Jaroslav Šabata

Poslední metamorfóza Literárek

Neznám v naší novodobé historii periodikum, které by se mohlo vykázat tak pohnutým příběhem jako Literární noviny. Jejich poslední metamorfóza – převzetí Literárek společností Litmedia v čele s mediálním podnikatelem a manažerem Miroslavem Pavlem – dokonce evokuje zánik Literárek na prahu normalizace. Tenkrát se převtělily do exilových Listů, aby vposledku vyústily v „olomoucké“ Listy Václava Buriana a Tomáš Ticháka, pro něž tento článek píšu. Poslední metamorfóza a metamorfózy spojené s Pražským jarem jistě nejsou události veskrze identické. Profil té nejaktuálnější naznačuje úvodní sloupek Literárky pokračují (LtN 22/2009), uveřejněný po velkém třesku v jejich redakci. Šéfredaktor Zbyněk Fiala se v něm ztotožňuje s výrokem Karla Hvížďaly, že Literárky se ve své poslední fázi staly časopisem marginální sekty. Což bezezbytku odpovídá tomu, že s bývalou redakcí zachází jako s inferiorním a do sebe zahleděným tělesem. Ba hůř: její oprávněnou snahu zachovat a zdokonalovat autorskou a koncepční kontinuitu listu denuncuje jako projev nechuti svých podřízených chodit pravidelně do práce a věnovat se žurnalistickým úkolům. Zdroj těžkého konfliktu, jímž právě Literárky prošly, pak bezelstně nachází ve snaze jisté části redakce „zrušit“ Literárky v okamžiku, kdy se chtěly otevřít autorům „mimo kroužky spřízněných osob“.

Ani slůvko o tom, že reprezentace Literárek se zhruba před rokem obrátila na Masarykovu dělnickou akademii jako na možného vydavatele nikoli jen proto, že noviny měly chronické finanční problémy, které se zákroky některých činitelů středopravicové vlády ještě vystupňovaly, ale především proto, že MDA (která není přímou součástí ČSSD) jí byla programově blízká, což jistě není třeba široce dokazovat. Masarykova akademie se k humanitně demokratickému odkazu našeho novodobého myšlení hlásí už svým názvem. Předseda MDA Luboš Zaorálek viděl proto v Literárkách „živou národní kulturní památku“ a perspektivní alternativu pravicově liberálního Respektu (tutéž perspektivu zahlédl i liberálně konzervativní publicista Miloš Čermák v Lidových novinách za předpokladu, že Literárky si uchovají nezávislost). Jiří Pehe pro změnu Literárky ocenil jako tribunu snah o otevřenou společnost v popperovském smyslu. Nic takového jako destruktivní převzetí Literárek coby časopisu „marginální sekty“ na pořadu dne nebylo.

První trhlina v původním konceptu nové metamorfózy se ohlásila rozhodnutím ustavit za účelem vydávání novin občanského sdružení Právo, solidarita a informace (PSI), jehož předsedou se stal ředitel Akademie Ing. Jan Mládek, což bylo v logice věci. Méně logické bylo, že dalším aktérem vydavatelského subjektu se stal Zbyněk Fiala jako designovaný šéfredaktor novin (ceněný v Lidovém domě především pro dlouholeté a úspěšné vedení týdeníku Ekonom) a jedna další osoba bez sebemenšího vztahu k literárnímu prostředí. Výslovné a opakované snahy doplnit vydavatelský subjekt o čelné reprezentanty Masarykovy akademie (předsedu Luboše Zaorálka, místopředsedu Marka Hrubce, šéfa sboru poradců Lukáše Jelínka) a osobnosti z bývalé Společnosti pro Literární noviny (Ludvíka Vaculíka, Evu Kantůrkovou a podobně) ztroskotaly na argumentu, že vydávání Literárek je třeba profesionalizovat.

Shrnuto a podtrženo: úleva z toho, že Literární noviny budou (a byly) oddluženy a že se vůbec vymaní (a vymanily) z finanční tísně, sice poměrně dlouho převažovala, ale krok za krokem ustupovala zlým předtuchám. Nikoli pro minulost šéfredaktora (tu velká část redakce zprvu vůbec neznala), ale pro způsob, jak se své role ujal. Odpor budily nedomyšlené změny, které kvalitu a pověst týdeníku uváděly v pochybnost (grafickými změnami počínaje a výběrem autorů konče). Stále nedůvěřivěji byl přijímán takzvaný relaunche Literárek (jejich znovuuvedení v dokonale inovované formě na mediální trh), mířící do světa pohádkově silných investorů (kteří umožní pohádkový náklad a stotisícovou obec čtenářů). To, jak se ukázalo, byla jen předehra manévru, jehož výsledkem byla proměna Literárek na akciovou společnost, jejímž majoritním podílníkem se, jak už víme, stal předseda představenstva slovutného pasovského nakladatelství a generální ředitel vydavatelství regionálních Deníků Vltava-Labe Press Miroslav Pavel.

Zvěsti o angažmá Miroslava Pavla samy o sobě provázelo spíše napjaté očekávání než pocit holého neštěstí. Pavlova vize vydávání českého levicově liberálního týdeníku typu německé Die Zeit byla zpočátku vnímána jako variace na téma „levicového Respektu“. Zvláště pro prostředí Lidového domu platilo, že Pavel by mohl být spojenec pro dobrou věc. V cestě však stála špatná zkušenost s „jeho“ hlavním mužem – se Zbyňkem Fialou. Fialova póza muže odhodlaného napravit hlavu „marginálním sektářům“ i za tu cenu, že se zbaví nepohodlných lidí, vyvolala reakci, v níž vzal za své i jakžtakž benevolentní vztah k jeho pověsti spolupracovníka Státní bezpečnosti. Nic nepomohlo, že byl koncem dubna podle očekávání soudně očištěn. Profil jeho aktuálního chování vrhal na reálnou minulost stín tak temný, že pod drobnohled se dostalo i jeho okolí. Přece je známo, že vrána k vráně sedá! a světe div se! Ukázalo se, že Fialovi muži jsou na tom podobně nevalně jako on sám (první z nově příchozích redaktorů na tom je pokud možno ještě hůře). Stačilo už jen málo: aby do této mozaiky zapadla normalizační „kaňka“ zpestřující životopis Miroslava Pavla.

Přesto přese všechno se koncem dubna udál ještě jeden zoufalý pokus vyhnout se nejhoršímu. Jeho aktérem se stala odborová organizace, založená s cílem vynutit si rozhovor o poměrech v redakci i o podnikatelských záměrech vedení. Škvíru ve slepé uličce nabízela možnost oddělit vlastnické struktury od vlastního provozu redakce. Mluvčí odborů Tomáš Tožička požádal o zásadní rozhovor Ing. Jana Mládka začátkem května. Ten mu vyhověl. Ale zřejmě jen proto, aby ho poučil, že s ohledem na sporný status odborové organizace nikoho nereprezentuje. Půdou pro komunikaci mezi oběma stranami se mělo stát setkání zaměstnanců a jen zaměstnanců (žádných odborářů) s Miroslavem Pavlem ve čtvrtek 14. května. Toho dne bylo sedm reprezentativních členů redakčního kolektivu včetně Tomáše Tožičky (jenž se mezitím dozvěděl, že mu nebude obnovena pracovní smlouva) postaveno před nezvratný fakt, že uplynulé noci – v řízení, jak Pavel prozradil, zjevně překotném – byly nové Literárky prodány zbrusu nové společnosti Litmedia. Vyšlo najevo, že majoritní vlastník Pavel se stal předsedou představenstva nově vzniklé společnosti, předseda PSI Jan Mládek (coby představitel minoritního vlastníka) předsedou dozorčí rady; členem představenstva společnosti se kromě Pavlovy ženy stal i Zbyněk Fiala a členem dozorčí rady i Pavlův syn. Dialog mezi zaměstnanci a zaměstnavateli pak byl zarámován do výzvy, aby zaměstnanci rozvázali pracovní poměr s dosavadním vydavatelem (Mládkovým PSI) a uzavřeli smlouvy s novou společností.

Pravda, Miroslav Pavel se choval diplomatičtěji než jeho spojenci z PSI. Ale na dno kulturně-politického příkopu, který byl vyhlouben celým dosavadním vývojem, nedohlédl. Symbolem toho, jak čas trhl oponou, se stal sazeč Miroslav Švejda (někdejší undergroundový hudebník, zaživší nepříjemné tahanice se Státní bezpečností). Když se seznámil s výsledky napjatě očekávaného jednání „se zaměstnavatelem“, prohlásil, že pod „estébáckým“ vedením pracovat nebude, a rozdělanou práci pověsil na hřebík. Víme už, že v ozvěně jeho gesta se zády k novému vedení obrátilo prakticky celé původní osazenstvo Literárek až po účetní a korektorky a že Zbyněk Fiala mlží, když konstruuje jakési spiknutí „Patočkovy skupiny“. Ještě povážlivější je jeho snaha předstírat, že karambol, který v Literárkách zavinil, je ve skutečnosti cesta k nadějné katarzi...

Jeho tvrzení, že „úkol zůstává, jen se do něj pustí jiní lidé a že to tak „možná bude nakonec lepší“, je čistokrevná póza. Zatím je všechno horší. Nejen tvář novin, ale i jejich perspektiva. Těžká komplikace na samém počátku cesty ke komerčně úspěšnému levicově liberálnímu týdeníku české provenience nutí k otázce: k čemu vlastně Miroslav Pavel Literárky – tento údajně nevýznamný časopis pro nesmírně úzkou a svým způsobem nezajímavou skupinu lidí – potřeboval? Nebylo by bývalo rozumnější zbudovat nový časopis na zelené louce a ekonomicky zajištěnější Literárky ponechat Masarykově dělnické akademii s její aspirací stát se ohniskem tvořivého společenského myšlení? To by ovšem vyžadovalo vydat se včas cestou, kterou se vydali propagátoři myšlenky ustavit družstvo na podporu tvořivého soutěžení všech kritických periodik.

Těžko říci, kam se v našem budoucím mediálním prostoru zařadí „fialové“ Literárky/Erárky. Pokud se vůbec zařadí. Buď jak buď: v citovaném úvodníku Zbyňka Fialy se cesta k širšímu okruhu čtenářů Literárek spojuje s frází o nutnosti přejít od obecných proklamací ke konkrétním informacím. A jako příklad takové operace se nabízí přechod od obecných proklamací o pověstné biomase ke kontaktu s lidmi, kteří vědí, co s ní opravdu dělat, aby to mělo smysl! Rezignaci na ideově náročný týdeník lze sotva manifestovat manifestněji.

Jaroslav Šabata

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Šabata

Poslední metamorfóza Literárek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu