Jacek Kubiak

Cesta s Kunderou

V názvu nové knihy Milana Kundery zdánlivě není nic zvláštního. Každá kniha je samozřejmě setkáním s autorem. Kunderovo Setkání je ovšem setkáním výjimečným; vnímavému čtenáři může dát pocit skutečného pobývání s osmdesátiletým spisovatelem. Takovou výsadu je však třeba si zasloužit. Ne každého totiž Kundera provede stejně svým vlastním světem – světem umění: malířství, literatury (jak jinak!) a hudby. Setkání není pouhou (!?) sbírkou esejů o umění, ale zároveň knihou klíčovou. A vlastně knihou o mnoha klíčích. A mnoha dveřích, které autor před čtenářem otevírá. Čtenář špatně připravený, který nevěnuje četbě veškerou svou pozornost, celého ducha otevřenosti oněch dveří nezahlédne.

Setkání je rovněž cesta. Skutečná výprava do hlubin nás samotných. Výprava jediná svého druhu. Čtenář totiž sleduje přehlídku krajin; nevidí je očima vlastníma, ale očima spisovatele. Setkání je dalším, tentokrát nebeletrizovaným pokusem nalézt odpověď na otázky, které Kunderu trápí odjakživa: co je to lidský osud, lidská situace, kdo jsme, proč žijeme, proč tvoříme, co je nám po tom…

Jdou zde autorovy „myšlenky, vzpomínky, stále se vracející témata a lásky„. A klíči k nim jsou „Rabelais, Janáček, Fellini, Malaparte…“, ale rovněž Francis Bacon, Dostojevskij, Kafka (a spolu s ním Praha počátků 20. století), André Breton, Aimé Césaire (a neopakovatelné klima Martiniku), Gabriel García Márquez, Beethoven, Mahler a Freud. Tento seznam jmen zdánlivě představuje chaotický přehled tvůrců všemožných proudů a směrů. Ale tak vypadá jenom zde, v mé nešikovné snaze knihu popsat. U Kundery se tento seznam mění v barvitou cestu světem oněch postav. Nejdůležitější pak jsou krajiny, které se cestou vynořují: stejně tak svíjející se, bolestí poznamená těla z Baconových obrazů jako komíhající se tělo oběšené Soni z románu Tworki Marka Bieńczyka. To jsou také otázky po pocitech Vronského, Anny Kareninové, Karenina – po pocitech, které Lev Tolstoj nepopsal – viděné prismatem tvorby Philipa Rotha. To jsou nakonec také osudy Janáčkovy a ohromující „pravděpodobnost přerůstající“ Malapartovy vize. Ony krajiny představují „touhu zadržet minulý čas“ a usilovnou snahu „nezanechat hrdiny v prázdnotě“ – čili válku… válku o naši kulturní paměť.

Kundera je průvodce znamenitý. Vzdělanec zacházející se slovem jako se štětcem. Jako již mnohokrát dokazuje Kundera, že francouzštinu ovládá stejně dobře jako češtinu. A nejde tu o chválu jeho lingvistických schopností – to by bylo příliš malicherné. Jde o důsledky volby. Volby, kterou vykonal člověk přitlačený ke zdi, de facto z nutnosti – volby, jež není volbou, ale právě nutností. Kundera přetavil onu nutnost (života, přizpůsobení, asimilace) ve svou vlastní a neopakovatelnou krajinu. Krajinu stejně krásnou jako znetvořená těla z Baconových obrazů (protože ona jsou krásná!).

Český emigrant Milan Kundera neztrácí z očí Střední Evropu, která je mu blízká. A tuto Evropu chce (a může) přiblížit francouzskému čtenáři, ba zřejmě i šířeji, čtenáři ze Západní Evropy. Proto Janáček, Joseph Conrad, Gombrowicz, Chopin, Freud, Mahler, Mickiewicz. Jak by český exulant Kundera neměl rozumět emigrantům Mickiewiczovi, Gombrowiczovi, Oskaru Miloszovi? Jak by, třebaže se narodil příliš pozdě, než aby se stal poddaným císaře Františka Josefa, měl nechápat Mahlera, Freuda, Janáčka, Haška a jeho dobrého vojáka Švejka? a Kundera rozumí i „hluboce apolitickému“ Hrabalovi, i „dětskému přátelství“ Reného Chara s Heideggerem.

Právě: „dětské přátelství“, nepoddajná „mravní síla“? a vždyť přece sám autor byl ne tak dávno obviněn z komunistického udání amerického špiona v 50. letech. Nelze Setkání číst, aniž by člověk mezi řádky hledal spisovatelovu reakci na tato obvinění. Ke konci „cesty“ lze skutečně narážku na autorovu aktuální situaci shledávat. Na předposlední straně Kundera píše v kontextu Malapartových popisů hrůz druhé světové války: „La guerre de la memoire ne sévit qu'entre les vaincus. Le vainqueur est loin et inaccusable.“ – „Válka o paměť zuří výhradně mezi poraženými. Vítěz je daleko a je neobvinitelný.“

Tedy opět válka o paměť. Paměť literární, historickou, osobní? Kdo je vítězem a kdo poraženým? Ve válkách, bitvách… těch reálných i těch slovních. Klíč má stále u sebe sám Kundera.

Milan Kundera: Une rencontre, Gallimard, Paříž 2009, 204 s.

Jacek Kubiak (1960) je biolog, poslední dvě desetiletí žije ve Francii. Spolupracuje s polským tiskem (Tygodnik Powszechny, Polityka, Gazeta Wyborcza). V portálu týdeníku Polityka spolurediguje blog naukowy.blog.polityka.pl.

Obsah Listů 3/2009
Archiv Listů
Autoři Listů

Jacek Kubiak

Cesta s Kunderou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu