Krize: zhouba i oživení

Rozhovor (namísto recenze)

Kniha o řízení organizací Jaroslava A. Jiráska především pomáhá pochopit. Vyzvedá tvořivost a originalitu. Autor na sebe upozornil také tím, že předvídal příchod krize, a to černé na bílém, a navíc časově téměř přesně. Patrně bychom mohli začít právě odtud...

Jak jste dospěl k přesvědčení, že přijde krize a že už je blízko?

Jinak se to jeví u nás, kde se dvacet let vede tahanice o osobní prospěch, kde známosti nezřídka platí víc než znalosti, a ve světě, kde vycházejí velká díla historického pesimismu. Kupříkladu Robert Reich anebo Jeremy Rifkin psali „o konci práce“, Francis Fukujama „o konci dějin“ jako výslednici třídních sporů; Samuel Huntington „o střetu civilizací“, již jmenovaný Rifkin „o konci evropské éry“, o nové vizi zastupující „americký sen“, Zbigniew Brzeziński o volbě mezi prohlubováním světových problémů a „americkou nadvládou“, celá řada nových názorů na rozpor mezi společností a přírodou, M. Rees o ohrožené planetární existenci v díle Naše poslední hodina a mnohé další. Vše vyšlo také u nás. Odborníci přivykali kritickým problémům. Pesimismus právě tak jako optimismus nejsou pouze „nálady“, mohou nést i určité jádro poznání budoucnosti. Na to nejsou žádné formule nebo modely. Je to spíše teoretická úloha. Potřebujete k ní znalost strategických procedur (jde o vadné založení evoluce, anebo selhání skupin či jednotlivců?), určité hodnotové orientace (o koho jde a o jakou kvalitu života?), znalost „sociální technologie“ (kam směřuje vývoj a jak jedny procesy přecházejí v druhé?), též pomoc historie: děje se to poprvé, anebo už něco podobného bylo?

Jistě mnoho odborníků přicházelo na podobné myšlenky.

Nemá smyslu se dohadovat, že ten nebo onen přišel na ekonomiku ve skluzu... Kongres USA svolal na rok 2006 poradu o stavu ekonomiky. Páni profesoři a učenci neřekli nic podstatného. Až na jednoho, který ohlásil, že se blíží katastrofa. Moderátor na to řekl, že taková zpráva potřebuje přestávku a zapít. Auditorium se vděčně zasmálo. Za dva roky to přišlo.

Kdy dozrálo vědomí, že dojde k explozi?

Cyklický vývoj je nerozlučně spjat s kapitalismem. Patří k důsledkům konkurence, což není jen bodré vzájemné povzbuzování, ale je také nákladná, vyvolává nadměrné investice, úvěry, nadprodukci. Jeden riskantní či přímo záporný jev za druhým se naskládaly. Nejstarší odchylka od zdravého vynakládání kapitálu byla limited liability, která vyvolala prudký nárůst kapitálu v korporacích; v americké ekonomice je dnes ze stovky velkých podniků 97 korporací. Vznikla kapitálová asymetrie, odpovědnost za kapitál byla omezena na výši vkladu (akcie), uvolnila se kuráž zámožných účastníků. V osmdesátých letech se otevřela finanční spekulace, jako jsou bankovní deriváty, finanční hedging, leasing atp. Měla to uhlídat burza, rating, audit a celá soustava corporate governance. Jenže po úděsném krachu americké firmy Enron se odborníci vzdali a veřejnost se obořila na hrubé nedostatky finanční kontroly. Ředitel mnichovského ekonomického ústavu IFO při Bavorské univerzitě poznamenal, že ekonomie, v níž by se všechny vztahy měly vyvažovat, připomíná spíše „ideologickou sektu, která nemá jinou starost než všechno privatizovat a všechno deregulovat“. Pod vlivem „liberální ekonomie“, která se ujala nadvlády, se lidé učili, že nejlepší bude „nulová regulace, nulová daň, nulový stát“. Prudce se rozšířily pokusy vydělávat ve velkém, protože riziko se snížilo. Kritický byl rok 2006; fasáda byla líbivá, ale záporné jevy už obrátily vývoj dolů.

Krizi spustila přemíra nesplatitelných amerických hypoték. Vyvozuje se, že krize na nás dolehla zvenčí.

Máme právě tak živnou půdu pro krizi, jako ji mají jiní. Navíc jsme v letech prezidentování Václava Havla připustili školácké improvizace a privatizaci Václava Klause, k níž na pražské konferenci (2000) Lady Thatcherová suše poznamenala, že bez kontroly to byla „osudová chyba“.

Máme nyní mimořádně velký počet malých podniků. Ale méně takových, které se účastní globální a znalostní transformace. Na Západě až šestina malých podniků spolupracuje s univerzitami. Už jen méně než čtvrtina aktiv je pod českou kontrolou. Z privatizace vzešla jen třetina bývalých průmyslových aktiv, šestina lidí, kteří se zabývali výzkumem a vývojem, devítina bývalých zajištěných trhů. Uvádí se, že na 99 % malých podniků připadá polovina národního produktu, o něco méně vývozu, o něco více vývozu; tedy 1 procento větších podniků zajišťuje druhou polovinu (více vývozu, méně dovozu). „Šedá“ a „černá“ ekonomika vyrostla asi na 20-25 procent. Deset tisíc podniků přeneslo sídla do některého z 35 „daňových rájů“ a vyhýbá se zdejším daním. Z množství živnostníků na 70 % daně neplatí, a přesto se v nynější krizi navrhují další podnikatelské úlevy. Deset tisíc českých žen se živí nezdaněnou prostitucí. Přitom stále naříkáme nad slábnoucí příjmovou stránkou státního rozpočtu a žádáme široké vrstvy, aby to zaplatily.

Krize by nakonec měla na nás dolehnout spíše silněji než na jiné. Učebnice nejednou píší, že obtížné není vyrobit, ale prodat. Velekněz marketingu Philip Kotler, z jehož knih se učí i většina našich studentů, mi řekl: Za dvacet let, co jsem v oboru, výrobní náklady klesly na polovinu, ale náklady na marketing stouply na dvojnásobek, marketing pracuje sám proti sobě.

Naše ekonomika je vystavena náporu ekonomiky čínské. Je to jev poměrně nový. Zdá se však, že trvalý. Jak se s ním vyrovnat?

Čínský způsob řízení je variantou asijského způsobu obecně. První, kdo vyčlenil asijský způsob výroby, byl Karl Marx, ale nezabýval se jím. Od sedmdesátých let jsme zažili asijský způsob – v japonském provedení – jako směrodatný a napodobovaný v celém světě. Alarm způsobilo, když Toyota zhotovila automobilový motor srovnatelný s americkým za polovinu amerického času. Japonsko diktovalo na dalších deset let „štíhlou výrobu“. Americká vláda s třemi vedoucími automobilkami organizovala studijní skupinu, aby zjistila, čím se japonský úspěch vyznačuje. Když vedoucí otevřel vrata Toyoty, s úžasem hlesl: Tady je všeho jen půl, polovina strojů, polovina lidí, polovina zásob… To je odtučněná, „libová“ – lean – výroba.“ v úvahách, co vyrábět, se u nás brojilo proti těžké (hutnické) výrobě; dnes se ocel ukazuje jako výnosná. Naopak se měly vyrábět jen malé a lehké výrobky. Kdybychom se dali tou cestou, smetla by nás čínská výroba z trhu. To znovu ukazuje, jak slabě založená byla u nás prognostika a výhledové plánování. Ředitel bonnského ústavu světové ekonomiky se vyjádřil: To, co dnes předvádějí asijské země, Japonsko, Čína, Singapur, jsme kdysi také chápali: úctu k práci, šetření pracovní doby, soustředěný výkon, vzájemnost a spolupráci, ale zapomněli jsme to a už se tomu znovu nenaučíme. V československém strojírenství byla období, kdy se meziročně zvyšovala výroba stejně jako dnes v nejlepších letech Číny.

Náš oficiální postoj k Číně se točí kolem lidských práv. Ovšem za vlády Václava Havla se vytvořily poměry, které sám Havel označil za „mafiánský kapitalismus“. S tím by se dala rozvrátit celá Asie.

Co je to mikroekonomie, podniková ekonomie?

Dělení ekonomie na makro a mikro pochází od Frische Ragnara a Simona Kuznetse z počátku minulého století. Diskutuje se, nakolik je to všeobecně přínosné. V 80. letech, kdy také u nás převládaly velké podniky, se někteří pokoušeli razit navíc „mezzoekonomii“. Mikroekonomie poztrácela valnou část teorie, je to převážně praktický obor, nikoli však výlučně. Manažeři se v tom zhlédli, a co chtějí, je žádná teorie, ale samá praxe. Co tím rozumějí, není zřejmé; je to praxe jednotlivého podniku, anebo snad odvětví, praxe na teď, nebo na omezenou dobu, praxe pokročilá, nebo spíše průměrná? v jsou v poutech prakticismu. V podnikovém řízení se rozmohla imitace: nic nevymýšlejte, támhletěm se daří, dělejte to také tak. Typickým vzorem jsou best practices. Máme módu modelu sociální odpovědnosti, velmi potřebné, ale plníme jen model, uprostřed marasmu podvodu a korupce. Nezabýváme se už dvacet let jakostí, ale ISO, mezinárodními standardy výrobků, máme jich víc než Amerika nebo Japonsko – máme snad také lepší jakost? Jde o hrubé podcenění tvořivosti a originality. Ubývá peněz získaných podnikatelskou námahou, těžiště se posouvá k „rychlým penězům“: z „tunelování“, z veřejných soutěží (podle bývalého pražského primátora se smlouvy uměle prodražují o 15 %), ze spekulací, z podvodů, z manipulací vlastnickými právy. Osobní bohatství se vyvíjí rychleji než ekonomika. Vzniká zásoba kapitálu a práce, které leží ladem. Krize odhalila naši slabinu: spousta malých podniků, hodně montoven na nízko kvalifikovanou práci a levná pracovní síla. Ostatně nedávno jsme zamýšleli to ještě prohloubit: na dva a půl tisíce agentur k nám lákalo ještě méně kvalifikovanou práci a ještě levnější sílu.

Naštěstí volnost umožnila některým manažerům, aby se odtrhli a vytvářeli – k naší radosti – vlastní vyspělé vzory. Cizí postoje k našim manažerům jsou počestné: cizí pobočky jsou z osmdesáti procent vedeny našinci.

Ve Spojených státech se rozmohlo zvláštní studium na vysokých školách byznysu a podle programu MBA, nyní také EMBA. Vaše skupina je přivezla do České republiky z Pittsburghu...

Podle Henryho Mintzberga nosí tento titul ve velkých severoamerických podnicích 45 % vyšších manažerů. Ve světě se ročně produkuje skoro 150 000 absolventů. U nás počet škol, jež nabízejí MBA, dosahuje čtyřiceti, asi polovina v angličtině nebo v jiném cizím jazyku.

První vysoké školy byznysu vznikaly před druhou světovou válkou. Musely volit jiný přístup než školy ekonomie, sociologie, práva atp. „Náhled“ se snahou naučit se něčemu obecně uznanému se musel nahradit „vhledem“, zapojením do procesu tvořivosti i originality v konkurenčním zápasu. Málo je známo, že „případové studie“, které tomu vyhovovaly, zavedl český židovský emigrant profesor Taussig na Harvardu, kde metoda dosud trvá.

Dnešní krize klade otázku: Je kapitalismus ještě reformovatelný?

Tato otázka se opakuje od Komunistického manifestu. Marx zanechal ve 3. dílu Kapitálu formuli, která měla vypočítat konec kapitalismu. Nadšený Engels ji nazval „dějinným zákonem“. Ale úpadek nenastal. Joseph Schumpeter, který už zažil pokračování kapitalismu, zaujal jiné stanovisko: kapitalismus dospěje ke konci nikoli pro své neřesti, ale naopak pro svou schopnost dovést fungování kapitálu do takové výše, až mu soukromá základna bude úzká. Nynější krize naznačuje, jaké korektury by kapitalismus měl přijmout. Bude muset být „výkonnější, sociálnější a kulturnější“.

Ve své knize naznačujete, jako by se zrodu domáhalo nové podnikání a řízení. Co můžeme očekávat po krizi?

Je pozoruhodné, jak přední světové podniky, jež v krizi utrpěly ztráty, silně investují. Budou těžit z toho, že krize pročistí minulé nadměrnosti, přejdou do výhodnějších struktur, zmobilizují vyšší produktivní síly. Ekonomika po krizi bude jiná než dosud. Zatímco státy se zoufale snaží udržet status quo, tedy zachovat co možná minulost – dřívější zaměstnanost, nákupy, zábavu –, mezi velkými podniky nacházíme snahu po překonání minulosti a nalezení nových trajektorií vývoje.

Mnozí se již nahlas shodují, že jednostranná nadvláda Spojených států se bude muset vyrovnávat s dalšími centry, jako je Rusko, Čína, Japonsko, Indie, Evropská unie, Brazílie atd. Státy by udělaly záslužné činy, kdyby nesmírné prostředky věnovaly na modernizaci, ekologickou energetiku, dopravu a skladování, automatiku, robotiku a vědecké řízení, propojování internetu s mobilní telefonií, přechod k nanotechnice, osvojování vesmíru.

Některé novoty jsou na spadnutí. Velké úsilí se vynakládá na „rekonstrukci ekonomie“, aby do sebe vtáhla především etiku, Nobelovu cenu za to získal Amartya Sen roku 1998, ale i kus sociologie, psychologie a práva. Inovace procházejí kritickým hodnocením a preferují se inovace velké „přelomové“ (disruptive) . A protože co se vyrobí na jednom konci světa, se hbitě přenáší na druhý, mají přednost inovace, které nejsou jen zlepšením, ale vynalézáním; začala „éra mozku“. Zatímco naše učebnice horují, abyste dbali na zákazníka a vyráběli pro něj, v americké ekonomice jsou již stovky podniků, které postoupily dál, dělají nové výrobky nebo služby „spolu se zákazníkem“, překračujíce letitou hranici mezi výrobou a spotřebou. Ale to už zacházíme na nové pole vývoje...

S Prof. Ing. Jaroslavem A. Jiráskem, DrSc., hovořila Dagmar Marhoulová.

Jaroslav A. Jirásek: Management budoucnosti, Professional Publishing, Praha 2009, 204 s.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Krize: zhouba i oživení

Rozhovor (namísto recenze)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu