Galerie

Okultní půvaby přísnosti

Vítězslav Nezval roku 1922 psal o Češích: „A zde, kde se pojí subjektivnost s aktivitou vůle, obdržíme lidi přísné, přísné a zas přísné. Nejsme tak daleko od Němců, jak bychom se domnívali. O nějaké hluboké intelektuálnosti a fantastice nemůže býti u nás ani řeči.“ O třiaosmdesát let později vtiskl úvahám o české přísnosti nový život teoretik architektury Rostislav Švácha, když ji „odhalil“ jako základní myšlenkovou výbavu českého architekta, ba i architektky, v uplynulém století. Na konci své knihy Švácha předvídá, že české přísnosti jen tak hrana neodzvoní. Jenže to ještě v Hradci Králové nestál „ementál“ nové Studijní a vědecké knihovny.

Nadbytečné plus v Hradci Králové

S Milanem Blahynkou kráčím přeludně barevnými sály nové knihovny v Hradci Králové. Je to zvláštní, s ním jako by bylo přítomno cosi (duch?) z české avantgardy. Asi jako když psal Petr Uhl, že by jej mrzel zánik jedné unsalonfähig politické strany a s ní i čehosi (ducha?) z dávného elánu české avantgardy. Také kolega je unsalonfähig. Mimoděk mě napadá, zdali k blízkým, na nichž bychom (jak velí přísný duch doby) měli reklamovat „vyrovnání s minulostí“, nejsme přeci jen smířlivější.

Zatímco potichu přemítám, Blahynka mezi zářivými malbami Martiny Novotné za kruhovými otvory oken uvnitř „hradeckého ementálu“ rozvíjí úvahu o přeludnosti mikro a makro světa, o zázraku malého plíšku, v němž je skryta celá Encyclopaedia Britannica. Pak se Blahynka nahlas obdivuje malbám na stěnách. V duchu si říkám: jsou úplně kupkovské, teosofické, secesní. Až později to blýskne! Vždyť to byl Blahynkův Nezval, jenž v roce 1925 psal nesmířlivě, přísně a s opovržením o mediálních kresbách, že prý jsou „úplně secesní“: „Secese byla nejúpadkovitější malířské období křiklavých barviček, stylizovaných ornamentů. (...) Prohlížíte-li kresby bláznů, shledáte se často s tímto vkusem. Jest v něm cosi zaostale barbarského, infantilního, totéž co v tetování lidské kůže, výšivkách či ve stylizované ornamentice špatných malířů a architektů. (...) Není to problém umělecké kritiky; je to případ pro Freuda.“ Bylo to v době, kdy Strana byla ještě čistá jak médium; v době zářivé běli nově zrozeného purismu v architektuře a poetismu v poezii; v době, z níž dosud čerpá elita české architektury svého ducha, jak jej v roce 2005 pro celé 20. století bravurně postuloval Rostislav Švácha ve svém „ideovém konstruktu české přísnosti“.

Koncept české architektonické přísnosti se dle Šváchy formuloval už na počátku 20. století v myšlení Jana Kotěry, jenž varoval před „utopií formového apriorismu“. Na Kotěru navázal o pár let později Josef Chochol, který si nepřál, aby jeho stavby vypadaly jako „tvář náčelníka Irokézů“. Ve dvacátých až třicátých letech českou přísnost vehementně prosazoval Karel Teige, jenž horoval proti bezdůvodným uměleckým složkám architektonického díla, tak řečenému „nadbytečnému neekonomickému plus“, a pro architekturu „věcnou, střídmou, střízlivou a asketickou“. Na tyto myšlenky v novější době navázal Karel Honzík i architekti československého pavilonu na Expo 58 v Bruselu (Cubr, Hrubý, Pokorný). Nejnověji pak Alena Šrámková se svým stále vlivným moralismem architektury „střídmé, obyčejné, pokorné“. Pokud se Šváchovi v jeho knize Česká architektura a její přísnost, Padesát staveb 1989–2004 povedlo vystihnout něco podstatného z charakteru současného českého stavění, o to podivuhodnější je přítomný krok autorů nové hradecké knihovny Romana Brychty, Adama Halíře a Petra Leška, a sice vykročení mimo území české přísnosti, směrem k „utopii“ (Kotěra), k „nadbytečnému plus“ (Teige), rovnou k „tváři náčelníka Irokézů“ (Chochol).

Přesně to je totiž šokující na interiéru česky přísné Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové: monumentální ornamentální malby. A k tomu úplně secesní, spiritistické, teosofické. Dobře poslouchejme odkud: „Nástěnná malba (...) pro mně byla především velkým zážitkem, učením se, školou jak se zklidnit a naslouchat sobě, protože ve mně přebývá někdo, kdo říká pravdu, vede moji ruku, která maluje a tím způsobem mluví. Já ji mohu jen uposlechnout a porozumět...“ (Martina Novotná). Je to nevídaná věc, aby se v samém centru Salonu republiky česká přísnost smiřovala s „křiklavými barvičkami stylizovaných ornamentů“ (Nezval)!

A přitom se na počátku naší moderní existence mezi elitami slušelo (bylo salonfähig) kromě Sokola docházet i do teosofických salonů. Ba co víc: spiritista a teosof František Kupka, každé ráno v Puteaux vítající v rouše Adamově božské slunce, byl vojákem československých legií. Alfons Mucha, svobodný zednář a teosof – autorem prvních známek a bankovek mladé demokracie. Vojtěch Preissig, znalec esoterních nauk o kosmogonii a synestezii – tvůrcem náborových plakátů legií. Byli to zakladatelé českého moderního umění, „nadbytečného plus“, kteří svým uměním toužili smiřovat (okultní) rozpory své přítomnosti: „... žijeme ve svých městech, jako v hlomozných továrnách, v úděsných Bábelech, kde nám už nic nepřipomíná náš niterný život. Tento vnitřní svět k nám už nepromlouvá kontemplací, nýbrž knihami. Z intuitivních lidí jsme se stali intelektuály.“ (Édouard Schuré).

Roman Brychta, jeden z autorů nové podoby hradecké knihovny, projevil odvážný smysl pro toto smiřování dvou dosud nesmiřitelných světů, když k dekoraci interiérů přísné knihovny angažoval právě Martinu Novotnou. Autorku patřící k nemnoha současným (v mezích přísnosti dosud unsalonfähig) českým malířům (Otto Placht, Jan Hísek, Jan Karpíšek), kteří v souladu s jednou okultní pravdou z počátku 20. století tuší, že „je to duše, která prochází všemi říšemi přírody.“ (Édouard Schuré).

Když teď nad tím vším znovu přemítám, napadá mně, zdali skrytý půvab přísnosti netkví právě v tom, že ji neuplatňujeme vůči přátelům. Jenže není to pak spíše případ pro Freuda než problém umělecké kritiky?

David Voda

Re: text

Davide, četla jsem Tvůj text. Vystihuje můj pocit, jak to ten Roman teď zvládá... O knihovně se píše a on si to nechal vymalovat někým tak jurodivým, jako jsem já. Odpovídala jsem na otázky do časopisu Architekt, teď ho mám v ruce, je děsně přísný. V čem se shodujeme s tázajícím architektem, je chromozom X, který nám ta stavba připomíná. Už během malování jsem zažila reakce designérů, teda spíš jednoho mého bývalého spolužáka. Cítila jsem ten despekt. Holky byly víc v pohodě. Šli jsme spolu na oběd. Vím, jak jsou jiní: já vybírám sice delší, ale hezčí cesty, hospody sice s pomalou, ale příjemnější obsluhou. Jsem svéráz. Smiřuju se s tím. Děkuju a těším se někdy na viděnou. Martina

Martino, moc mě to těší. (...) Vím, že můj text není přímo o Tvém díle, nýbrž o jeho kontextu a taky trochu o jeho působení. Přišlo mi důležitější o tom psát. Chtěl bych to dát do Listů, do rubriky Galerie. Když mi napíšeš poštovní adresu, pošlu ti jedno číslo na ukázku. Pokud budeš souhlasit, dal bych ke svému textu tvoje texty. Moc se mi líbí. Alternativa je společný rozhovor, ne dlouhý. Muselo by to však být rychle do 25. května. Napiš víc o sobě. Kde bydlíš? Jakou barabizničku máš? Nejsi jurodivá, spíš jasnozřivá. D.

Ahoj Davide, ty texty tam dej, není problém. Adresu mám (...) Česká Rybná u Žamberka. Tam teď budeme opravovat ten domek. Naštěstí je malý, tak to snad půjde zvládnout. Patří k němu velká zahrada s krásnými starými stromy, kvůli té jsem to koupila. Jinak ten domek mi přisoudila spíš ta přísná sudička. Minulý rok jsem z půdy odvozila 20 metráků starých knih, novin a časopisů. Poslední majitel byl svéráz. Ohromný badatel a teoretik, ale domek i zahradu nechal totálně zpustnout. Zůstaly tam i nějaké staré německé knihy, rok 1910. Když pojedeš kolem, stav se, třeba je tam něco pro Tebe. Myslím, že jsem si díky Tvému textu něco uvědomila. Tvým textem jako by ta věc našla svoje místo v celé té zdejší patriarchální tradici. A mně se ulevilo.

Děkuju. Martina

Nástěnná malba pro Státní vědeckou knihovnu v Hradci Králové

... pro mě byla především velkým zážitkem, učením se, školou, jak se zklidnit a naslouchat sobě, protože kdesi ve mně přebývá někdo, kdo říká pravdu, vede moji ruku, která maluje a tím způsobem mluví. Já ji mohu jen uposlechnout a porozumět, což je někdy proces trvající dny a týdny. Hovoří o smíření věcí nesmiřitelných: horka a chladu, oranžové a modré, citu a rozumu.

Každé ráno se mi otevírala propast rozporu, duality… Tak jsem šla na vlak, vystoupila na Slezském předměstí, dojela autobusem č. 27 ke knihovně. Byla jsem napnutá jak struna, s pocitem, že je na světě všechno špatně a že já to nesrovnám. A pak to ze mě malováním začalo odcházet, odvíjela se nit modrá, žlutá, zelená a tkala barevný závoj, který mě překvapoval a bavil. Štětec následoval stopu, obrysy jemně předem naznačené, a já jsem ho v důvěře následovala. Učila jsem se nehodnotit svůj výkon, ale spíš ho plně vnímat a číst v něm pro mě tak důležité vzkazy.

Někdy jsem malovala dva dny a pak si dala pauzu, namalované jsem musela prožít. Někdy jsem malovala v kuse týden. Každá dokončená zeď byla mezník. Hnala mě zvědavost, co mě čeká za dalším rohem. Říkala jsem si: Tenhle zážitek mi zůstane, co jsem se tady naučila, je důležité.

Moje předchozí životní zkušenosti se skládaly do mozaiky nových kombinací. Amazonský prales a obřady domorodců, zážitek, že každý pocit, myšlenka, píseň mají svoji barvu a tvar, jsou viditelné pro toho, kdo je vnímavý. Himálaje a modlící se mniši, buddhistické kláštery vyzdobené barevnými malbami božstev a jejich světů. Oblasti duše mapované různými náboženstvími, těsné sousedství pekla a ráje, nevyhnutelnost proměny jevů v jejich opak.

Možná jsem tehdy v létě roku 2008 někdy chodila těžká. Trávila jsem o samotě velkou část dne mezi betonovými zdmi nezabydlené knihovny, jako mniška v klauzuře, 69 dní. Dýchat, jíst, spát, malovat. Zážitky souznění s oblaky a stromy, nenadálá vidění neobyčejné krásy tohoto světa, se střídaly s návaly pračlověčího hladu… meníčka U Ferdinanda, U knihomola, hlavně nezapomenout na svačinu. Krmím sebe a ještě neviditelný prázdný žaludek knihovny. Spořádala toho strašně moc.

Evoluce forem

Návrh nástěnné malby vznikal postupně, a to jak na základě zkušeností, tak i intuitivního bádání nad prázdnou stěnou v interiéru. Protože prostor pro malířskou práci je na stěně mnohem větší než na napnutém plátně, je tím umožněn také větší rozmach: malba může „kořenit“ při zemi, připravovat se k růstu, a nechat tvary volně vytrysknout a přerůst třeba až někam za roh. Princip připomínající růst se mi při malování na stěnu osvědčil: zpočátku nechat buňky zmnožit se, vytvořit energii tušeného, jako je předjaří v přírodě, nechat tvary volně plynout. Také si všímat struktury podkladu, nepatrných trhlin, které naznačí směr růstu. Proto je návrh ve skice spíše přibližný, protože samotná realizace počítá právě s takovými vlivy, světlem, barvou podlahy. Malba bude rozdělena do tří pater, což mě inspirovalo k abstraktnímu zobrazení tří „světů“: nerostného, rostlinného, a světa volných forem – myšlenek. Dobře se mi vždy pracovalo s šestihranem, který ve svých variacích a dělením na trojúhelníky představuje jakousi základní „buňku“. V dolním patře je to šestihranný krystal, který se množí, rozrůstá, koncentruje nebo nabývá na objemu. V patře prostředním krystal „ožívá“, jeho stěny jsou pružné, stává se buňkou, ohebnou rostlinou, živoucím květem. Horní patro vzniklé formy jakoby archivuje, ukládá do knih, dvojlistů, krychlí. Tím malba rezonuje s funkcí knihovny, která soustředěné množství informací poskytuje čtenářům jako inspiraci, „návod“ k tvorbě, životu. Stejně tak možná svět neviditelných myšlenek poskytuje návod k tvoření, vzniku živých či neživých forem. Proto mu náleží nejhořejší patro malby, které dvě spodní patra zároveň ovlivňuje, a zároveň z nich vychází...

Martina Novotná

Fotografie www.martinanovotna.net

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Galerie

Okultní půvaby přísnosti

Nadbytečné plus v Hradci Králové

Re: text

Nástěnná malba pro Státní vědeckou knihovnu v Hradci Králové

Evoluce forem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu