikvidovala opozici. Vždyť šlo o politickou dohodu, která byla kdykoliv vypověditelná. Žádná menšinová vláda nemůže vládnout bez podobné smlouvy, která vymezuje její možné pole působnosti. Faktem ovšem je, že v takovém Dánsku, kde od druhé světové války vládly spíš menšinové než většinové vlády, se reformy diskutovaly napříč politickým spektrem. Na rozdíl od politiky parního válce předváděné našimi stranami.

Opoziční smlouva nebyla velkou koalicí. ODS neměla ministry. Každý člověk, který chápe elementární pravdu, že vláda potřebuje souhlas parlamentu jen na malou část své agendy, ví, že je podstatný rozdíl, jestli ministři jiné strany sedí ve vládě, nebo ne. Podotkněme, že Václav Klaus vynaložil obrovské úsilí, aby své soustraníky udržel daleko od vládních křesel. Žádnému jinému politickému vůdci se takový manévr nepodařil.

Zvlášť důležité to je ve spojení s nařčením z korupce. Rozdělme si korupci do etap: za minulého režimu byl jejím základním zdrojem nedostatek. Na začátku transformace až do vlády Miloše Zemana byly základním systémovým prvkem korupce banky. Zde se dávaly úvěry po známostech, na politickou objednávku, za provizi. Podstatná část úvěrů poskytnutých na privatizaci se nikdy nesplatila. Nejvíc zpolitizovanou bankou a centrem kapitalismu bez pravidel byla – Investiční a poštovní banka. Ona spolupracovala s ODS ke „vzájemné spokojenosti“, jak uvedl ředitel Agrobanky Král.

Kdy zmizelo základní systémové centrum korupce? Kdy se zprivatizovaly banky? Kdy přišla do IPB nucená správa? Kupodivu právě v letech proklínané opoziční smlouvy. Pak se korupce přestěhovala do bankrotů, Konsolidační agentury a veřejných zakázek, ale opakuji: za základní systémové protikorupční opatření vděčíme ministru financí Mertlíkovi, který byl ministrem – v čase opoziční smlouvy. Musím podotknout – dobře vím, že korupce stále existovala. Ale Zemanova vláda ji privatizací bank mimořádně oslabila. Kdyby skutečně vládla velká koalice, IPB by se do nucené správy nikdy nedostala, na to měla příliš dobré politické krytí. Pak bychom se ovšem také mohli rozloučit s výbornými hospodářskými výsledky, kterých republika dosahovala od roku 2000 až donedávna.

Dokážu pochopit, že rychlost Klausovy otočky po volbách 1998 vyvolala odmítavou reakci nejen v řadách samotné ODS, ale zejména mezi novináři. Ovšem po více než deseti letech bychom k současným dějinám měli přistupovat věcně a bez předpojatosti. Jinak totiž neporozumíme situaci, v níž žijeme. Tím, že veřejnost odmítla „opoziční smlouvu“, ačkoliv skýtala předpoklady pro konsensuální politiku, nastavila výhybku k politice nulové tolerance, kterou od roku 2002 provozují střídavě obě hlavní politické strany, a přitom za scénou domlouvají velmi nesvaté zájmové koalice ad hoc: tu dárek 68 mld. pro ČEZ, tu prodloužení licencí provozovatelům soukromých rádií až do roku 2025. Znechucení z marketingové politiky, kterou strany předkládají veřejnosti pouhé emoce, nebezpečně roste. Stojí za to si připomenout, na základě jakých událostí jsme se do tohoto stavu dostali.

Václav Žák

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Opoziční smlouva a nulová tolerance

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu